jak v pokolení čas navléká ti
korálek za korálkem svého bytí 

tak svoje matinka předala si
v sochařskou hlínu vlastní děti
Mléčnou co zastavila dráhu ve tvářích
dala barvu jim zasévat touhy
a bez ustání dlaně vytrčené k políbení
drobnějších tlapek kočky co s myškou hrají si
v kruhu žíně havrana
vlna vábí slunce
tu odráží lokna zas
plameny vášní  

oči vyloupnuté z nedozrálých kaštanů
točí se vírem emocí malují
nepochybný čas
a srdce Morany
co spaluje život v okolí
a dusí sebe sama
bolí…
to srdce Morany
které ani děti jarem svým
nevynesou 

tak v pokolení čas navléká si
dva korálky s úsměvem malých dětí 

Dost!

prosím...