třetí pokračování, pointa, "vyšší přesah", poučení stále v nedohlednu... bude-li jaké:-)

„Ardžůn, dinner!“

„Dinner, sir?“ otázal se řidič značně nejistě. Těžko říct, co si pod tím slovem představoval – pravděpodobně nudné chvíle, kdy pán zmizí v jakémsi snobsky vypadajícím vchodu a jemu nezbývá, než dlouhou předlouho čekat v autě.

„Yes. Go. Mc Donald’s!“. Má angličtina se při komunikaci s Ardžunem stávala neuvěřitelně skoupá na jakékoliv větné členy s výjimkou sloves a podstatných jmen. Vše ostatní jej zbytečně mátlo, tudíž bylo lepší to vynechat.

„Mekdonal?“ Bylo vidět, že tento pojem ještě nikdy neslyšel. Velmi mě to zarazilo. Je vůbec možné, aby někdo neznal ten tolik proklínaný i oslavovaný podnik? Copak se jeho sláva, ať už braná v jakémkoliv smyslu, neroznesla po celé naší kulaté nádherné kolébce?

„Mc’Donalds“ opakoval jsem umíněně a povzbudivě na Ardžuna mrkl. Nehodlal jsem se vzdát svého snu o skvělé večeři. Skvělé na místní poměry, pochopitelně.

Zamyslel se tak hluboce a usilovně, až jsem se bál, že upadne do nějakého mystického transu, jak je ostatně v indických poměrech u mudrců dobrým zvykem. Naštěstí se včas vzpamatoval, oblažil mne svým bezzubým úsměvem, a jakoby mu najednou bylo vše jasné, vyrazil pevně za cílem.

Na nejbližším kruhovém objezdu se nicméně ukázalo, že mu není jasné vůbec nic. Zastavil u stanoviště taxiků a jal se s nimi debatovat nad zapeklitou otázkou, co si ten bílej sir vymyslel za hloupý požadavek. Chumel kolem Ardžuna rostl a košatěl a tmavé pravačky ukazovaly všemi směry, až to vypadalo, že je koncentrace zlatých „M“ v Surátu vyšší než na Manhattanu. Bylo evidentní, že české úsloví „víc hlav víc ví“ zapustilo v daleké Indii hluboké kořeny.

Když jsme se opět rozjeli, nepochyboval jsem, že míříme správným směrem. Ardžůn vedl naše terénní vozidlo sebejistou rukou, bravurně objížděl krávy, mistrně se vyhýbal davům motocyklistů a bezpečně míjel i hrozny chodců, přezrále visící na okrajích magistrály a marně vyhlížející skulinku, kterou by se dalo proklouznout. Provoz byl zběsilý jako každý den a já už si na něj zvykl. Po každém kritickém okamžiku se Ardžůn prsty dotkl ohmatané sošky svého oblíbeného gurua na palubní desce a mezi rty cosi zbožně zamumlal, ovšem už jsem to znal a věděl jsem, že není třeba se bezprostředně ničeho obávat. Guru byl spolehlivý. A kromě toho, auto mělo šest airbagů.

Pozdní odpoledne mne zmáhalo, zavřel jsem oči a představoval si, že právě kličkujeme pařížskými bulváry a soumrak bude okořeněn opulentní večeří s několika chody. Pak jsem se ze svých snů vrátil ke krušné realitě a přemýšlel, co si tak dám. Takže, jako předkrm – cheeseburger? Nebo salát? Hlavní chod byl jasný, Big Mac to jistí. No a o zákusku v podobě jahodové taštičky se taktéž nedalo pochybovat. A že bych si dal i zmrzlinu? Ta představa byla neobyčejně lákavá.

„Mekdonal,“ oznámil mi Ardžun znenadání a zastavil. Otevřel jsem oči a marně hledal proslulý symbol, před nímž každý antiglobalista rudne vzteky a urychleně hledá volnou dlažební kostku. Ne, nic takového tu nebylo, pouze jakási místní restaurace s klikatícím se nápise v Gudžarati, kterému jsem samozřejmě nerozuměl a ani mě to netrápilo.

„No, Ardžun,“ zavrtěl jsem smutně hlavou.

„Mekdonal,“ trval on na svém.

Opakovaně jsem takovou možnost odmítl.

„Mekdonal?“ zkusil to znovu a upřel na mne své oči takřka s prosíkem. Zastyděl jsem se. Blížila se sedmá a já po něm chci, aby mne vozil sem a tam, zatím co by měl být doma s ženou a dětmi. A až konečně ten symbol západu nalezneme, stejně jej nechám sedět v autě a budu si užívat sám. Připadal jsem si neskutečně uboze a styděl jsem se za své vzdělání, bohatství, původ, zkrátka za vše, co mi umožňuje, abych nyní svému řidiči udílel rozkazy z pohodlí zadního sedadla. Věděl jsem, že ostatní ze specialistů takové výčitky nemají, že to prostě berou jako samozřejmost, jako fakt, na němž je tento svět postaven a který je nutno brát bez pochyb a znevažování.

Proč takové myšlenky napadají zrovna mě? ptal jsem se sám sebe. Proč se těm západním expertům jejich postavení a totální nadřazenost nezajídá? Že by snad za to mohlo mé stále ještě idealistické mládí? Anebo prostě fakt, že v té neskutečně dávné době školních komunistických škamen mi hesla o rovnosti a soudružském budování světlých zítřků přinesla něco, co ostatní postrádají?

Povzdechl jsem si a zarazil Ardžunovu snahu o další brainstorming nad nepochopeným pojmem.

„Subway, Ardžun! Go!“ znělo mé nové přání a předsevzetí bylo jasné. Tentokrát můj bližní nezůstane zkrátka. Snad vegetariánské sendviče aspoň trošku napraví křivdu, za níž nemohu, ale která mě trápí.

pokračování příště...