Láska ze schodů

Ták už mě nemá ráda ani Markétka. Vybavuji si očka, ty hrášky pětileté holčičky, co se vykutálely strachem a klíčily otázkou.

Přesto její ústa zůstala pevně stisknutá, až vytvářela bezbarvou, hlubokou vrásku.

Z patra nad hlavou ji pozorně hlídala maminka s velmi přísným, výstražným pohledem. Jen jsme kolem sebe prošli, bez běžného, drahého „Ahóóój“ a obvyklého pomrkávání, pozdravování rukou, mávání; nic, nic, jenom strach a tíživé, nevyslovené otázky.

Žádný mě nemiluje, už mě nikdo nemá rád, sobecky naříkám nad svým osudem a prohlížím si barokní sochu pískovcového světce a vidím rozpadající se kámen, jak je na tom špatně, ne-li ještě hůř.

Rozsochaté vlasy znázorňují cáry hadrů, rozervané duše, lokny - vlny v bouřlivém, bolestném boji sama se sebou, s osudem a protivenstvím. Dlaně prohnuté, vytrčené vpřed, ještě se odmítají vzdát, kdežto oči vržené k nebi již odevzdaně hledají poslední záchranu, někde zvenčí z nekonečné modré, kdesi daleko nad černými mraky.

Stáčím zrak od nebe k zemi, od světce, od schodů k chrámu, hodně dolů až k mladíkovi, co ke mně nadšeně kráčí. Zuby ulepené medem -  trhají mu uši. Nepřirozený samet vnucuje mým bubínkům slova: „Pane, víte, že Ježíš vás miluje?“

Bolavou hlavou mi prolítlo ‚Ach bože, tvůj agent mě špatně odhadnul!‘ a mladíkovi podrážděně odsekávám:„Ale já ho nemiluju“, přidávám do kroku, ale cosi mě nutí podat vysvětlení, otáčím se a křičím přes lhostejné hlavy rušné ulice svoje nepodstatné „Já jsem ateista.“.

Mladík již zjevně vypadnul z role, protože samet přeskakuje v poctivé pohrdání, ale textu se ochotník zarputile drží. „Ježíš vás stejně miluje!“

Po půlhodině u zebry na mě výstražně kyne červený panáček. Po cestě jsem minul tisíce žen a žádná mi nezůstala v očích o ten zlomek času déle, o ten potřebný zlomek zájmu a sympatií.

Rudý panáček stojí u zebry, bílá, černá, bílá, černá, už čtyřicet let, sám bez dětí, bez ženy, se svým mizerným povoláním, s nízkým proudem a s žádnou vyhlídkou, že by se někam pohnul, jenom stojí a vyzařuje ‚nepřibližovat se!‘

A tak stojím, čekám a Ježíš mě imrvére miluje. Bezděky se usmívám a koutky úst, utopených v citrónu, mi obklíčily bradu.

Ježíš mě stejně miluje.