ty hordy básníků bijících na brány věčnosti a jejich vypnutá těla snažící se dosáhnout na piedestal vavřínů
přemnoho perel mezi nimi toliko many pryštící z jejich per a můzy ryze zlaté... nevyslyšené nepochopené a ztracené
jen těch pár gigantů svých dob jen těch pár blyštivých hvězd na nebi nekonečna jen těch pár z nás všech rozsvítili tmu
né silní né mocní ale noví a sví ve svém osobitém osudu držící prapor revoluce držící svou hlavu v dlaních šílenství prožití a děraví nevěrní a nezměrní živí... stále tak živí!
a my u svého neonu nemáme odvahu nahlédnout do hrobů ležící před námi
u brány věčnosti u fiktivních představ zbabělců nedotýkáme se země a míjíme lidi jako vzduch který nedýcháme