LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #3865
Autor:	Erendis
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Jiné
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	01.03.2004 20:08
Počet návštěv:	1362
Počet názorů:	20
Hodnocení:	9
Patří do sbírky:	Pod bičem dozorců a času
Patří do archívu:	<Soukromý> Mistle_: Pod okapy

Prolog

"Jsem kočka, která chodí sama a je jí jedno kde," řekly zelené oči Kiplingovi a odkráčely do stínu stromů. A Kipling zvedl pero ze země, kam mu spadlo, namočil ho v inkoustu a psal:

Noc, Kipling a zelené oči

Oči byly zelené a topily se v nich celé světy. Nebylo možné jim uniknout, byly všude a zároveň nikde. Kolem bylo šero a krev chutnala po karamelách. Bylo ticho, a přece nebylo. Na úrovni života zněly nádherné symfonie rudé krve obíhající v žilách. Ta krásná, divoká osamělost tryskající z hlubin času. Budoucnost se tiše blížila, lehce našlapujíc v temnotách. Takové tlapky jsem si přál celý život. Vlhký pach země po dešti rozechvívající cosi uvnitř až k zbláznění, cosi, co tam v hloubce čeká, napnuté jako struna, až něco přijde. Snad okamžik pravdy, či jenom záblesk světla odražený zelenou duhovkou. Oči byly zelené a jejich nevinnost zabíjela. Právě takhle muselo proběhnout Stvoření, čekání na zítřek, na světlo. Plameny. Oheň v žilách, oheň v srdci, oheň v mysli. Ale okolo bylo ticho, klid. Život mi přišel dát výpověď. Jako tikot hodinek jsem cítil zrníčka prachu měkce dopadající na listy, které jsem neviděl. Obrazy v mé mysli byly výhradně černočervené. A přede mnou ty oči. Oči byly zelené a hloubka jejich děsivosti byla nedozírná. Náhodná vzpomínka z dětství se proplížila kolem a skryla se v stínu nejbližšího neviditelného stromu. Nebylo už života, který bych mohl žít, ale nebylo ani smrti, která by mě dovedla k zapomnění. Mravenčení v konečcích prstů nebylo skutečné. Bolest nicoty v mé duši mě rozdírala k slzám. Výkřik, který zazněl bez použití hlasivek, rezonoval mezi větvemi v tmách. Oči byly zelené a minulý čas slovesa být je opodstatněný. Už nejsou. Kolem zní šum dne. Slunce se prodírá mezi listovím jako zahradník rozhrnující záclony. Zpěv tisíců hrdel v barvách života rozeznívá opojný vzduch. Pohyb a zvuk, ale v duši, tam v hloubce je ticho. Prázdnota. Smrt.

Epilog

...a pero vypadlo z ochablé ruky a dopadlo na vlhkou pralesní hlínu a odkutálelo se kamsi do pouští u Tananarive.