Posadili se na zelenou lavičku, ze které už hojně oprýskal nátěr a pozvolna uvolňoval místo hnědošedému zabarvení větrem ošlehaného dřeva. Byl druhý jarní den, den kdy se dalo říci, že slunce dokáže proniknout až do morku kostí. Tak mohli Karel i Toníček vystavit svoje natěšená těla vstříc vydatnému slunci a nechávat se prostřednictvím jeho paprsků naplňovat spokojeností a pohodou, která se zvyšovala každým centimetrem prostupujícího tepla. Lavička házela ostrý stín na dvoupatrový, jemnou žlutí nedávno omítnutý dům, postavený na počátku dvacátého století.

Na nedalekých, stále ještě sněhem pokrytých kopcích se odráželo slunce a vrhalo na Toníčka, Karla, lavičku a dům doslova světelnou smršť. Proto se jejich tváře nepřirozeně svraštily a oči se zmenšily v uzoučké štěrbiny, ze kterých nebylo možné vyčíst ani bělmo, natož barvu duhovek.

„Tak ty bys chtěl, prcku, vychovávat lidi? A ke slušnosti? Dělat lidem moralistu a jít jim příkladem. To si snad děláš prcinu?“

 Nedůvěru v hlase Toníček snad ani nezaregistroval a bezelstně odpověděl.

„Nó, proč ne? Když tomu přidám trošku humoru a zaujmu tak širé, hloubavé davy, pak přece musím krůček po krůčku vytvářet lepší svět. A co víc! Na cestě k světlým zítřkům jejich duše rozveselím.“    Toníček rád zdůrazňoval myšlenku nabubřelými  slovy, které pak někdy zněly falešně nebo naivně.

 „Ale kdeže, zaslepená spravedlnosti, ale i teda chci říct prostoto. Jestlipak víš, prcku, že se těm davům vlastně budeš vysmívat.“

 Karlovi se na tváři objevil lehký úsměv. Toníček si však vedl dál svou.

„Trocha ironie nikoho nerozzuří. Můžu ti dát spousty příkladů.“

 „Ale, ano, ano, jedině však tehdy, když se všichni smějí a ani jediný z nich neví, že sobě se směje.“

 „Ty jeden odpornéj pesimisto.“

Najednou je vyrušil vysoký pronikavý hlas.

„ Paní, říkám vám, takovou zimu nepamatuju.“

Oba zamžourali směrem, odkud hlas vycházel. Několik kroků po pravé ruce se rozestály novodobé, moderní tety, co se zapomněly na kousíček řeči. Na stále žádoucích figurách těsně přiléhaly elastické kalhoty, až si hýždě a stehna musela začít namlouvat, že je čeká další redukční dieta. Ženy vypadaly jako když zmrznou. To jediné, čím pohybovaly, byla ústa. Jejich rozevřené lesklé péřové bundy ztěžka visely, jako by chtěly napodobit časem a kojením povadlé prsy, schované pod lehkými svetříky. Stály a hřbety rukou měly zmramorované naběhlými žílami, což byl vzhled odpovídající námaze, potřebné k držení igelitových tašek, které se natahovaly jak žvýkací guma, a ucha hrozila akutním přetržením. Tak si tam stály a hlasitě klábosily před svými novými vozy, značek Opel a BMW. Karel si sáhl do kapsičky u riflí a vytáhl balíček zakoupených cigaret Petra, z něj efektně naučeným pohybem vyklepl cigaretu a s rozkošnickým výrazem si zapálil, dnes už několikátou špinku. Zhluboka se nadechl a s hlasitým vydechnutím připravil Toníčka, protože tak činil pokaždé, když se chystal začít hovořit.

