Dneska byl den třetího prášku proti bolesti. Ale bolí to čím dál víc. Neříkejte to mamince, zlobila by se, co jsem zase vyvedla.
Říkal mi, že jsem mu hrozně pomohla, že jsem ho zachránila. A já si přitom ani nevšimla. Té smyčky. Však víte. Netvařte se, že netušíte o čem mluvím. Ten prášek měl uprostřed rýhu a dal by se rozlomit na dvě půlky. Jenže já byla projednou zase zodpovědná a nechala půlky u sebe. I když jsem chtěla, abys odešel.
Chtěla jsem křičet do sněhové bouře, že tě miluju, ale, že s tebou nemůžu být, protože jsem moc jiná, moc hrdá, moc zraněná, moc unavená, moc společenská, moc mladá, moc emotivní, moc já.
A zůstala jsem. Taky to nechápu, víš? |
|
Albireo 