O nešťastné královně Jednoho dne v jednom království v jednom paláci v jedné komnatě sedí král, upoutaný rozložitou knihou, a opodál královna s nepřítomným pohledem. Lupnutí habrového polena najednou vyruší královnino snění, a zahledí se na divadlo v roztopeném krbu. Jazyky plamenů si v teplých barvách hbitě na honěnou hrají a svou hrou prosvětlují jinak potemnělou místnost. Praskání žhnoucích polen podkresluje meluzína, toulající se bludištěm chodeb. Král, shrbený za mohutný stolem, zadumán něco čte. Vysoké čelo se mu leskne v odrazu svíček, hořících na čtyřramenném stojanu. Venku nastala doba šera a ze zelených stromů zbyly jen šedivé siluety, promítané na tmavomodrém nebi. Královninu pozornost zaujal zdivočelý boj, odehrávající se jen několik palců od ospalé komnaty. Za okny v parku se zmítaly stromy v divoké křeči a pod nápory větru klonily větve až k zemi, aby náhle své paže hrdě vymrštily vysoko k nebi a v mžiku zas, donuceny nárazem vichru, musely jimi u země pokořeny v bolestné křeči škubat. ‚Ach, jaký to ohavný kontrast‘ pomyslela si královna ‚divoká bouře za okny a tato komnata a tady tento král!‘ Ztěžka vstala, pomáhaje si lokty loženými v opěradlech hlubokého křesla. Prošla komnatou na několik kroků od sálajícího krbu, zaujala pózu s nohou mírně vytrčenou, jejíž lýtko jasně zvýrazňovala vrhaná světla a stíny. „Copak čtete, choti můj?“ Nechala pootevřená ústa tak, aby v potemnělé místnosti vynikly bělounké řezáky a mohly tak upoutat pozornost k smyslně vykrouženým rtům. Král na mžik vzhlédl, aby hned opět zaujat knihou, zabručel. „Pravdivou kroniku o našem panování.“ „Hm - můj muži. Mohu znát autora oné rozsáhlé knihy?“ Královna šikovně donutila ramínko svých šatů k pozvolnému pádu. Král na vteřinku zvedl oči od spisů a ještě nevrleji odvětil. „Soběslav Vtěrka z Patolízalovic a Tlachova.“ Žena u krbu přivřela oči. Dlouhé štíhlé prsty vetkla do zlatavých vlasů. „Králi.“ Nechala líně klesat svou paži tak, že její vlasy protékaly mezi prsty a vytvářely vlny zlatých paprsků. „Čte se vám dobře? Je kniha zajímavá?“ „Ó ano, velmi.“ Shrbený muž ani nevzhlédl, zato hlas mu zněl nadšeněji. Královna doširoka rozevřela oči a jejich barva náhrobního kamene se ozbrojila výstrahou. „Copak píše Soběslav Vtěrka z Patolízalovic a Tlachova?“ Vladařova tvář se rozjasnila a nadšená slova svižně letěla komnatou. „Že nastaly zlaté časy našich krajů, že král je neskonale moudrý a spravedlivý, a že každému šlechtici a učenci dostane se vyslyšení, že za našich časů se vzdělanost rozhojnila, že umění vzkvétá a barbarství je na vymření, že právo a spravedlnost se stalo prostým vzduchem a každému je k dosažení. Zrovna čtu trefnou kapitolku. ‚I musel vladař vytáhnout do pole. Král přesvědčil moudrými argumenty pana Přibislava z Marnoty a Beznaděje o svém právu nad rebely, držíc a mučíc jeho choť i dva syny, kterýžto pak dobrovolně vyzradil místo ležení vojska vzbouřeného, jenž bylo královským doposavad utajeno. Onen úkryt, les, byl z půle obehnán skálou vysokou a z jedné třetiny rybníkem bahnitým. I král dal strategicky