„Nuž tedy dobrá, protože si nedáš poradit, povím ti příběh, co se stal v Praze roku 1998. Tenkrát panu Hříběti mohlo být, nó, asi takových čtyřicet tři let. Bydlel dole pod Letenskou plání, tam jako když jedeš směrem na Strossmayerovo náměstí. Přesně na místě, kde kdysi dávno jedna zahořklá ženská, rozjetá z Letenskýho kopce, najela náklaďákem do davu lidí, co čekali na tramvajové zastávce. Byl z toho pěknej masakr. Tak přesně v domě u té zastávky tenkrát v roce 98 pan Hříbě bydlel. Když bylo v létě největší horko, dostal pan Hříbě snad úžeh nebo co, a napadlo ho, že je potřeba napravovat lidi. Nemaje žádných přemrštěných prostředků ani možností, musel náš pan Hříbě ušlechtilou akci plánovat skromně. Nakoupil pět černých triček s krátkým rukávem, ve spreji pomerančově žlutou barvu a několik výkresů z tvrdého papíru.  Nemohl se ani dočkat, až začne tvořit a až zítra vykřičí světu svou uzdravující sarkastickou provokaci. Tak tenkrát utíkal od výstaviště domů a samou nedočkavostí vrážel do lidí, až se dokonce zapomněl zastavit v mléčným baru na koktail s koblihem,  jenž si pravidelně dopřával před zavírací hodinou. S prudkou dychtivostí doma rozložil výkresy po koberci a dlouho do noci kreslil, stříhal, přikládal šablony k tílkům a vybarvoval nápisy podle vystřižených vzorů. Ani si nevšimnul, že už dávno neodráží světlo protější okna a v potemnělém pokoji bezděky rozsvítil. Když se konečně nachystal ke spánku a lehnul si, nemohl zabrat. Nebylo to tím, že byla těžká, teplá, letní noc, ale především se mu hlavou honily myšlenky a představy, jak budou zítra lidi reagovat, kam v oněch tílkách půjde a co bude dělat. I stalo se, že usínal v době, kdy stěny jeho pokoje co chvíli osvítil záblesk elektrického výboje od trolejí projíždějící tramvaje. Neklamně se město začínalo probouzet do všedního dne.“

 „Paní, říkám vám, ta zima byla k nevydržení.“

 Oba znovu zamžourali na tetky, které se od předešlého pohledu nepohnuly ani o vlas.

„Jenom těch hoven co po ní na chodnících zbylo. Samý psí hovno! Člověk aby pořád čuměl pod nohy.“ Karel upnul zrak na horní, velice horní část stehen jedné z dam, spokojeně nasál kouř z cigarety,  jejíž špička se rozžhavila do běla, a hlasitě vydechnul.

 „Druhý den se pan Hříbě probudil až v pozdním dopoledni a slunce už už se chystalo dobýt nejvyššího vrcholu své pouti. Nezaměstnaný (vlastní vinou) občan Hříbě neměl nikdy žádný program, proto se sám sebe vždycky ptal.

‘Co dneska budu dělat? Kampak se podívám? Nó, je hic, asi půjdu k vodě.‘

 Odpověděl si.

