Domů se vracím vždy naplněn touhou,
za každou krátkou chci vteřinu dlouhou
a naplno umět prožívat blízké,
než mi je vezmou z pohnutky nízké.
A na cesty vyrážím, abych se vracel,
abych Je ze srdce nevytrácel,
ve všednosti dnů, které jakoby nejsou,
než z nenáhla andělé na ně se snesou.
Věřte mí milí, že jste mi moc vzácní,
cítím ten čas, jsem z něj naplněn bázní.
Však ne kvůli sobě, to jen Vás bych si nechal
a mrzí mě stáří, protože spěchá.
Proto chci smrt nyní chlácholit básní,
přeji vám život, i to ať vám zkrásní.
Do duší štěstí a smutku jen tolik,
kolik jej snesete, než přijde hrobník.
Epilog
A vůbec mě nezajímá výrok typu: "tak tímhle ji tedy neuchlácholíš" ;-)