poslední únik svým vojskem přehradit. Vzbouřenci, překvapeni odhalením svého skrytu, počali se v lese opevňovat. Avšak důvtipný vojevůdce, král, nakázal setnině na skálu odejíti a na toho roku neobvykle vyschlý les zapálené smolné sudy vrhati. Tak král s tisícem mužů dokázal zmoci nepřátelskou přesilu, sto tisíc pobivše, padesát tisíc uhořivše a patnáct šlechticů zajmuvše. K onomu velkému vítězství došlo u Křivého lesa třináctého dne, pátého měsíce, toho roku. Do měsíce král zavřel universitu, pomatené kantory a studenty utopil, knihy, obrazy spálil a popravou čtrnácti odbojných šlechticů prostý lid pobavil. Neobvyklé veselí vzbudil už zmíněný Přibislav z Marnoty a Beznaděje, jsa nedůstojně rozzuřen, sebou zmítal a nemoha jej nikdo udržeti, byl setnut až na potřetí. Jediným ušetřeným pánem byl Milan Obojaký z Vypočítavce a Poračí, jenž slíbil panovníku svému věrnost bezmeznou, a jsa chráněncem krále Velkomocného, jehož dvanáctou dceru si za ženu vzal, i mohl ve spravedlnost oprávněně doufat. Tak král, ukazuje svou šlechetnost a dobrou vůli, dal panu Milanovi, nepříteli – statečnému bojovníku, se všemi poctami zaslouženou milost. Z boží pomocí král zemi sjednotil, řád a spravedlnost znovu nastolil.‘“ Královna si podložila nohu lenoškou a nechala stéci lem sukně ke kyčlím. Předstíraje masáž kolena a prohřívání zkřehlých údů, koutkem oka pozorovala manžela. „O mně, králi, se pan kronikář nezmiňuje?“ Král sklonil hlavu, až se nos dotknul papíru. „Hmm. Ale jó. Choť králova je králi oporou a vladaři manželkou znamenitou.“ Královna zuby pevně sevřela a pod ušima jí pravidelně pulsovaly boule. V zoufalství vyklonila kolenní kloub, lem sukně se napnul a v králově zorném poli se naráz vylouply dva měsíčky pomeranče. „O mé kráse, mém šarmu, o mé chůzi, vlasech,“ královnin zvonivý hlas přešel v řev „očích, rtech, nosu nic, vůbec nic?!“ Postava zpoza knihy zabručela. „Anó.“ Žena se prudce vzpřímila. Zrudla a jen s vypětím všech sil v sobě dusila nahromaděnou zlost. Spánky jí tepaly ve zběsilém rytmu. Z venku pruty stromů začaly bičovat okenní tabule. „Vy jste oslepl, králi?!“ Zabručení „anó.“ „Ty hajzle!“ Královna prolétla jako blesk komnatou a s hromovým bouchnutím dveří zmizela překvapenému choti z očí. Z jeho nechápajícího výrazu rozmazleného klučiny, co dostal prvně na zadek, probral krále až ostrý zvuk padajícího skla. Prut stromu právě vyšvihnul okenní tabulku. Královna chodbami zámku sviští, dupaje přitom patami do žuly. Hlavu plnu myšlenek v prudkém víru. ‚Já, já, že nejsem krásná! Ten starej impotentní plesnivec. Všichni, všichni muži touží sevřít můj zadek. Že to nedávají najevo? Netroufnou si. Nemohou. Zrcadlo. Jenom moje zrcadélko. Že nejsem stará? Že jsem všem neodolatelná? Ještě kousek, už tam budu. Musím to slyšet.‘ Královna běží a hroutí se jí svět. Poslední dveře, už je rozevírá. Vběhne do malé komnaty s velkým nablyštěným zrcadlem. „Zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější?“ „Sněhurka, královno!“ Královna loupla pohledem do kouta, kde se schoulená Sněhurka otřásla chladem.
| 
1
Jurda 