Je to hodně naivní, ale co jiného napsat, když úkol zněl: Pozvánka do nečtinského parku za použití auditivního vnímání a já chtěla být jiná než všichni ostatní?!

… aneb jak to bylo s Bílou paní z nečtinského zámku….

Ticho zámeckého parku, kde je slyšet jen zpívání ptáčků, šustění větru a křupání kamínku pod nohama, vás přenese do doby, kdy ve světě nevládl ruch a šum. Procházíte-li kolem bublajícího rybníčku, uslyšíte jeho hlas, kterak vám povídá:

„ Poslyšte pradávný příběh, který se odehrál na tomto místě. V době, kdy světem znělo pouze řinčení mečů, štěbetání dvorních dam a štěkot loveckých psů, žila zde urozená dáma, o které se říkalo, že má nejkrásnější hlas ze všech dam, o kterých si šeptal prostý lid. Když začala zpívat, utichly všechny dáma ba dokonce i zvěř tajila dech. Byla to dcera zdejšího hradního pána, princezna, jejíž jméno znělo Kateřina. Její předostí nebyl pouze krásný hlas, ale také dlouhé kudrnaté vlasy, které ve větru šustily o její útlá světlá ramena. Na oslavu jejích narozenin svolal otec rytíře z celého okolí a byl uspořádán turnaj. Povídá se, že se Kateřina zamilovala do jednoho z rytířů, který na tento turnaj přijel. Mnoho rytířů se snažilo oslovit hradního pána a hlavně srdce krásné Kateřiny. Rytíř Radoslav ze Hřmotína, tak znělo jméno toho, který oslovil hradního pána. V jejích uších však znělo jiné jméno. Jméno rytíře z daleké země, která se jmenovala Země mlčících skal. Nikdo předtím o této zemi neslyšel, nikdo nevěděl, kde se nachází. Rytíř této země měl stejně libí hlas jako Kateřina a hrál na loutnu, jejíž tóny doléhaly až ke Kateřininým oknům. Otec ale nechtěl ani slyšet o tom, ž by se provdala za nějakého neznámého rytíře. Trval si na svém oblíbenci Radoslavovi. Nešťastná Kateřina proplakala mnoho nocí, až nakonec obměkčila svým nářkem otcovo srdce. Otec tedy odvolal svatební přípravy a hosty a svatba byla zrušena. Kateřině však nebyl dán souhlas ke sňatku s rytířem Země mlčících skal. I on musel, stejně jako Radoslav, odjet ze země.

„Sbohem, krásná Kateřino, musíme si říci slova na rozloučenou, ale vím, že zase brzy uslyším Váš krásný zpěv a smích. Nebudu od Vás daleko.“

To byla poslední slova, která zazněla z jeho úst. Druhý den se po kraji rychlostí blesku rozšířila zpráva, že rytíř ze Země mlčících skal je mrtev. Jeho tělo se našlo kousek od hradu, kde z nešťastné lásky ukončil svůj krátký život.  Kateřina nevěřila této zprávě, když ale viděla jeho tělo, pochopila, že lidé mluví pravdu. Jeho tělo jako by jí říkalo: „Miluji Vás, Katko. Slíbil jsem, že nebudu daleko, a své slovo jsem dodržel. Budu stále s Vámi. V uších mi stále bude znít Váš hlas.“

Podle pověsti, která se vyprávěla od dob už dávno minulých, vyrostla nad jeho hrobem bříza, do jejíhož kmenu se ukryla jeho duše. Kateřina u této břízy celé dny seděla, hrála na jeho loutnu a zpívala mu písně.

Rytíř Radoslav ovšem nedokázal přijmout Kateřinino odmítnutí, a tak přijel na hrad s celým vojskem. Byl slyšet pouze dusot koní a hučení vojska. Nic z toho ale nepřemluvilo Kateřinu, aby s jeho návrhem souhlasila. Krutý Radoslav napadl a zničil celý hrad a Kateřinu potrestal na tu dobu nejkrutějším trestem. Druhého dne v poledne byl vyřčen ortel. Žádný pták ten den nezpíval a ani vítr nešustil listy stromů. Kateřina byla zaživa zazděna do zdi zámku, který si Radoslav nechal stavět na důkaz své síly a moci. Místo, kde byl hrob jeho soka obklíčil vodou zámeckého rybníčku.

Nešťastná Kateřina bloudí po zámku a okolí jako Bílá paní. Vysedává po večerech u potůčku, zpívá písně a doufá, že všechna voda z rybníčku jím odteče a ona bude moci znovu zpívat nad hrobem svého milého.