Humble mi připomněl popeláře...

Od svého raného dětství jsem také patřil k jeho obdivovatelům. Měšťanku sice nevychodil, ale jinak to byl veselý kamarád. S obdivem k němu vzhlíželi i všichni mí vrstevníci, věkem asi tak od deseti do dvanácti let. Jemu bylo o deset roků víc. Všechny nás zdaleka zdravil, v kině nám držíval místo, stále se usmíval. Prý přihlouple, ale to jsme ve svém obdivu neviděli. Občas nás zatáhl do starého lomu, kde jsme s ním mohli kontrolovat svůj i jeho oblouk a vidět také jeho Čendu v akci. Ta jeho důvěra v nás nám moc imponovala, to důvěrné spiklenectví nám zvyšovalo naše velice nízké sebevědomí. Z legrace předstíral, že si chce sáhnout, my jsme mu se smíchem utíkali a on se se smíchem zúčastňoval té naší hry na útěk, při které nikdy nebyl vítězem. Byl to prostě kamarád. Když chodíval ve špinavých modrákách za popelářským vozem taženým koňmi, mával na nás a volával, kdy zase půjde kolem lomu. S grácií postavil každou prázdnou nádobu od popele na kraji chodníku přesně tam, kam předtím poslal od vozu mířený flusanec. I toto jeho mistrovství nám učarovalo. Jeho kolegové Pepek a Robin, kteří měli ohořelé vlasy nad ušima od odkládaných cigaret, byli stejně chytří, takže mezi ně zapadl. Byl z nich nejsvalnatější a nejmladší. I holky byly z něho celé paf, on ale o ně neměl zájem. Jen se rád od nich nechával okukovat a potom na nás vyzvídal, co o něm říkaly. Rádi jsme si vymýšleli. Byl také dobrovolným hasičem, jednou v průvodu při stavění máje byl převlečený za opici. Jel za traktorem na voze uzavřený v kleci, namaštěný kolomazí a polepený peřím, pro srandu si v kleci stáhnul i plavky, to byl celý on, chtěl udělat lidem radost. Když si toho všimnuli příslušníci, vytáhli ho z klece a zmlátili. Připravili ho tak nadlouho o víru v lidi a optimistický názor na svět. Od té doby byl zamlklý a rychle stárnul, a když jsme ho zdravili, smutně pokyvoval hlavou....