Byly to zvláštní roky samoty
uprostřed rozjásaných prvomájových průvodů
roky, které jsme vztekle proklečeli
v tlející špíně a blátu

Byly to zvláštní dny naděje i strachu
kdy zavřeli všechna kina, divadla a hospody
děti ve školách musely stát minutu ticha
na památku hromadného vraha
a státní vlajky vlály na půl žerdi
ta s modrým klínem Ta hezká Naše
i ta druhá vlajka Rudá Jejich

Byly to zvláštní noci
kdy nám pod okny až do svítání rachotily
nekonečné kolony těžkých aut a tahačů a raketami
a my jsme stříhali a sešívali maminčino prostěradlo
a černou tuší na něj kreslili svůj výkřik do tmy
a slova, která měla změnit ten divný svět
DEJTE ŠANCI MÍRU… GIVE PEACE A CHANCE
Ráno jsme je natáhli mezi dvě tyče od smetáku
a bláhově si mysleli Že konečně o něco jde
a my jsme u toho Až se kdosi první zeptal
kam asi včera vezli a na koho teď míří
všechny ty rakety a co bys tomu
asi řekl ty Johne

A byly to zvláštní vteřiny
kdy na náměstí kousek od nás srazili k zemi nějakého kluka
kopali do něj a vztekle trhali na kusy
úplně stejné prostěradlo jako bylo to naše
Žádná raketa není mírová
kroutila se bolestí písmena pod jejich nohama
Polilo nás horko a dostali jsme strach
a za chvíli i přes hubu

Celkem bezvýznamná příhoda
v té šílené a nesmyslné hře na MY a ONI

Zahanbeně jsme utíkali domů
v uších nám zněly policejní sirény
dunění bot na dlažbě Štěkot psů
a někde uvnitř tichounká ozvěna
GIVE PEACE… a ještě něco…
no jasně… IMAGINE
IMAGINE THERE´S NO HEAVEN
IT´S EASY IF YOU TRY…
NEVĚŘ POLITIKŮM
NEVĚŘ NIKOMU PŘES TŘICET

Kdybys tak věděl jak jsme k pláči
my zastydlé a zakřiknuté květinové děti
s rukama svázanýma za zády pionýrským šátkem
oprátkou z ostnatého drátu kolem krku
a povolávacím rozkazem v kapse
děti které se tak snadno nechaly umlčet
roubíkem ze zmuchlaných novin
a nechaly si ukrást všechno
i to poslední
naději

A stejně je to pravda
Žádná raketa nemůže být mírová
Žádná Johne
Ani ta vaše Ani ta jejich
Všechny míří na tebe
Všechny míří na nás

Představ si… IMAGINE
psávali jsme na oprýskanou zeď
AŽ UMŘEME STANEME SE KVĚTINAMI
škrábali jsme pod tvé brýle
A zase bylo osmého prosince
znovu jsme seděli na zemi jako promrzlí vrabčáci
a do tmy zářily plamínky svíček a hnědé oči
krásných holek se sametovými hlasy
To kvůli nim jsme přemlouvali ztuhlé prsty
aby ještě chvíli vydržely bloudit po hmatníku
Let it be… Michelle… IMAGINE…

Od úst šla pára a od Čertovky chlad
Přiběhli rychle Zadupali do dlažby naše světýlka
a pak nás hnali uličkami Malé Strany jako dobytek
až tam… pod okna slepecké konzervatoře
ze kterých se do ulice snášel jasný a čistý hlas klavíru
violoncella a trubky… YESTERDAY… IMAGINE…
A každičký tón Každý z těch slepých kluků tam nahoře v okně
a každý z nás dole na chodníku byl najednou
aspoň na pár vteřin docela malinkatý hrdina
nebo blázen Blázen na kopci
FOOL ON THE HILL Johne

A vzpomeneš si na nás když se vznášíš nad vodami
a usmíváš se nad našimi vlasy po ramena
voskem stékajícím na naše holé ruce
a bláznivou radostí z těch pár vteřin svobody
té opojné a syrové prosincové noci
ve které se za rohem šikují policejní kordóny
mezi hvězdami se prohánějí špionážní družice
a z Vltavy kouká periskop atomové ponorky
Jestlipak taky tam u vás… třeba na jezírku
naproti muzeu uprostřed Central parku?
Žádná PONORKA není mírová…
Vzpomeneš si na nás tam nahoře
a přimluvíš se Johne?

A tak mě napadá…
Jestlipak dneska ještě někdo ví
který král a císař vládl kdysi dávno
když Rembrandt vítal ztraceného syna
Archimédes kreslil do písku své kruhy
slaměný rytíř hnal svou herku proti větrným mlýnům
malý Johann Sebastian šlapal na kůru měchy
a Michelangelo stoupal po štaflích
ke stropu Sixtinské kaple?

A jestlipak si jednou někdo vzpomene
čí okované boty křápaly do studánek
a čí choré ruce utahovaly šrouby
chrastily klíčky od arzenálů
a zvedaly ruce na schůzích v těch zbytečných
a zoufale prázdných umakartových letech
kdy nejlepší knížky vozili z tiskárny přímo do stoupy
kdy univerzitní profesoři kouleli popelnice
a popeláři se přes noc stávali univerzitními profesory
a všichni se tvářili, že je to v pořádku
zatímco Metropolitní šílela po božské Maje
do ospalého ticha libeňského dvorku zpívala
atomová šrajbmašina s prvními stránkami Anglického krále
a strahovské rušičky se marně snažily překřičet
nevidomou dívku a bratříčka v polobotkách?

Jestlipak si někdo vzpomene
na ten rok, kdy Roger Waters boural zeď
na Tagance naposledy zpíval Hamlet v černém svetru
o pravdě a lži a voňavých kytkách v neutrálním pásmu
kdy nás poprvé a naposledy rozesmutnil pan Werich
a kdy si ta kostnatá paní v plachetce našla i tebe Johne?

Jestlipak si někdo vzpomene
čí ruce nás držely u krku a dusily strachem
aby mohly v klidu posílat napalm
nad rozmáčenou vietnamskou džungli
vodíkové bomby na panenské polynéské atoly
rakety a tanky na vyprahlou afghánskou step
a rudé gardy na vypálenou Lhasu
Jestlipak si někdo vzpomene
kdo nám kázal o míru a přitom vzadu ve tmě tahal za nitky
a pak nám přibouchával prsty mezi dveře
kdo pyšně rozdupával světýlka a trhal motýlům křídla
Protože nosit dlouhé vlasy byl zločin
vypadat jinak a myslet a žít jinak byl zločin
Protože psát i zpívat byl zločin?

A jednou
až se z nás stanou ONI
Až nám Našim panděrům a barákům
přestanou věřit i naše vlastní děti
Až zapálí svoje svíčky a vytáhnou do ulic
kvůli nám Až je zmlátí naše pendreky
Až na ně poštveme naše psy
Až bude po všem
jestlipak si vzpomeneme
na své vlasy strach a prostěradla
která měla rozsvítit ten divný svět
i na lezavý chlad u Čertovky
krásné oči krásných holek
a rozedřené a zmrzlé prsty
bloudící po hmatníku
THERE´S NO PEOPLE
GIVE PEACE…
Nezapomeň
a nevěř nikomu
ani nám Johne
a představ si
i m a g i n e … 

Ale stejně nám drž místo u stolu