| Dílo #45883 |
|---|
| Autor: | harry_axe |
| Datum publikace: | 22.12.2007 14:18 |
| Počet návštěv: | 725 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 1 |
| Aspirant na člověka vol. I |
|---|
Vstoupil do místnosti, doložil svrchník a opil se.
Zpětně si neuvědomoval, co vlastně provedl špatného; nechápal, proč na něj všichni tak zírají. Vždyť je to jeho věc.
V sobotu se opil zas a pak se nechal vozit taxíkem po městě celou noc.
Když vystoupil v nejzaplivanější čtvrti toho města, už svítalo. Přistoupil k němu vážně vypadající postarší pán s dvoudenním strništěm v šedivém potrhaném baloňáku a pravil: „Peníze nebo život.“
Klidný hlas flegmatika.
Odpověděl mu jiný klidný hlas, ovšem s flegmatikem měl jen málo co dočinění: „A jaký je mezi tím rozdíl. Obojí je bezcenné.“
„Jsi jen pískle.“
„Pískle bez budoucnosti.“
„Každé pískle má budoucnost.“
Když se probudil v nemocnici, nemohl pohnout prsty na pravé ruce. Doktor mu pravil, že má přeřezané šlachy a že na housle si už asi nezahraje; jen na něj nechápavě zíral.
V dopisu, který napsal Barboře, se celý zážitek smrskl do dvou vět. Zato popis taxíkové Odyssey zabral skoro pět stránek.
Obsahově bylo to psaní podobné jeho povaze: přeceňování maličkostí, strach z věcí důležitých. Formou mu byl podobný svou rozháraností a neuspořádaností.
Syn Otce národa. Kohout na hromadě, která nebyla jeho.
Když ho propustili z nemocnice, opil se.
Vzdělání; peníze; postavení; vztahy; drahý koňak. Všechno slil do jedné skleničky a kopnul do sebe ne ex.
*
Barbora se koncem tužky pročísla rozpuštěné vlasy. Výklad byl nudný; jistě, každý výklad je nudný, když je vám šestnáct let.
Podívala se do první lavice, kde seděl (sám) chlapec asketického vzhledu, hubený, pozorný, zamyšlený. Hubovala sama sobě, že se tam pořád dívá.
Oku znalému se jevila chlapcova pozornost v celé své klamnosti a přetvářce směšnou; ve skutečnosti nechápal, co tam pohledává.
Úkolem bylo nemyslet, tak nemyslel, dokud to bylo alespoň trochu možné.
Zazvonilo na přestávku.
„Andreji!“ vypísknul matematikář, třasořitka a slaboch. Hubený hoch se s nenápadnou těžkostí zvednul z lavice. Věděl, co ho čeká.
„Andreji, chlapče. Pan ředitel by rád dal vzkázat tvému otci, jestli by nebyl tak laskav a neudělal si pro naši školu trochu času. Za týden máme divadelní představení a rádi bychom, aby ho uvedl a pronesl při té příležitosti pár slov. Jak jistě víš, náš studentský dramatický soubor pravidelně vyhrává celorepublikové soutěže.“
„Ano, pane profesore.“
„Myslíš tedy, že by si tvůj otec mohl udělat trochu času?“ snad se pod ním začínala dělat slizská loužička.
„Zeptám se, pane profesore.“
„To budeš velmi laskavý. Teď už ale běž za spolužáky,“ zaševelil a nasadil si tlusté brýle na čtení.
„Ano, pane profesore.“
Chlapec se posadil zpátky do lavice za začal si cosi čmárat.
V panice, která mu bujela kdesi v podpovrchových částech vědomí, byla určitá symetrie.
Vždycky přicházela ve škole.
Vždycky přicházela doma.
Vždycky mizela, když někam šel.
Vždycky mizela, když snil.
Nevěděl o ní, přirozeně. Byl mladý, neprojevoval se tak, jak by si jeho vyvíjející se mysl přála. A jinak se, jen tak mezi námi, ani projevovat nejde; s konečnou platností toho slova přichází porozumění sobě samému, které se otevírá jenom těm, kteří myslí.
A Úkolem bylo nemyslet, tak nemyslel, dokud to bylo alespoň trochu možné.
Při plnění Úkolu postupoval Andrej systematicky; chápal, jenom co se očekávalo, že bude chápat, věděl, jenom co se očekávalo, že bude vědět, dělal jenom to, co měl dělat.
Teď si strouhal tužku. Strouhal ji dlouho; dokud nebyl hrot tak špičatý, že prorazil jemnou kůži jeho decentního, aristokratického malíčku. Sledoval, jak se na jeho konci pomalu nalévá plod jeho úsilí.
Krev jeho úsilí.
„Ahoj.“
Barbora se k němu přiblížila tak nenápadně, že sebou chlapec, do poslední chvíle zaujatý, polekaně trhl.
„Ahoj,“ znělo to poněkud chladně.
