„Podívej se! Vidíš to?“ ukazoval mi Němec cestou domů „zajímavosti“ z chudinské kolonie, která kolem budoucí elektrárny postupně vyrostla. Jako bych tu neuvěřitelnou bídu doposud neviděl. Ženy v pestrobarevném sárí, muži v kalhotách a košilích pochybné čistoty, děti, hrající si v blátě, které se čistotu ani nesnaží předstírat. Spleť stanů a chatrčí, kde jediný spojitý prvek (kromě špíny) představuje modrá igelitová plachta, která asi byla někdy v minulosti vydávána jako pomoc nejchudším. Vypelichaní a vychrtlí psi, pobíhající kolem a hrabající v odpadcích. Ano, odpadní jámy zná lidstvo už pár tisíc let, ale do některých oblastí tato vymoženost doposud nedorazila. Holčička, držící v náručí menšího bratříčka jako živou panenku a zacházející s touto hračkou téměř stejně, jako její šťastnější vrstevnice v úplně jiném světě. Chlapeček, dřepící vedle silnice. Z hlediska toho, co doposud vytlačil se zdá být zdravý a dobře živený. Každou chvíli se z nebe spustí provazce dalšího monzunového lijáku a tito lidé budou dále sedět či postávat v kalužích, bahně či choulit se v relativním bezpečí svých přístřešku.

„Vidíš je?“ povykoval Němec a v jeho hlase bylo slyšet pohrdání. „Každý Afričan či Evropan by šel, rozsekal támhleten zlomenej strom, z toho by si udělal podlážku a na ní by si postavil stan. Ale tihle ne. Ti si to postaví na zemi a žijí si pěkně v bahně. Všechno navíc ten jejich mozeček už nezvládne.“

„Aržůn“ zavolal na řidiče. „Ty jsi vegetarián?“

„Yesir! No meat! No chicken! Vegetarian! Hinduist!“

„No vidíš! To mě vždycky fascinovalo. Nechudší lidé si vždycky kladou ta nejtvrdší omezení. Tihle tady jsou taky hinduisté a vegetariáni. Místo, aby byly rádi za cokoliv, co se dá sníst, tak si budou klást podmínky. Když jsme byli v Africe, tak tam taky – u jednoho jezera místní umírali hlady a myslíš že chytali ryby v tom jezeře?“ Jen rezignovaně pokrčil rameny.

Ano, také mě to překvapovalo. Nejchudší lidé mají obvykle největší předsudky.

 „Trafic jam!“ ukázal Aržůn na dálnici, v našem směru totálně zablokovanou řadou kamionů. Ani se příliš nerozmýšlel, zapnul výstražné blikače, vjel do protisměru a podél krajnice mířil za naším cílem. Rozhodně si nemohl stěžovat na nedostatek společnosti, tento jednoduchý a účinný trik praktikovala všechna osobní auta a byl tolerován i policisty. Ti, vyzbrojeni dlouhými dřevěnými holemi, důležitě postávali na nárožích a svým orlím zrakem řídili dopravu. V případě potřeby vynutit si respekt se holí rozhodně nezdráhali užít – mlátili s nimi do kapot aut neposlušných řidičů a občas i přetáhli nějakého toho motocyklistu, jenž nerespektoval jejich mínění.

Na správnou stranu dálnice jsme se vrátili až za mostem, jenž způsoboval ony zácpy. Obklopila nás zástavba neortodoxně řešených domků, jejichž architektonický styl se dal nazvat jedině souslovím „maximální improvizace“. U některých staveb si člověk nebyl jist, zda jsou ještě nedokončené anebo už zchátralé. Hranice mezi těmito protipóly byla přespříliš tenká a dost možná ani neexistovala.

„Ano, Indii jsem si opravdu představoval jinak,“ řekl jsem zamyšleně. V mysli se mi, bůhvíproč, vynořil Tádž Mahal, snad jako nevědomý výsměch mým očekáváním.

„Víš, ona existuje speciální nejvyšší kasta Indů,“ pohlédl na mne Němec s šibalským úsměvem.

Byl jsem překvapen. Jaká nejvyšší kasta? Co to žvaní? O někom vyšším, než jsou Brahmíni, žádný z průvodců nic nepravil.

„Non resident indian,“ pokračoval. „To jsou ti Indové, kteří mají zelenou kartu, pracují v Americe či Evropě a my je tam potkáváme. Prostě, jakmile vyjedou ven, tak se nějak, snad vlivem prostředí, změní. Jsou to slušně vychovaní, dobře se oblékající lidé, kteří neodhazují odpadky, kde je napadne, nesmrkají do dlaní, objevili kouzlo ponožek, nekašlou tak, aby z toho všichni kolem něco měli. A podle nich si všichni u nás představují Indii. Těch Indů je ale pár set tisíc. Indických Indů miliarda.“

„A víš, co je nejlepší?“ pokračoval po chvíli mlčení, která bohužel ani zdaleka netrvala tak dlouho, jak bych si přál. „Že všichni, jak tu jsou, se považují za něco lepšího, než jsme my. My nejsme téměř nic. Oni jsou hinduisté. V tom jejich kastovním systému mají svou příčku sice u země, ale aspoň nějakou. My nemáme ani to…“

Ano, tak to už jsem i přes svou nezkušenost zaznamenal. Nám, šťastným bohatým Evropanům, je stále dokola a dokola vtloukána do hlavy nutnost respektovat druhé. Vážit si jejich kultury. Snažit se je pochopit. A pak, když vyjedeme do světa, často se nestačíme divit. Většinou nám nikdo respekt nevrací.

Silnější jedinci zapřou svou přirozenost, násilně roztáhnou ohradu zubní do úsměvu a nepřipouští si nic, co by tu jejich zářnou představu o úctě a respektu mohlo narušit. Jakoby se jednalo o základní kámen nového náboženství. Jakoby na této pravdě stál celý chod světa i budoucnost vesmíru.

Ti slabší přezíravě ohrnou nos a povýšeně soudí, že úctu a respekt si nezaslouží každý. A už vůbec ne ten bez ochoty to opětovat.

Kdo z nich má pravdu a kdo se mýlí? Patřím k těm prvním či druhý? Otázka zůstávala bez odpovědi.