„Jdu spát, není mi dobře…promiň,“ oznámila mi Alena, když vešla do ložnice. Tvářila se přitom tak sklíčeně, až mi jí zabylo líto. „Zase ten žaludek?“ zeptal jsem se starostlivě. Zakývala souhlasně hlavou, vklouzla pod peřinu, dala mi pusu na čelíčko a zhasla lampičku. Ani ne za deset minut už spokojeně oddychovala. Nemohl jsem usnout, převaloval jsem se ze strany na stranu, spánek pořád nepřicházel. Žaludek trápil Alenu už delší dobu, podle doktora měla přechodné potíže s trávením, které by se měly časem upravit. Naše společné večery byly poslední dobou většinou podobné tomu dnešnímu, pusinka na čelíčko a dobrou noc. Na jedné straně mi bylo Aleny líto, jenomže na straně druhé hormony útočily ze všech stran. Ještě teď v létě, všude okolo plno krásných ženských, promenádujících se po městě více ve stavu svlečeném než oblečeném…

„Člověče Bohouši, ta po tobě jede jako blázen,“ povídá mi při obědě v jídelně Ruda. „Dej mi pokoj se ženskýma,“ odbyl jsem ho rázně, „jsou s nimi akorát problémy.“  Seděly na druhé straně jídelny, byly tři, holky ze skladu. Jedna příliš mladá, druhá zase příliš stará, ta třetí, ta byla tak akorát. Něco přes třicet, lehce plnoštíhlá, ale ne moc. Delší černé vlasy a docela hezký obličej, v podstatě to byl můj typ. Pokukovala po mně už delší dobu, všiml jsem si toho už dávno, jenom slepý by to neviděl. Snažil jsem se to ignorovat, byl jsem patnáct let šťastně ženatý s Alenou a na nevěru jsem neměl ani pomyšlení. Vždyť bych ani nevěděl, co mám říkat a co mám dělat, byl jsem na tohle veliký trouba. „Ty seš fakt blbej, takováhle ženská,“ provokoval dál Ruda, okusoval vepřový řízek a kroutil nechápavě hlavou. „Možná jsem blbej,“ neodporoval jsem mu, „ale taky jsem ženatej, milý Rudolfe.“  „Cha, cha, cha,“ rozesmál se Ruda, až mu z toho málem uvízl pořádný kus řízku v hrdle. „Tak ty jsi ženatej,“ pronesl posměšně. „Jenomže dneska, dneska holenku, je každej trochu rozumně vypadající chlap ženatej a trochu rozumně vypadající ženská vdaná.“ Pokrčil jsem jenom rameny, nechtěl jsem mu jeho teorie vyvracet, přednost dostal řízek se salátem…   

Konec pracovní doby se kvapem blížil. Měl jsem docela naspěch, musel jsem ještě odnést do projekce návrhy nového zlepšováku. Na chodbě bylo šero, náruč plnou výkresů, snažil jsem se dělat co nejdelší kroky. Potkali jsme se na rohu chodby. No, potkali, srazili jsme se na rohu chodby. Podle intenzity srážky jsme spěchali oba dva, já i ona. Výkresy se rozlétly do všech stran. „Pardon, moc se omlouvám,“ zareagovala téměř okamžitě. Mně to trvalo trochu dýl. „Neomlouvejte se, to je moje vina, letím jako blázen … dobře mi tak.“  Pomohla mi sesbírat výkresy, černé vlasy jí přitom padaly do tváře… „Ale strčila jsem já do vás, ne vy do mě,“ usmála se na mě, když mi podávala poslední lejstro. „Měla bych se vám nějak revanšovat, až budete mít čas, přijďte třeba na kafe, platí?“ Slušelo jí to, o tom nebylo pochyb, nevěděl jsem, co odpovědět…

