„Hele, Alexi! Tam někdo je!“

Duncan z toho byl úplně v šoku. Ale nebyl o tom pochyb. Světla na základně se pravidelně rozsvěcovala a zhasínala.

To odpoledne Brendan znenadání ucítil vibrace. Nejprve mu blesklo hlavou, že je to zemětřesení, ale vzápětí si vynadal do hlupáků. Zemětřesení na pustém a mrtvém Callisto? Co je to za nesmysl!

Vyhlédl z oken právě včas, aby spatřil poslední záblesk přistávacích trysek, a pak už jen mizející oblaka páry. „Že by snad průzkumný robot?“ pomyslel si. Ale na automat to bylo příliš velké. Kdepak. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že po nějakých… dvanácti…létech se opět setká s lidmi. Nebo že by těch let bylo třináct? Nevěděl přesně. Čas pro něj nehrál roli. Nemusel si samozřejmě po vzoru Robinsona dělat kalendář, počítače šlapaly jako hodinky. Ale proč se starat o nějaká data, která nemají žádný smysl.

Musí je na sebe upozornit! Co když jen přistáli opodál a nemají v úmyslu se přiblížit. Zkusit to rádiem? Ale trefit se do jejich frekvence bude zbytečně trvat. Zablikání světel je jednodušší. Morseovka byla pro Brendana pouze jakýmsi mlhavým prehistorickým pojmem, a tak světla pouze zapínal a vypínal. Pětkrát rychle za sebou, poté pětkrát pomaleji. Ať každý vidí, že to není jen nějaká obyčejná porucha.

Brendan velmi dobře odhadl plán té záchranné expedice. Opravdu, přiblížit se nemínili. Pouze chtěli pomocí dálkového robota nabrat vzorky, umístit je do izolované komory a tradá zase zpět. Země si konečně uvědomila, že smrtící zárodky je lepší prozkoumat a naučit se s nimi vypořádat. Pro jistotu.

Teď byli Alex i Duncan ohromení. Stanice je obydlená. Mají jít dál? Instrukce říkaly, že pouze v případě nehrozícího nebezpečí. Diskutovat se Zemí nemělo smysl, ta byla právě na opačném konci sluneční soustavy naprosto nedostupná. Chvíli váhali, ale pak, širokým obloukem se vyhýbaje mrtvému vozidlu i nehybnému skafandru, zamířili k přechodové komoře.

I Brendan hluboce přemýšlel, co udělá. Robert se přeci před smrtí dotýkal uzávěru. Musí jim otevřít automatikou. A oni musí zkusit vejít co nejrychleji. Chvatně tyto pokyny čáral na kus bílého plastu, který byl původně součástí jakési skříňky. Času opravdu nebylo nazbyt.

„Tak, je to tady!“ pomyslel si Brendan, zatímco z přechodové komory zněl hukot vypouštěného a posléze napouštěného vzduchy. Lidé jej přišli zachránit. Bůh vyslyšel jeho prosby. Tato úvaha jej ale zarazila. Opravdu je tak rád, že bude zachráněn? Opravdu Bůh vyslyšel jeho přání? Nebyl si tím zdaleka jist. Žádost o vysvobození z pochmurné Callisto nebyla součástí jeho motliteb už pěkných pár let.

„To snad není pravda!“ řekl znechuceně Alex, sotva sejmul helmu skafandru. „Kdyby mi tohle někdo řekl, tak ho pošlu do prdele, ať si ze mě neutahuje.“ Rozepjal přezky skafandru a pokračoval ve filozofování, v němž se mu evidentně zalíbilo: „Hele, řeknu ti, už jsem v životě potkal pěkných pár bláznů, ale tohle je teda extratřída!“

„Když si to vezmeš, že ten šílenec se celou tu dobu živí jen řasama z krizové zásobovací jednotky, tak je to neuvěřitelný.“ Pro Duncana dobré jídlo znamenalo opravdu hodně, a tak na něj tato část Brendanova životního stylu skutečně udělala dojem.

