| Dílo #41486 |
|---|
| Autor: | Agnesita |
| Datum publikace: | 31.07.2007 22:40 |
| Počet návštěv: | 734 |
| Počet názorů: | 1 |
| Hodnocení: | 1 |
| Prolog |
|---|
| povídka inspirovaná filmem Čistá duše a tak trochu mým životem... |
|
| Prostě jiná |
Samota u mě byla na denním pořádku. Střípky ze školky? Obsah: já,
hračky a má fantazie. Nikdo jiný. „Je divná…“ slýchávala jsem odevšad,
ale jako malý špunt jsem tomu nevěnovala pozornost. No jo, měla jsem
jen svůj vlastní svět, který nikdo nedokázal pochopit. Svět létajících
žiraf, chlupatých rybiček, hadů s nohama… Ale i přes všechnu tu
fantazii jsem dokázala být premiantkou třídy. Od první až po devátou.
Škola mě bavila, stejně jako spousta jiných věcí, které dělaly i
ostatní děti. Kreslení, zpívání, psaní… Jen jsem nedokázala navázat
komunikaci s někým jiným než sama se sebou.
Jednou jsem seděla ve svém pokoji a hrála si s panenkami. Někdo
zaklepal na dveře. Dovnitř vstoupila malá holka, asi stejně stará jako
já. Měla dlouhé havraní vlasy spletené do copu, modré zářící oči a
bílou tvářičku. Vypadala jako panenka. „Ahoj Aničko!“ pozdravila. Do
čela jí spadla delší ofina. Drobnou dětskou ručkou ji vrátila zpátky za
ucho. „Kdo jsi?“ zírala jsem na ni s otevřenou pusou. „Maruška, je mi
10, stejně jako tobě.“ Odpověděla, sedla si vedle mě a hrála si s
panenkami. Od té doby jsem neznala pojem samota. Marie byla to, co jsem
vždy hledala – fantasta a skvělá kamarádka. Prošly jsme spolu dětstvím
i pubertou. Mé nejkrásnější období. Postupem času se z chlupatých
rybiček stali vlasoví designéři, z hadů svalnatí chlapíci a z žiraf
modelky procházející se společně s námi po pomyslném molu.
…
Blížilo se k večeru a Marie odešla domů. Místo ní za mnou přišla
sympatická paní. Chvíli si se mnou povídala o škole, o známkách… A
potom z ničeho nic povznesla větu: „Máma říkala, že máš problémy najít
si přátele, je ti už 15 a prý ses nikdy s nikým pořádně neskamarádila.“
„Já?“ podivila jsem se. „Už pěknou řádku let mám Marušku, mou nejlepší
kamarádku, copak vám o ní máma neřekla?“ Jana zakroutila nepatrně
hlavou. „A kde je teď ta Marie?“ zeptala se zamyšleně a něco si psala
do notýsku. „Před chvílí odešla, divím se, že jste ji nepotkala. Ale
zítra tu bude zase…“ usmála jsem se na ni. Na to se se mnou rozloučila
se slovy, že zítra se tu zase ukáže.
Co slíbila, dodržela. V hlavě se mi vybavují vzpomínky, kdy máma
brečela, odnesla do auta pár kufrů a pak jsme nekonečně dlouho jeli
někam daleko. „Asi nějaká tajná dovolená,“ špitla jsem Máji do ucha.
Zmáčkla mi ruku na souhlas. Konečně jsme dojeli k velké žluté budově.
Vypadala pěkně, docela i historicky, ale zrenovovaně. Jana mě usadila
ve velké kanceláři. Teprve teď se mi uvedla jako dětská psychiatrička.
Nekonečně dlouho si se mnou povídala o Marušce. A potom, ačkoliv
mluvila opatrně, mě její slova totálně uzemnila. Nechápala jsem, o čem
mluví… Nebo spíše jsem nechtěla pochopit.
Seděla jsem v malém tmavém pokoji léčebny. Slova doktorky mi bzučela v uších. „Máš schizofrenii…“
„Májo,“ zašeptala jsem. „Chtějí mi nakecat, že neexistuješ, copak už mi
i rodiče závidí tak skvělého člověka jako jsi ty?“ rozbrečela jsem se.
Maruška mě objala. Tohle přece musí být opravdové!
…
Koukám se do zrcadla. Už dávno nejsem to dítě, které jsem byla. Ale ona
je. Je pořád stejná. Malá dívčina s havraními vlásky, modrýma očima a
půvabnou tvářičkou. Ona v odraze v zrcadle není, ačkoliv stojí vedle
mě. Proč jsem si toho nikdy nevšimla? Je mi už přes 20, je čas začít
žít v reálném světě. Marie, budeš mít u mě vždycky velké místo, nikdy
tě nedokážu vymazat ze svého života, ale teď už vím, kam tě zařadit –
do světa fantazie, létajících žiraf, chlupatých rybiček a chodících
hadů… |
|
| Epilog |
|
| Názory čtenářů |
31.07.2007 22:48
 the flatulator
|
no je to tak trochu uspěchaný, zvlášť v závěru jako by tě přestalo bavit psát, nicméně piš dál, za rok a den tady všem nakopeš koule |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|