‘Přes Hlávkův most na Štvanici.‘

 V našem hrdinovi totiž byl kus malého klučiny, co rád sleduje lodě, vplouvající do zdymadel, práci lodníků, kteří vkládají mezi loď a stěny zdymadla kusy dřeva nebo pneumatiky, aby boky lodí neutrpěly újmu o kamenné kvádry plavební komory. I činnost zdymadla pro něj byla fascinující. Vplutí, zavření dveří, vyrovnání hladiny, otevření dveří se vším tím vířením, vlněním a převalováním vody – pestré to divadlo. Víš, voda Tondo, jó tekoucí voda - a ještě oheň se nikdy neokoukají. Ony nikdy nevykreslí dva stejný obrazce a nikdy nenamíchají dva stejné odstíny barev. No, abych se vrátil. Pan Hříbě byl tenkrát tak natěšený, že úplně zapomněl na svoje plány. Teprve po zamknutí dveří starým mohutným klíčem si vzpomněl, co včera plánoval, a musel chvíli bojovat se svou leností, nakonec však došel k odhodlání - převleče se. Když konečně vyšel z chladné chodby a ocitnul se před domovními vraty, zůstal stát jako ochrnutý po prudkém úderu sálavého tepla, tak typického pro léto velkoměstských čtvrtí. Jindy činorodá, chvátající ulice se nyní proměnila v loudavou unavenou výheň. Asi  právě proto se stal jediným čilým bodem  pan Hříbě, který v provokativní ostré kombinaci žluté s černou zářil na míle daleko. Celý svět najednou vážil mnohem víc než včera večer. I myšlenky pana Hříběte se sunuly pozvolna vpřed, nemohoucně se snažil přinutit nohy k pohybu. Teprve pronikavé cinknutí projíždějící tramvaje s cedulí Černý most, dala jeho činnostem obvyklou pružnost.  Otočil se doprava a po pár krocích z mírného kopce, zůstal stát na horní křižovatce Strossmayerova náměstí. Tam jsem ho tenkrát prvně uviděl, jak stojí na křižovatce a rozhlíží se jestli, může přejít na druhou stranu.  Já stál opřený o stěnu kostela a musel jsem přes celé náměstí značně ostřit zrak, abych přečetl nápis, který připoutal mou pozornost.“

 „Co to povídáte? Ale kdepak, paní Vránová, ta zima trvala přes čtyři měsíce.“

 Tentokrát se oba muži nedali zlákat k pohledům, které by museli nutnou dobu přizpůsobovat ostrému slunci, jenž vydatně podporované leskem zasněžených kopců dokázalo řezat oční nervy ostrostí žiletek. Ale přece jen vyrušeni ze svého vyprávění, chtě nechtě poslouchali rozhovor dvou  padesátnic, doprovázený plechovým zurčením  okapové roury, která sváděla vodu z posledního tajícího sněhu na severně orientované části střechy.

„Paní Vránová, přes čtyři měsíce mrzlo, sněžilo, mrzlo a zase sněžilo. A jak vám povídám, když naráz povolila ta psí hovna, co zmrzla a celý čtyři měsíce se shromažďovala, můžeme být rádi, že na chodnících najdeme místečko, kam šlápnout. No hrůza, už aby je mouchy sežraly, nebo jinak shnily.“

 S vypětím veškeré vůle se Karlovi  podařilo vytlačit vysoký ženský hlas z hlavy a doslova dokopat myšlenky k příběhu z Prahy roku 98.

„Když jsem tenkrát marně napínal zrak, najednou zastavil vpravo od pana Hříběte náklaďák a hodil na něj stín. Kupodivu onen stín mi dopomohl pozvolna skládat jednotlivá písmena – J  j  s se jsem sl sla b slabý s vykřičníkem- Jsem slabý! Konečně se Hříbě mohl rozejít a přejít ulici tak, aby na jeho cestě ke Štvanici se mu ocitnul kostel Svatého Antonína po levé ruce. Z ničeho nic se za ním rozběhl dobře vypadající mladík. Říkal jsem si – copak asi pán ztratil, ale k mému překvapení mladík kopl Hříběte do prdele s takovou silou, že milý pán letěl dva metry, než dopadl na všechny čtyři. Hříbě se  pozvolna zvedal, když vtom jej dostihl jiný mladík a nakopl ho tak, že jel na štěrku jen po rukou a jeho zadnice se pokoušela dlaně předhonit. Kamínky štěrku se otáčely a jejich ostré hrany rozdíraly kůži až do masa. Tentokrát se pan Hříbě hbitě narovnal a jen co nabyl alespoň trochu stability v očekávání dalšího úderu, zprudka se otočil. Toníčku, na zádech mu zářil nápis - KOPNĚTE SI !  Jenomže když se ohlížel, z druhé strany se přikradl pán v nejlepších letech a za hlasitého přívalu německých slov nakopl Hříběte potřetí.“ „On přece nemohl nic přečíst.“
 Vyvalil oči Tonda.

