Když chladná zima ke konci se láme
a taje k jihu na kře odlomené,
když zlatá hvězda hřát se rozpomene,
jak je to všechno neúprosně známé.
Tráva se zvedá z lůžka v listí starém,
vše ožívá a tváře zvedá vzhůru,
strom teplým větrům nastavuje kůru,
rozmrzlá hlína rozvoní se jarem.
Jsou tóny, jež se věčně navracejí,
však nejsou z těch, které mám nejraději.
Kéž jedenkrát a navždy zazní píseň.
Zas obnovené vstává jaro v lese,
a znovu ve stu příštích rozplyne se.
Však přetrvá, co víckrát nevrátí se. |
|