| Dílo #41897 |
|---|
| Autor: | ZeBra |
| Datum publikace: | 18.08.2007 14:37 |
| Počet návštěv: | 1011 |
| Počet názorů: | 3 |
| Hodnocení: | 1 1 |
| Hipík |
|---|
| Tehdy ho poprvé spatřila. Seděl a plakal. Utápěl se v slzách smutku. Vypadal, jako když umírá. Jinde by to působilo zvláštně, ale tady ne. Nacházeli se totiž na hřbitově. Když viděla jeho zoufalství, nemohla ho tam nechat jen tak sedět a plakat. Stála opodál a přemýšlela, co by měla udělat. Zvedl zrak. Jejich oči se střetly. "Promiň", řekla, "já, já nechtěla jsem tě rušit." "Jak bys mě mohla rušit, to spíš no, já tebe rušim. Stejně už musim jít " Neznělo to moc přesvědčivě. Chtěla mu nějak pomoci. "Ale to je v pohodě, jen jsem šla dát kytky na hrob mojí babičky, stejně jsem už chtěla vypadnout." "Já vlastně chci jít pryč, ale nemůžu." V jeho očích přelétl jako pták stín bolesti. "Zemřel mi někdo, koho jsem moc miloval. Připadá mi, jako by mě ten hrob vítal a říkal, ať ho přijdu navštívit. Navštívit navždy." Pochopila ho. "Byla krásná?" zeptala se. "To si ani nedovedeš představit." Na tváři se mu rozlilo slunce. "Ale já tě fakt nechci zdržovat." Usmála se. "NEZDRŽUJEŠ MĚ. Povídej!" "Moc jsem jí miloval. Seznámili jsem se trochu netradičně. Na stopu. Jak sis možná všimla nepatřím k týhle povrchní generaci." A doopravdy. Nepodobal se dnešním mladým lidem. Chyběly skateťácké kalhoty, mikina s 3 proužky, stříbrná "nafukovací" bunda a nagelované vlasy. Všechny tyhle moderní věci vystřídalo batikované triko, zvony, hnědý svetr, glády a nádherně vlnité dlouhé světlé vlasy. Opodál ležela pletená taška. "Jsem hippík, hodně lidí to odsuzuje, ale o ostatní jsem se už dávno přestal zajímat. Většina z nich jsou ztracený případy konzumního světa. Ale ona mezi ně nepatřila. Batikovaný šaty, korálky ve vlasech a nádherný úsměv toho byly důkazem. Nikdo ten den nebral, a tak jsem se jí zeptal, jestli nechce stopa zkusit se mnou. Chtěla. Hodinu jsme zvedali ruce, pak nám zastavil chlápek s károu - tam jsem se usadili - v káře. Lehli jsme si a dívali jsme se do mraků, mluvili o Bohu, lamaismu, karmách, míru, lásce, vonných tyčinkách, hudbě. Ani nevíš, jak jsme si rozuměli. Od tý doby jsme se začali vídat. Byly to krásný časy. Ani člověk, když se zhulí, nemůže bejt tak šťastnej, jako jsme byli my. Snili jsme s otevřenýma očima. Chodili jsme po lesích, čerpali energii, vnímali dokonalost přírody, pozorovali oblohu, vdechovali vůni květů. Všude jsme byli spolu. S naší partou, která se po společným seznámení dala dohromady. Ve škole, ve vlaku, v noci. Když ne tělesně, tak alespoň duševně. Vypadalo to, že nás nemůže nic rozdělit." Zase ten stín v jeho tváři. "Když mluvila, jako by se smály hvězdy. Měla velký plány - nestihla je však uskutečnit. Chtěla po gymplu na vejšku - na veterinu. Nejšťastnější byla, když se starala o zvířata. Jako spousta z nás teď mám namysli nás - Hippies- toužila po věčným míru a lásce. Věděla, že se svět mávnutím kouzelnýho proutku nezmění. Že vše má čas. Že mír bude, až lidi pochopí co nenávist, sobectví a válka dokážou. Pak všechny ty zrůdy pominou. Bojovala. Bojovala za práva zvířat. Za lásku a spásu. Jenže pak začala hubnout ztrácela barvu. Energie mizela neznámo kam. Začaly vypadávat vlasy. Lékaři nemohli přijít na to, co jí tak ničí. Až po pár měsících měla zvláštní nemoc. Jak že se to jmenuje? Už vím Cestochropha. Nasadili jí léky a ty jí zabíraly. Už jsme si všichni mysleli, že je z nejhoršího venku. Že budeme moct