„Ježiš, jak nám je nabídl!“ Alex si v gestu beznaděje zakryl oči. „Jako nějakou pochoutku labužníků!“

„Vezmi si, co z toho života v tý díře má?“ nechápal Duncan.

„No, to mě taky není jistý. Ty jeho kecy, že tady konečně našel čas sám na sebe, nikam se nehoní, může si meditovat… No a co z toho, když pak žere řasy a pije recyklovanou vodu bez chuti a bez zápachu?“

„Jasně! A ta jeho teorie, že Callisto je mu přímo předurčený, protože lepší místo pro poustevníka se ve sluneční soustavě jen těžko hledá.“

Ano, tohle přesně Brendan tvrdil. Měl to velmi dobře promyšlené a podložené. Kde má člověk v dnešní hektické době nalézt skutečný klid? Na Měsíci a Marsu, kam míří jedna výprava za druhou? Venuše a Merkur nepřicházejí samozřejmě v úvahu. Základna a recyklační zařízení potřebují vodu. A ta je k mání pouze na Europě a Callisto. Na Europě hodlá bůhví kolik expedic zkoumat oceán a hledat život. Callisto zatím nikoho nezajímá. Ano, pokud chtěl Bůh mít Brendana pro sebe, nebylo možné najít vhodnější místo. Nejlepší poustevna ve sluneční soustavě.

Duncan se této teorii bouřlivě smál. Oči mu slzely, celé červené z toho přebytku komična, ale blikající zelenou kontrolku přeci jen zahlédl. „Hele, on volá!“

Alex zapnul příjem a ozval se hluboký Brendanův hlas: „Děkuji, pánové, že jsem vás poznal. Měl bych na vás prosbu.“

„Jakou?“

„Kdyby bylo možné mou existenci z vašeho hlášení tak nějak…vypustit.“ Brendanova žádost zněla naléhavě. „Řekněme – základna vypadala opuštěně, zamořeně… Ostatně, nemusel jsem se vám vůbec ukázat.“

Alex pohlédl na Duncana. Ano, to by řešilo jejich problém. Co měli na Zemi říct? Že se setkali s bláznem? Určitě by se vyrojilo mračno chytráků, kteří by je začali poučovat, jak měli Brendana zneškodnit a proti jeho vůli odvézt. Vždyť to, co plácá, je přeci jasné pominutí smyslů! Víra v nějakého Boha, motlitby, pokora – jen samé hlouposti! To má z toho, že zůstal tak dlouho sám a opuštěný. Společnost mu dá šanci a on se určitě rád zase zařadí.

Jasně, ti chytráci tam dole by tohle všechno plácali a oni by z toho měli jenom samé oplétačky. Vznikla by komise, která by zkoumala správnost jejich kroků, pak by další komise kontrolovala výsledky té předchozí… To, co navrhuje Brendan, zní líp. Když si ten cvok tady chce zůstat – jeho problém.

„Rozumíte, pánové,“ rozebíral Brendan dále svoje motivy. „Nerad bych tu měl za chvíli mračno novinářů s prosbou o interview s poustevníkem na Callisto.“

„Spíš mračno psychiatrů,“ špitl Alex, ale Duncan ho zpražil pohledem. „Jasně. To zní rozumně. Nikoho jsme neviděli.“

„Děkuji, pánové.“ Vděk v Brendanových slovech byl přímo hmatatelný. Na chvíli se odmlčel, a poté na rozloučenou dodal: „Bůh s vámi!“

Duncan si teatrálně zavrtěl prstem na spánku a odpověděl: „I s tebou!“

Z oken téměř liduprázdné základny v kráteru Tornasuk na Jupiterově měsíci Callisto čas od času hledí zarostlá tvář poutníka. Hledí na pohádkově jasný hvězdný deštník nad hlavou, na obří pestrobarevný Jupiter, hvězdu, která propadla u zkoušky, na věčný ledový svět kolem sebe i na blikavé kotoučky měsíců, kroužící kolem svého pastýře.

Tam daleko, na bezútěšném a prastarém Callisto Jack Brendan nalezl Boha.