„Another day, another dollar!“

Němec už byl usazen na zadním sedadle a významně si ťukal na hodinky. Nesnášel jakékoliv zpoždění. I minuta navíc v pracovním procesu jej vyváděla z míry takovým způsobem, až jsem se sám sebe ptal, zda mé představy o německé pilnosti a pracovitosti nejsou mylné.

„Aržůn! Go!“ pobídl našeho vozku, sotva za mnou zaklaply dveře. Pak se na mne chvíli díval s pevně semknutými rty, což mělo být asi pokusem o výhružný pohled. Neprotestoval jsem. Tato póza mu znemožňovala mluvit.

Nevydržel to dlouho. Ticho na něj působilo stejně, jak červený hadr na býka. Nadechl se a rozvinul svéráznou teorii o vlivu stravy na rozvoj inteligence. Se vší rozhodností tvrdil, že spousta zdejších lidí je neuvěřitelně apatická a neschopná přemýšlet o možnostech, jak se ze své zoufalé situace vyškrábat vzhůru. Často celý den jen nečinně sedí a nesnaží se alespoň minimálně vylepšit své příbytky.

„Je to prostě jiný svět, jiná galaxie!“ Pak učinil odvážný myšlenkový přemet a konstatoval, že za tento nedostatek vůle k přemýšlení může bezpochyby vegetariánská strava a nedostatek proteinů. Zapáleně přidával další a další argumenty a chvílemi jakoby se snažil do vzduchu kreslit grafy.

Nebyl čas se nad touto jeho moudrostí nějak zamyslet či dokonce se ohradit – že není možné takto paušálně soudit druhé, že každý svět má své přednosti a bolístky, že etika a chování je absolutně závislé na společnosti a prostředí, že… Nebyl čas se tvářit pohoršeně s korektností dnešnímu světu vlastní.

Kousek před námi jakési jankovité tele dostalo chuť se proskočit. A tak to udělalo. Bohužel, proskočilo se na špatnou stranu – přímo před náš nárazník.

Když terénní auto narazí do statného, dobře živeného telete, žvýkajícího odpolední svačinu a rozhodně nemínícího opustit nebezpečný prostor, tak je z toho pěkná mela. Srážka mnou smýkla kupředu, měl jsem pocit, jako bych vše, od rozumu, přes dech po oběd nechal kdesi za sebou, nicméně pásy nezklamaly. Mému notebooku, hovícímu si v kufru za mnou, však v divokém letu kupředu nestálo nic v cestě – s výjimkou mé hlavy. Tři kila moderní elektroniky vykonaly své – před očima jsem jak správný hrdina z komiksů viděl žluté hvězdičky a posléze jsem sykaje bolestí sám sebe přesvědčoval, že příště budu počítač vybírat jen a jen podle váhy. Jazyk mne svrběl kletbami, ale záhy jsem pochopil, že v tomto směru mne Němec dokonale zastoupí – bujarý nekončící vodopád nadávek, jenž se z jeho úst snášel na Aržunovu hlavu, překvapoval svou pestrostí, neotřelostí a pravou germánskou invencí. Jakoby se s každou kletbou mazlil a laskal, vymýšlel další a další podivuhodná označení a přirovnání, podrobně probral Aržunův rodokmen snad až do dávných mýtických časů, kdy Árjové sestoupili z horských svahů do rovin Gangy, a každého z té dlouhé řady Aržůnových předků počastoval nějakým zvučným a novátorským přízviskem.

Aržůn ale neposlouchal. Sotva se vzpamatoval z počátečního otřesu, křepce vyskočil z auta, aby se podíval na tu hrůzu. Nebyl to hezký pohled. Tele leželo na popraskaném asfaltu jak široké tak dlouhé, oči vyvalené, tlamu plnou pěny, slabě sténalo a svaly se chvěly jako podzimní listí v mírném vánku. Každému muselo být jasné, že zde je jakákoliv pomoc marná.

„Měli bychom je dorazit, ať se netrápí,“ napadlo mě, ale uvědomil jsem si několik zásadních obtíží -  jednak vůbec netuším, jak se „doráží“ tele, to mě ve škole opravdu neučili, no a „dorazit“ tele v Indii? Co by se mnou asi udělali? Stačila by ostrá domluva, nebo by se rovnou přistoupilo k lynči?

