Dokončili jsme pouť kolem pyramidy a opravdu těžko kde vidět něco tak monstrózního. Dopravovat mnohatunové kvádry v teplotách, které vám spalují kůži a zbavují energie, musela být neskutečná dřina. Pak nás autobus zavezl o něco níž, tam, kde slavná Sfinga hlídá vstup k pyramidovému poli.

   „No jo, tak tady jsme měli začít,“ pronesla jsem. „Teprve teď to do sebe zapadá.“
Před námi se rýsovala monumentální skulptura složená ze lvího těla a ženské hlavy a za ní se majestátně tyčily na vyvýšenině tři ohromující pyramidy. To byl ten správný pohled, který měl návštěvník vidět nejdříve, aby se mu všechno uložilo do smysluplného skladu. Teď bylo zřejmé, že Sfinga je jakýsi „hlídač“, cedulka na plotě s nápisem „Pozor, zlý pitbull!“ Po egyptsku:
   „Střez se rušit spánek mrtvých, sic navěky budeš bloudit mezi světy a nenalezneš pokoje. Mé lví tělo se postará, aby nikdo nenarušil pohřebiště králů!“ Nebo česky:
   „Vlez tu a rozhodím ti sandál, kámo.“ Nebo taky ostravsky:
   „Gabni tu na cosik a z gzychtu budeš mět erteplovu placku jak cyp, gizde!“

   Podle mého soudu působí Sfinga daleko starší, než vypadají pyramidy. Pravdou je, že oficiální teorie kladou jejich vznik do třetího tisíciletí před naším letopočtem, ale jsou i jiné a taky velmi zajímavé. Podle britského geologa Colina Readera měla Sfinga původně i lví hlavu a jistý geolog s Yale, Robert Schoch dodává, že trhliny ve Sfinze jsou takové povahy, že mohly vzniknout pouze během několika milénií v deštivém podnebí. A to v Africe tehdy nebylo. Tehdy byla suchá, tak jako dnes. Spekuluje se, že obrovská plastika vznikla ve skutečnosti koncem poslední doby ledové, více než deset tisíc let před našim letopočtem, což přesně zapadne do teorie, že její lví hlava v té době hleděla na souhvězdí Lva. Stejně tak i pyramidy údajně korespondují s hvězdnou oblohou, protože když si položíte na jejich letecký snímek fotografii Orionova pásu, překryjí tři nejjasnější hvězdy jejich vrcholky. Největší pyramida je složena ze dvou milionů kvádrů, z nichž některé váží tolik, co sedm automobilů. Uvádí se, že na sebe je nakupilo více než čtyřicet tisíc dělníků. Ovšem v jednom egyptském papyru se píše, že „balvany se spojily v ohromnou klenbu díky kouzelníka Horuse, který Egypťany navštívil.“ Tolik poslední informace z časopisu Enigma. Poté, co jsem ty kolosy viděla, je mi snazší uvěřit v zázrak, než v dílo lidských rukou. Je hezké, že v dnešním - na tajemství chudém - světě, je pořád něco opředeno mystikou.

   Sfinga je postavená v jakési prohlubni a návštěvníci vstupují na pár metrů vysokou zídku, na které není žádné zábradlí. Z tohoto místa je nejlepší výhled. Ovšem taky nejnebezpečnější. Podjede vám noha a letíte. A myslím, že není vůbec těžké tam zahučet, protože:
   „Tadi… kupte… sadarmo… pyramida…“
   „Levne… bakšiš… pani… kupujte…“
Polovinu šířky té rampy zabírají další turisté, a taky obchodníci se svým zbožím, tretkami, korunkami s kobří hlavou, pyramidkami malými i velkými, skaraby, pohlednicemi, do toho se vám tam pletou malé děti: „Jenom libru pani… pohledy…“ a malí i velcí vás svorně tahají za šaty, abyste u nich nakoupila. Když k tomu manévrujete na zhruba půlmetrovém prostoru, který vás dělí od pádu do hlubiny, je to celkem adrenalinový zážitek. Počáteční lítost nad tím, v jaké bídě žijí, se pomalu mění v úplně jiný, naprosto necitlivý přístup. Já bych ho nazvala:
   „Jdi už s tím bakšišem do prdele a ještě jednou mě chytni za nohu a zahučíš tam ty!“
Myslím, že mi rozuměli.

   Sfinga je snad jenom sto metrů od úzkých a páchnoucích Káhirských uliček. Velbloudí trus se mísí s odérem nemytých těl a kup odpadků různého stáří. V Egyptě se vodou na hygienu příliš neplýtvá. Šel kolem nás velbloud a možná chtěl vyjádřit názor na celý ten turistický ruch a ulevil si. Před nás dopadl koblih jak kolo od starého trezoru:
   „Víš, co se mi vybavilo?“ otočila jsem se na Toma, „jak se v Pelíškách ptá - Soudruhu učiteli, hoří hovno? a on mu odpovídá - Třeba velbloudí ano. Tak tomu bych i věřila. Tady je takový hic, že než dopadne na zem, vyschne na troud a může se s ním rovnou topit. Ovšem nedovedu si představit, kdo by v těch padesátistupňových teplotách chtěl přitápět. I vařit se tady dá venku na jakémkoliv kameni.“

   Šli jsme kolem oslů s vozíky, velbloudů a chlapíků, co kouřili šišu - vodní dýmku, míjeli jsme KFC, dotyk západu, který v té africké kultuře působil naprosto nepatřičně (asi jako mimozemšťan na předporodním kurzu pro budoucí maminky), procházeli jsme obchůdky a parfumérie a sledovali život. Pravdou je, že arabští muži se dost nadřou. Ženy jsou doma s dětmi a je věcí cti každého Egypťana uživit rodinu. Takže mají leckdy i dvě zaměstnání. Muži jsou uklízečky, pokojské, prodavačky i hajzlbáby. Alkohol islám nepřipouští, takže jediné jejich odreagování je teplý čaj a vodní dýmka. A tak sedí venku před svými hospůdkami ve vražedném vedru, popíjejí horký mátový čaj a potahují z vodárny. Pak se zvednou, naloží vozík za oslem nějakým nákladem a jdou vydělávat.

   Při návštěvě jedné prodejny parfémů, kde nás obklopily orientální vůně, jsme si pořídili lahvičku vonného oleje z papyru, což je skvělá pánská vůně a já odešla s vůní Tisíc a jedna noc. Pravda je, že  orientálci to umí tak hezky romanticky pojmenovat, i když je to prachobyčejné zápaďácké Kenzo. Pak jsme se jeli naobědvat na Nil. Vystoupili jsme z autobusu a nějaká stará paní se nám snažila prodat papírové kapesníky. U vdané Egypťanky tohle neuvidíte, protože ty jsou opravdu zavřené doma, ale tahle paní už zjevně neměla živitele a tak se musela starat sama. Vstoupili jsme na velkou loď, zakotvenou na pravém břehu Nilu a dostali klasický evropský oběd, kuřecí na grilu s bramborami. Po hodinové pauze jsme opět nastoupili a kličkovali Káhirskou dopravou k Egyptskému muzeu.