Když se má nedělní návštěva stavby chýlila ke konci a já Ardžunovi oznámil, že pojdeme domů, spiklenecky se na mne podíval a zeptal se: „Mekdonal?“

Usmál jsem se – poněkud přezíravě. Co to meleš? Vždyť stejně nevíš, kde to je! Budeme jezdit jak blázni po celým městě, no a Surát zase není tak krásnej, abych ho musel poznávat moc důkladně. Ano, to vše jsem si myslel a neřekl, nebylo totiž třeba. Aržun mou skepsi jasně vycítil a hned se hotovil k obraně.

„No. Mekdonal. Ardžun knows.“

Tak on se speciálně kvůli mně ptá a zjišťuje, kde že leží to tajuplné místo, o nějž bílý sáhib projevil zájem. Byl jsem dojatý a měl jsem sto chutí nějak se mu odvděčit – pohladit ho, dát mu cukříček, nebo mu aspoň zvýšit plat, ale pouze jsem ho chlapsky poplácal po rameni a vydali jsme se za dobrodružstvím.

Ardžun nezklamal. Zlatou slavobránu jsme našli hned na první pokus. Uvnitř jsem měl pocit, jako bych pomocí sedmimílových bot překročil tisíce kilometrů a ocitl se v důvěrně známém prostředí. Pravda, i zde zapracovala indická invence, jména mnohých standardizovaných produktů byla jiná a všemu kraloval vegieburger, zde v Indi asi nejoblíbenější. Tak jsem hned dva Ardžunovi koupil. Sebe jsem samozřejmě zásobil Big Macem, jak jinak.

K autu jsem se vracel s dvěma sáčky a skvělou náladou. Jeden z pytlíků jsem pak podal Ardžunovi, sedl si a oddal se lákavému snění o lukulských hodech.

Jak každý asi pochopil, mýlit se je lidské a já byl v tu chvíli člověkem takřka dokonalým – doma jsem nad rozbaleným vegieburgerem žalostně lkal, ovšem to bylo asi tak vše, co jsem mohl dělat. Ach jo! Já do sebe tlačím tady ten nesmysl bez masa a Ardžun si mezitím užívá můj propečený Big Mac. Ale počkat! To pomyšlení mi i při naplno puštěné klimatizaci orosilo čelo potem. Aržun je přeci vegetarián! Co když to jíst nebude a raději to vyhodí? Takový hřích mnou přímo otřásl. No jo, ten blb to určitě vyhodí. Pak takovým nevděčníkům pomáhejte! Začal jsem Ardžuna hlasitě proklínat, jakoby ten svůj zločin již dokonal, když tu mne napadlo ještě něco horšího. Co když to ten expert snědl, až poté přišel na to, že se jednalo o maso, no a nyní mne bude trpce pronásledovat, že se kvůli mně dopustil bůhvíjakého hříchu! Krůpěje na mém čele a roztřesený pohled by každému naznačily, že hloubku mých duševních muk by nedokázal zachytit ani mistr Shakespeare.

Ráno jsem proto do auta nastupoval s maximální opatrností. Ardžun byl sice samý úsměv a nevinnost mu přímo koukala z očí, ale právě tací jsou nejhorší. Člověka ukolébají zdánlivým bezpečím, pak v nestřeženém okamžiku vytáhnou dýku a… Copak jsem to ve filmech neviděl už kolikrát?

Ardžun si naoko nevinně prozpěvoval do rytmu jakési místní odrhovačky linoucí se z rádia, ale já měl oči na stopkách a ve své ostražitosti jsem nepolevil ani o píď. Nějaké to tradiční ranní dáchnutí nepřicházelo v úvahu – bál jsem se, zda by pak následovalo i tradiční probuzení.

Sotva jsme dojeli, vyskočil jsem křepce z auta jak panáček na gumce a tím jsem Ardžunovi překazil obvykle dvorné otevření dveří. Jó, to tak! Znáte ty triky – jednou rukou otvírá a druhou bodá! No, i když – to asi neznáte, jinak byste nečetli tyto řádky.

Rao, kterému jsem svou příhodu vyprávěl, se velmi bavil. Svíjel se v křesle jak nějaký obtloustlý had, představa, jak zbožný Ind tlačí šťavnatý hambáč, mu bůhvíproč činila obzvláštní potěšení. Snad pro něj znamenala jakousi pomstu či zákeřnou ránu tradicím, ránu, kterou se sám obával zasadit, ale která, byť zasazená zcela bezděky, pro něj byla dalším malým vítězstvím. Jemně jsem jej upozornil, že Ardžun mohl svoji porci prostě vyhodit a tradice jsou tudíž nedotčené. To jej, pravda, zarazilo, rozlítostnilo a rozhodl se pro průzkum.

Zavolal si Ardžuna a jal se ho detailně vyptávat. Ale ovšem, Ardžun dárkem nepohrdl. Celá rodina si na mém Big macu skvěle pochutnala. Ardžun přímo zářil a důvěřivě se nám svěřil, že na něčem tak dobrém si už dlouho nepošmákl. Jedině to mohlo být trošku ostřejší, ale chilli omáčka vylepší i fádní západní specialitu.

Sotva za Ardžunem zapadly dveře, Rao se bouřlivě rozchechtal a byl naprosto k neutišení. Vlny jeho smíchu se odrážely od stěn naší kanceláře, vířily volnými papíry a hrozily přerůst v bouři v tak malém kanclu nevídanou.

„Von to sněd!“ vykřikoval mezi svými záchvaty chechotu. „Von to sežral! A ještě si libuje, jak to bylo dobrý!“

Přiznám se, že mi to až zas tak humorné nepřišlo, ale Rao byl evidentně zcela jiného názoru.

„Měl bys ho tam ještě vzít,“ tvrdil se slzami štěstí v očích. „Ještě pár hamburgerů a bude z něj poctivej masožravec!“

A já si v tu chvíli uvědomil, že indický Mc Donald’s se pro mě stal nedostupným. Protože jet tam znovu a koupit Ardžunovi Big Mac se mi příčilo. Byl poctivým a hodným Indem a nezasloužil si být klamán. Kromě toho by na to mohl přijít a začít mne skutečně nenávidět. A koupit mu Vegieburger? Bylo mi jasné, že ten podivný bobkový list obalený ve strouhance se opravdu s poctivou náhražkou masa nedá srovnávat.

A tak zatímco se Rao smíchy plácal do kolen, já si smutně připouštěl, že jet s Ardžunem do Mc Donald’s by znamenalo zbavit jej iluzí o skvělém a nevídaném západním gurmánství.

Iluze, ty úžasné a vzácné střípky zázračna v našem světě jsou přeci často tím nejhodnotnějším, co někteří vlastní. Kdepak, iluze není možné ničit.

Iluze musí žít!