běhat po lesích, pozorovat mraky. Ale... " Zavřel oči. Mlčel. Po tváři mu začaly padat slzy. Za chvíli se na ní podíval. "Ale stalo se to tak náhle. Měla dovolené vycházky. A tak jsme se vydali do ulic. Procházeli jsme kolem Koně, navštívili jsme naše kámoše Davida a Markétku na Kampě. A pak míjeli jsme jednu křižovatku, kolem projelo šílenou rychlostí auto. A za ním druhé, ozvala se palba z pistole. Cítil jsem, jak stisk její ruky začal povolovat. Otočil jsem se. Nééé, začal jsem křičet. Její duše jí opouštěla. Umírala. Měl jsem její hlavu položenou na klíně. Vyprchával z ní život. Seděl jsem tam a nedokázal jsem jí pomoci. Nedokázal jsem jí zastavit. Bylo to pár minut, ale zdálo se mi to jako věčnost. Přihnala se sanitka - naložili jí na nosítka a já odjel s nima. Tak dlouhou noc jsem v životě neprožil. Ráno 2. 9. 2000 v 5:30 zemřela." Znovu zavřel oči. Obličej skryl pod vlasy. Začal se klepat. Plakal. Teď všechno vnímala jinak. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že nastala ta samá situace, jako byla před jejich rozhovorem. Ale byla to naprosto jiná situace. Věděla, pro koho pláče. Objala ho. Plakal dál. Ačkoli by řekl, že patří k povrchní generaci, zašeptala mu do ucha: "LET THE SUNSHINE IN ?" |
|
| Epilog |
..Co dodat?... ...
We starve-look
At one another Short of breath
Walking proudly in our winter coats
Wearing smells from laboratories
Facing a dying nation
Of moving paper fantasy
Listening for the new told lies
With supreme visions of lonely tunes
Somewhere Inside something there is a rush of Greatness
Who knows what stands in front of
Our lives I fashion my future on films in space
Silence Tells me secretly
Everything Everything Singing
Our space songs on a spider web sitar
Life is around you and in you
Answer for Timothy Leary, dearie
Let the sunshine
Let the sunshine in
The sunshine in
Let the sunshine
Let the sunshine in
The sunshine in
Let the sunshine
Let the sunshine in
The sun shine in... |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'ZeBra', 21.08.2007 08:35.
| Názory čtenářů |
18.08.2007 15:40
 Trottel
|
Celé to má jednu obrovskou slabinu... je to absolutně nereálné, chybí v tom postřehy ze života, co by měli píšící předávat. Hipíci takhle nemluvěj. Nejsou pyšní na to, že jsou jiní. Neznám nikoho, kdo by umřel na zásah z pistole.
Jinak na mě celkem zapůsobil ten obrázek, když jsem si ho tak smutnýho představila. Povídka se mi četla dobře.
Nicméně promiň, je to slabá, průměrná věc s běžnými začátečnickými chybami.
Normálně bych nic nenapsala, ale nějak to přece jen zapůsobilo. Možná proto, že podobná témata si zaslouží lepší zpracování. |
18.08.2007 17:41
Monty
|
Kriste Pane.
Nedávno jsem tu o tom psala.
Za mý puberty byl děsnej "hit" povídka HROB. Byla o tom samým. Úplně o tom samým, akorát že ten dotyčnej nebyl hippík a nebožka nebyla nemocná.
Všechny holky si to přepisovaly do svejch deníčků.
Já ne.
Sorry, tohle je pro mne naprosto mimo mísu. |
18.08.2007 17:47
Monty
|
Tak jsem si to přečetla ještě jednou. Abych se jako neunáhlila.
Ne, neunáhlila jsem se. Je to příšerný. Nereálný, místy až slabomyslný. Hippíci se procházej kolem McDonalda, to je taky dost dobrý... a ta střílečka, hm... hele, ty jsi asi hrozně moc mladá a máš naivní představy o životě... jinak si to vysvětlit neumím... jestli ti je víc než 15, tak je to strašidelný, jestli míň, tak svým způsobem chápu, ale ani tak se mi to nelíbí. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|