Pan Bém dovrávoral před schodiště vedoucí do vchodu, a když se zadíval na jednotlivé schody, tak měl pocit, že se pohybují.
„Jééé…, to vypadá, jako když jsou tady jezdící schody!“ řekl si a vkročil na první schod.
„To je divný. Voni nejedou. Tak to asi jezdící nebudou,“ zkonstatoval po chvíli a vrávoravou chůzi při zábradlí pomalu došel před prosklené dveře. U nich ztratil rovnováhu a vzápětí se čelem opíral o skleněnou výplň. Zároveň se upřeně zadíval na nalepenou cedulku, na které bylo napsáno: ZAMYKEJTE PO CELÝ DEN
„Kterej blbec to tam zase nalepil? Hm, to byla určitě ta bába Brtníková!“ pomyslel si a pravou dlaní sáhl do kapsy. Za chvíli vytáhl klíče a jeden z nich vsunul do zámku. Pokoušel se s ním otočit, ale nešlo mu to. A tak přitlačil a vzápětí se ozvalo křupnutí. Poté s nosem připlácnutým na skle sjel až dolu. Chvíli byl v poloze, v níž vypadal, jak když chce udělat kotrmelec. Po delší době se mu podařilo změnit polohu, načež zjistil, že v prstech pravé ruky svírá jen hlavičku klíče, na kterou potom dlouhé minuty nevěřícně hleděl.
„Jééé…, zámek mi sežral kus klíče!“ vysoukal ze sebe a pak po čtyřech dolezl k nízké zídce, na jejíž horní část po několika pokusech vylezl. A protože bydlel v přízemí, tak se hodlal dostat přes zábradlí na balkon. Už se skoro dotýkal rukama balkónového zábradlí, když tu náhle se ze zídky sesul.
„Jééé…, do křovííí néééé!“ vykřikl za praskotu velkého keře před balkonem.
   Uběhla delší doba a pan Bém se pozvolna vzpamatoval. Chvíli nevěděl, co se stalo, ale pak si uvědomil kde je. Z keře se vyplazil, aby se vzápětí ocitl hlavou u pootevřeného sklepního okénka. Uchopil oběma rukama jeho okraje a vší silou je otevřel. K jeho překvapení se okénko vyklopilo. Poté se otvorem začal protahovat a za chvíli se celým tělem dostal do sklepa. Současně se však převážil.
„Jééé…,néééé!“ vykřikl při pádu, po němž následovala rána.
Po chvíli ke svému překvapení zjistil, že sedí zaražený ve velkém kočáru, jenž se náhle rozjel uličkou mezi sklepy. Jeho jízda netrvala dlouho, protože narazil do okenních rámů postavených u zdi. A do jeho výkřiku se ozvalo i několik ran.
 Za nějaký čas pan Bém stál zapříčený s rámem kolem krku ve dveřích a veškerá snažení o projití rámem dveří byla marná.
„Jééé…, kterej blbec udělal ty rámy tak blízko sebe?!“ vyhrkl naštvaně. Pak se vší silou opět pokusil projít, ale vzápětí za táhlého výkřiku dopadl na podlahu. Následně se nechtěně projel po dlaždičkách, načež následoval náraz do dveří výtahu.
„Jééé…, moje hlava!“ zaskuhral a přivolal si výtah. Několik minut vkleče otevíral dveře takovým způsobem, že hlavou narážel do nich a tudíž nedokázal do kabiny nastoupit. Teprve až za čas do výtahu po čtyřech vlezl. Poté svým přičiněním absoloval jízdu po patrech, než se konečně vykutálel v přízemí.
 V tureckém sedu, který se měnil v leh, se snažil vsunout klíč do zámku. Když jej zasunul, tak se jím pokusil otočit. On však otočit nešel, což ho naštvalo. Přitiskl se tedy ke dveřím a velkou silou pohnul klíčem v zámku. Vzápětí se ozvalo křupnutí a on vleže užasle opět hleděl na hlavičku klíče v prstech. Potom spatřil, jak se otevřely dveře a v nich stála sousedka pani Brtníková.
„Jééé…, baba Brtníková!“ vyhrkl. A než se vzpamatoval, tak byl zasažen vodou z kbelíku, který držela ona v rukách.
„Já vám dám bábu! Už mě ty vaše voloviny, co děláte, když se vožerete, štvou!“ vykřikla a zabouchla dveře. Pan Bém mokrý od hlavy až k patě se došoural přes chodbu ke dveřím, za nimiž byl byt, kde bydlel.
„Jééé…, co tady dělá můj kufr? Aha, Janička se zase zlobí,“ zkonstatoval, přičemž uslyšel nadávající lidi. Ti stáli venku i vevnitř u dveří a proklínali toho, co zlomil klíč v zámku.
„Halóóó. To jsem byl já,“ pronesl nahlas s úsměvem, který mu však vzápětí na tváři ztuhl. A za okamžik se přízemím rozlehl křik, jenž se mísil s dupotem.