“Dobře, přijdu,“ vypadlo ze mě nakonec, hned vzápětí jsem toho zalitoval…pozdě…

„Ty už jsi doma?“ zeptala se Alena udiveně, když jsem dorazil do bytu. „Jdu jenom na skok, nechal jsem si doma podklady, hned zase letím,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem nepotřeboval žádné podklady, chtěl jsem si jenom vzít čisté ponožky, abych snad na návštěvě neudělal ostudu. „Kdy teda přijdeš?“ zeptala se znovu Alena. „Pozdě, máme toho hodně,“ odpověděl jsem a snažil se zakrýt rozpaky. Cítil jsem se hrozně, nebyl jsem zvyklý lhát, jenomže přiznat, že jdu místo na poradu na kafe ke skladnici, jsem považoval za krajně nevhodné. Druhé pozvání jsem už nemohl odmítnout. Pozvala mě k sobě domů, manžel je prý na služební cestě, vypijeme si kávu a já zase půjdu…Musel jsem být červený jako rak, už abych byl z bytu venku, na tohle já nemám nervy. Naštěstí jsme měli porady docela často, takže jsem nemusel nic extra vymýšlet, nebýt toho, opravdu nevím, na co bych se vymluvil. „Hlavně se neožer jako posledně,“ dala mi na cestu ještě jednu radu Alena…

Zazvonil jsem u dveří jejího bytu ve třetím patře. Díval jsem se nervózně okolo, měl jsem strach, aby si mě někdo nevšiml, člověk se dostane do řečí jedna, dvě. Uvnitř byly slyšet kroky, někdo šel ke dveřím. Musela to být ona, odemkla a zmáčkla kliku… dveře se ale neotevřely. Znervózněl jsem ještě víc, klika se opět pohnula, bezvýsledně, dveře zůstávaly zavřené. „Vydržte chviličku, trochu nám blbne zámek,“ ozvalo se zevnitř. Byl jsem z toho na vývrat… Dveře se konečně otevřely, provinile se usmívala. „Pojďte dál a nezlobte se, trochu nám to blbne, manžel slibuje, že to spraví, ale je pořád na cestách…“  „To znám,“ snažil jsem se navázat konverzaci, „taky jsem s údržbou na štíru.“  „Turka, preso, kapučino?“ zeptala se  potom, co mě usadila na gauči v obýváku. „Turka, děkuju,“ odpověděl jsem. Za chvíli byla zpátky i s kávou. Posadila se vedle mě na gauč. Na sobě měla černou minisukni s rozparkem někam až k pupíku a fialovou blůzku s velmi, ale opravdu velmi odvážným výstřihem. Káva příjemně voněla, Vladěna samozřejmě taky, na můj vkus trochu až příliš. Vyzývavě se na mě dívala, zdálo se mi, že se vzdálenost mezi námi na gauči nebezpečně zmenšuje. Příšerně jsem se potil a za nic na světě jsem nedokázal vymyslet jedinou rozumnou větu. Seděli jsme tam na gauči…hezky potichu... Vladěně to vůbec nevadilo, už se mě nohama téměř dotýkala. „Bohumile,“ vystavila mi  svůj rozkošný výstřih přímo pod nos.  Roztřesenou rukou jsem uchopil hrníček s kávou a trochu usrkl. „Je moc dobrá,“ pochválil jsem ji. „Děkuji,“ odpověděla koketně a přitiskla se ke mně ještě blíž. Podvědomě jsem ucukl a díky své vrozené nešikovnosti převrhl obsah hrníčku Vladěně přímo do klína. „Au!“ vykřikla, bleskurychle vyskočila a uháněla do koupelny.

Nádhera, moji vášeň se mi probudit nepodařilo, tu její jsem utopil v přívalu horké turecké kávy. Jediné štěstí, že jsme před tím promlčeli pár minut a káva už nebyla tak horká. „Raději půjdu,“ řekl jsem provinile, když se vrátila z koupelny. „Raději ano,“ odpověděla stručně, „necháme to na jindy.“ Nezatracovala mě hned úplně, ale bylo na ní vidět, že je pěkně namíchnutá. Z jejího bytu jsem zamířil přímo do hospody, potřeboval jsem se trochu uklidnit. Uklidňoval jsem se až do zavíračky, když jsem dorazil domů, Alena už dávno spala…

Pokračování příště