„Andreji, hmm, pozítří slaví Myška narozky, tak nás s holkama napadlo, jestli bys třeba taky nechtěl na chvíli přijít…“
Pauza.
„No, víš, já nevím, jestli mě doma pustí…“
„Třeba fakt jenom na chvilku…“
„A kde to je?“
„U ní doma. Víš, kde to je?“
„Ne.“
„Tak bysme se mohli někde sejít a pak tam jít…“
Pauza.
„No… Tak já se zkusím zeptat a když tak ti zítra řeknu.“
„Tak jo, to by bylo skvělý…“
Pauza.
„Hmm…“
„No… Tak zatím čau..“
„Čau.“
Zazvonilo na hodinu.
Hoch se otočil a otevřel si sešit. Kapka krve, na kterou úplně zapomněl, zanechala na bílém papíře dlouhou rudou šmouhu.
*
Andrej potlačil zlost; musel si dávat pozor.
Samozřejmě věděl, že riskuje hodně – mohli ho sledovat. Sledovali vždy určitou část, výběr, seznam lidí, kteří překročili hranici (už to bylo krajně podezřelé); plnili kvóty, plány, úkoly. Hlavně tedy jeden Úkol.
Pousmál se při vzpomínce na své infatilní přirovnání a potichu zanadával: beznadějně ztuhlá pravačka opět upustila papírek s nasypaným tabákem. Malé a větší kousky usušené byliny se s drobným zatančením uspořádaly na stole a zůstaly výsměšně hledět na zhruba pět a dvacetiletého chlapíka, který na oplátku hleděl na ně.
„Budu si muset začít kupovat cigarety…“ zabručel si pro sebe a smetl přebytečné kuřivo hřbetem přebytečné pravačky.
Na šedý pokoj se snášel soumrak, což mělo jediný efekt - intenzita šedé se zvyšovala. Andrej seděl u stolu a přemýšlel. Nechápal, co ho vedlo k tomu sem po tolika letech přijet, zvlášť při té obrovské míře rizika.
Neozval se jim několik let; zklamal je, dehonestoval se tím nejhorším způsobem. A teď, když je po všem, sedí tady a zírá malým okýnkem na nohy míhající se na chodníku před jeho dočasným suterénním útočištěm.
Zvedl se od stolu, přešel k matraci, položil se a zavřel oči. Když je otevřel, byla noc, znovu je tedy zavřel.
Ráno ho probudil cinkot tramvaje; bylo velmi časně. Vstal z postele a v zaplivané kuchyňce si na malém plynovém vařiči uvařil kávu. Pomalu usrkával. Když dopil, oblékl si svrchník, přehlédl krátkým pohledem stroze (v podstatě vůbec) zařízený pokojík a vyšel ven.
*
„Říkal jsem ti, aby ses tady neukazoval. Je to šílenství. V tvém postavení...“
Obrýlená Janova tvář vypadala skutečně velmi pobouřeně. Nebylo se ostatně čemu divit; Andrej si moc dobře uvědomoval, že svým neuváženým jednáním ohrožuje svoje okolí, ale co na tom. Když ho jeho bývalí přátelé neposlali do háje do teď, už to těžko můžou napravit.
„Nezlob se, Honzo. Potřebuju jenom pár věcí vědět, taky někoho vidět, s někým mluvit…“
„Tak ale rychle,“ chlad v hlase byl nepřeslechnutelný. Andrej se v duchu musel pousmát; situace nepostrádala tragickou směšnost:
Seděli v malé knihovně na předměstí – on, strhaný mládenec pochybného zjevu v dlouhém kabátu a jeho kamarád z gymplu, v současné době knihovník, aspirant na sámizdatového novináře, s rukama permanentně začerněnýma od ručního lisu, kterým po nocích množil pro přátele štváčské texty.
„Co naši…“
„Neptej se tak hloupě, určitě víš víc než já. Tvého otce samořejmě vzali s prvními, vytáhli ho z postele uprostřed noci. Mámu nechali na pokoji, žije v jednom penzionátu. Pod neustálým dohledem, ne aby tě napadlo za ní jít. Okamžitě by tě sebrali.“
„Musím. Vždyť víš..“
Knihovník si povzdechl a na kousek papíru načmáral adresu. „Tvoje věc. O mně už stejně ví, nemůžeš jim říct nic nového. Modli se, aby mě zrovna teď nesledovali – tady máš pár knížek, až budeš vycházet, drž je tak, aby byly vidět.“
„Díky..“
Chvíli seděli a uhýbali navzájem pohledem.
„A… Barbora?“
„Venku. Nevím kde.“
„Aha..“
Pomalu se zvedl. Podanou ruku Jan s krátkým zaváháním přijal a s jistou mírou sympatie řekl: „Rád jsem tě viděl, ale už sem nesmíš. A dej na sebe bacha.“ Neohrabaně ho poplácal po rameni.
