Má sladká loutno, dřevo ohmatané,
ty, které dávno víc než sobě věřím,
zakryj mi cestu ke třináctým dveřím,
ať přání marné v mysli nevytane.
Ty, loutno věrná, dřevo ohlazené,
to ve tvých strunách skrývá se má síla.
Mé mysli přikaž, aby pevná byla,
ať neteskní, však ne ať zapomene.
Vždyť ač se mlhy smutku duší ženou,
nic nezastíní perlu drahocennou,
sen jeden, jenž se neustále vrací.
Sen průzračný, ach, důvěrně tak známý,
sen jediný, který vždy přivolá mi
mou věčnou Múzu, zářnou inspiraci.
|
|