Tak jsem tam jen tak čekal a bez hlesu poslouchal, jak sténání ustává. Přemýšlel jsem co dál. Každá kráva se přeci musí pohřbít. Co teď? Nějak to budeme muset zajistit. Takže – celý den až do setmění je mrtvé tělo vystaveno na márách a prohlíží si je celá rodina. Tak tuhle pasáž bychom snad mohli přeskočit. Než zapadne slunce, je třeba tělo donést na pohřební hranici a spálit. Poté se popel vsype do nádoby, její víko se utěsní látkou, a posléze pohřební průvod zamíří k nějaké nevysychající řece. Zde se pak popel rozptýlí. Potud teorie.

Praxe vypadala bledě. Všechno dřevo kolem dokola se zdálo být dokonale mokré z nedávného deště. No a to s tou řekou – prý má být ještě čistá. To teda není případ řeky Tapi. Kam se proboha s tím popelem až potáhnem? Nebylo by nejlepší tuto čestnou povinnost na někoho delegovat?

Zrovna jsem se rozhlížel, koho bych pověřil, když ze z auta vyškrábal Němec, dokončil poslední nadávku, načal dvě další, načež se zhurta obořil na Aržůna, proč ještě nejedeme.

„Budeme pohřbívat krávu!“ oznámil jsem mu rezignovaně. Vytřeštil na mě oči, jako kdybych mu právě hodlal provést lobotomii zaživa.

Krutá skutečnost spojená se zabitím krávy mne stále víc a víc deprimovala. Dobře, pohřeb snad nějak vyřešíme. Ale Aržůn pak bude muset jít někam na břeh Tapi a pět dní se tam modlit. Ach jo. Snad nám přidělí nějakého jiného solidního řidiče…

„No tak, Aržůne, nesmutni,“ snažil jsem jej uklidnit. „Už se netrápí. Už je jí dobře.“ Netušil jsem, zda dle indické mytologie míří mrtvé krávy přímo do nebe či nirvány, ale upřímně jsem v to doufal.

„Co blázníš?,“ vyjekl Němec šokovaně. „Jaká kráva? Jakej pohřeb? Copak to nevidíš? Kráva je mu ukradená, vadí mu, že si rozbil auto!“

A opravdu, v tu chvíli jsem tu krutou skutečnost pochopil – Aržůnova lítost, jeho tvář plná slz, starostlivost a nejistota z budoucího, to celé patřilo pomačkanému krytu chladiče, zničenému nárazníku a rozbitému světlu. Protože auto bylo jeho obživou – bez auta je ztracený. Nějaká mrtvá kráva na cestě – komu na ní zaleží? Představa pohřbu a meditací k Mahéšovi byla najednou vzdálená celé světelné roky.

Ze zadumání mne probudilo troubení fronty aut za námi.

„Tak dělejte, musíme jet!“ popoháněl nás Němec.

„Přece to tady nemůžeme tak nechat!“ mínil jsem. Ano, když nebude pohřeb, tak bychom to mohli aspoň odtáhnout do příkopu.

Němec pokrčil rameny a neurčitě mávl rukou k ubohým lepenicím. „Kdyby byli co k čemu, tak si k večeři dají pořádnej stejk!“ Bylo na něm vidět, že mít k dispozici vařič, tak to sám zrealizuje.

Mám se s tím snad tahat sám? Opět jsem pohlédl na bezvládnou mršinu, k níž se již slétaly první mouchy. Určitě je těžká. Kromě toho – já je přece nezabil. Mě nemůže Máhéš nic vyčítat!

Přesto jsem se do auta vyšplhal s jistým pocitem provinění. Ovšem, doma, když mám tu smůlu a přejedu kočku či zajíce, také je neodklízím do příkopu – sešlápnu plyn, jedu dál a snažím se zapomenout. Ovšem tele – a v Indii… Připadalo mi to jako svatokrádež.

Aržůn bravurně objel mrtvé tělo, prokličkoval děrami a už jsme uháněli domů, nechávaje hrůzu za sebou. Ohlédl jsem se. Náklaďák s pestrobarevným „Goods carrier” nad kabinou váhal jen chvilku. A pak tělíčko přejel. A po něm další a další.

Ujížděli jsme domů, nechávaje mrtvé tele za sebou. Nebohé tele, jehož moč už nikdo neochutná.

Doufám, že i přes svou délku, na Literru asi přílišnou, povídka aspoň některé zaujala a přivedla k zamyšlení... Ti ostatní se snad dočkají někdy příště...