„ Asi nemohl, Tondo, nevím proč – snad si řekl, že jde o nějakou tradici, jako ve Španělsku je korida. Kdo ví. Ale to už pan Hříbě neváhal a dal se na zběsilý útěk. Místo na Štvanici skončil ve štvanici. U kostela schytal další kopanec,  jen nadskočil a prchal, co to šlo. Poslední pronásledovatelku udržel v dostatečném odstupu. Babička ovšem bojovala a hbitě,  používajíc berle k mohutnějším odrazům, obřími oblouky doskákala až k těsné blízkosti kmitajících půlek, a tak mohla nasadila ke kopu. Její noha promáchla těsně za prchající zadnicí. Teprve u dopravních podniků zadýchaná babička s vyplazeným jazykem a pusou dokořán pozbyla umělého chrupu, ale než se stačila vrátit a nasadit jej zpátky do huby, dokázal pan Hříbě uniknout. Dneska pán ze Strossmayerova náměstí stál na mostě dlouho do tmy. Ne proto, aby se dosytosti vynadíval na zdymadlo a plující lodě, naopak, dneska na ně neměl náladu, dneska jenom čekal, až nastane tma a on v jejím skrytu nepozorovaně projde domů. Na mostě nebylo pěších lidí a tak bez nebezpečí na něm stálo osamocené, smutné a od svého stáda pokopané hříbě, třesoucí se žalem. Vidíš, Tondo, místo, aby se lidi chytli za nos, držel se pan Hříbě za zadek.“

  „Paní, to jsem se zakecala. Musím honem běžet, doma mám ještě vyplnit daňový přiznání.“

Protože slunce se zrovna schovalo za mrakem, oba najednou otevřeli oči a bez potíží zaostřili zrak. Díky téhle skutečnosti mohli vidět, jak  jedna z tet se náhle otočila a šlápla zrovna…  Tonda tlumeně vyprskl a Karlovi zaskočilo.

 „No co jsem vám povídala!“

 Postižená rozčíleně pustila tašky na zem, vypoulila oči, vycenila zuby a počala hledat trávník, o který by lejno z boty setřela. Ale že nestačilo vyrašit ani stéblo, ulomila prut budoucího zlatého deště, jímž začala špičku kozačky šudlit v marné snaze očistit ji od voňavé ozdoby.

 „Domů se pan Hříbě odvážil až po půlnoci. Naštěstí se mu na zpáteční cestě nic zlého nestalo. Když unavený konečně dosedl na válendu, vytáhl zpod ní další připravená trika, přece jen na chviličku zaváhal a přemýšlel, co si s nimi dál počít. Třesoucí se rukou přejel nápis – Jsem poctivý! Pak i na druhé straně - Ošiďte mě! Zřetelně si uvědomil, že na bezdomovce není stavěný, a všechna trika jedním přesným hodem uklidil do koše.  Nikdy pana Hříběte už nenapadla podobná pošetilost, dál vedl jen prázdný, nudný život, tam ve svém bytečku nad tramvajovou zastávkou, kde kdysi dávno jedna zahořklá ženská vjela s náklaďákem do davu čekajících lidí a několik jich zabila.“

Tonda vyloudil nakyslý úsměv a s lehkou ironií  souseda na lavičce podrobil kritice.

„Kájo, krásnej příběh, ale je tak podivnej, že nemůže být pravdivéj.“

“No víš,  já si naopak myslím, že je strašně obyčejný, a že se děje neustále každý den v každém malém městečku v každém státě na celém světě.“

 Několik kroků od nich zapředly motory auťáků bravurně kočírovaných  novodobými tetkami.

Karel slastně nastavil tvář slunci, co se právě vyhouplo zpoza mraků, zapálil si další cigaretu, jejíž kouř zhluboka nadechl, a pak slastně a docela bezhlučně vyfouknul namodralý dým.