Z lanoví vítr všechny plachty dere,
skrz hukot vln zní slaná píseň z hloubi.
Nad vodou nebe ocelově šeré,
skřípění dřev se s hlasem moře snoubí.
Nikdo ti nepoví, zda spočinout je lépe,
zda klidný přístav ctít, zda bouří lítý řev.
Zda větší cenu má srdce, jež zvolna tepe,
či srdce divoké, co prudce víří krev.
Z lanoví vítr už poslední cáry strhal,
na němou otázku loď pokrčila ráhnem.
Nikdo ti nepoví, zdas život nepromrhal,
než k slaným hlubinám se nenávratně nahnem. |