/usazena pod sluncem stále/

bosorky vzaly košťata a vymetly nebe

snad se bojí večerních srážek

jenom na krajích nepečlivky

jedny ušmudlaný

zanechaly oblaka

pro ty čarodějky sedím si tolik sám

/bojím se uhranutí/

hovím smutně na slunci       žahne

když včela své nohy obalila pylem do kulata

je nenasytná nalétá na barvy života

asi hledá sladký nektar

a obletuje moje oči

až jsem z ní neposedný

od jehel

ptáci v milostném zpěvu

oznamují plodnost světa

a já si vzpomněl na sýkorku

milou mi jak jsem sypal slunečnice

pro starost o život

co vyšívá mezi melodií

snad asi

dýchá...

ze země táhnou mízu až syčí

nástup jara je tolik tolik prudký

a než čas stačil doklopýtat Máje

třešně vyměnily květy za malé bobule

kdo bude líbat zítra…

budou rudé srdcovky

dozrají v létě…

právě se nedaleko smějí děti

a slyším tlapky o beton

divoce mlaskat

honí se čerství

jako už jaro bývá

utečou…

žnec nepoužívá již brousku

ach ten pokrok…

tolik pohlednice pro tebe

se širokým pohledem ty...

snad potěšilo