„Jo, jasně, chápu. Tak se měj…“
„Jo. Je to škoda, víš. Ty bys mohl…“
„Teď ne, Honzo, teď ne. Měj se….“
Otočil se a odkráčel pevnými kroky ven z místnosti.
Knihovník se posadil za stůl zavalený knihami a díval se za starým přítelem.
*
Andrej vyšel na ulici s knížkami pod paží. Přelétl letmo jejich tituly: Proust - Hledání ztraceného času, Jung - Význam otce pro osud jednotlivce, Dostojevskij – Idiot.
Honza měl vždycky smysl pro humor.
„Ha ha ha,“ zabručel si pro sebe. Nejradši by knihy vyhodil do nejbližší popelnice, ale mohli ho pořád sledovat, a tak je vložil zpátky pod pravou paži a vydal se ulicí směrem k tramvaji.
Vybavil si knihovníka: uštvaný výraz pod tlustými brýlemi, řídnoucí vlasy. Šedivá kůže a mírně se třesoucí ruce. Andrej si byl skoro jistý, že v zásuvce těžkého psacího stolu pod hromadou papírů schovává Jan něco ostřejšího na kuráž. A že se užití tohohle léku vůbec nebrání.
Hlásek v jeho hlavě, který v podstatě neumlkal, po téhle myšlence nabyl kuráže a začal mu tlouct zevnitř do spánků:
„A co ty?!“
„Ty chlastáš jak duha už bůhví jak dlouho a proč?!“
„CO JSI? ČEMU SE BRÁNÍŠ TY???“
A tak dále.
Andrej ho umlčel, jako vždycky. Zaujalo ho cosi asi sto metrů před ním na druhé straně ulice: blížila se k němu skupinka rozjařené mládeže; měli barety, šátky, vlaječky, smáli se, veselili. Bylo na nich vidět, že jsou momentálně velmi šťastní.
A není to koneckonců to, o co všichni usilujeme? Být alespoň na chvíli šťastní? Neospravedlňuje úsměv na tváři těch dětí určitou daň, kterou za to on a jeho rodina museli zaplatit? Kterou platí celá tahle země každou minutu?
„Blázne.“
"Zápal je věc vrozená, jenom si hledá uplatnění. Dej jim, co chtějí, budou šťastní. Budou se veselit, dokud budou moci. A až nebudou moci, budou pracovat, aby se jejich mladí mohli veselit, jako se oni veselívali. Budou platit, jakos ty platil."
„Ne, Andreji, tys neplatil. Ty dlužíš.“
Minul mládežníky a doběhnul na zastávku, odkud právě odjížděla tramvaj; řidič se nad mladým dlouhánem slitoval a otevřel mu přední dveře.
*
Když Andrej o několik zastávek dál vystupoval, zbyly po něm v tramvaji tři knížky. Za pár minut přistoupil k jeho ex-sedadlu mladý student a chtěl se posadit. To samozřejmě nešlo dost dobře provést bez toho, aby si inkriminovaných titulů všiml. Když tak učinil, podíval se na razítka knihovny, kterou shodou okolností znal, a rozhodl se obětovat pár minut času a knihy vrátit tam, kam patří.
Věci mají tendenci vracet se tam, odkud vzešly.
*
Andrej vystoupil o několik zastávek dříve, než bylo nutné; chtěl se projít a bylo to také bezpečnější. Své dlouhé nohy nutil jen k těm nejpomalejším a nejnutnějším výdejům energie, neměl kam spěchat. Zato měl strašlivou chuť se opít a musel bojovat sám se sebou, aby jí nepodlehl; teď si vytyčil jiný úkol a pít bude moci později. Poněkud zrychlil, už ho nebavilo jít tak pomalu.
Dům ho překvapil – byl neobydlený.
Andrej pochyboval, že by nový pořádek cítil byť jen nepatrnou stopu respektu k tomu předchozímu; existuje ovšem také lidský faktor - pověrčivost. Strach z toho, že svědek pádu mého předchůdce bude i mým pohrobkem, věčná připomínka toho, že nic není věčné. Je to legrační, jak má lidská generalizující mysl sklony vytvářet ze všeho symboly.
„Anebo prostě jen čeká, až si ho někdo nějakým obzvlášť vypečeným podrazem zaslouží,“ zahučel mu uvnitř hlavy ten protivný bezfantazijní pragmatik.
„Hmm,“ zabručel mu v odpověď. Co na to říct.
Nevěděl, jestli ten dům náhodou také nesledují, ale nepřišlo mu to příliš pravděpodobné. Jediný důvod, proč by tak mohli činit, je předpoklad právě téhle situace; ta je ovšem tak ujetá, že by snad nenapadla ani ty nadmíru vykolejené a paranoidní mozky.
Rozhodl se tedy, že zariskuje. Obešel dům a ze strany, kde nebyla ulice, ale park, navazující na poměrně velkou zahradu, přelezl plot.
Všude bylo po pás plevele, brodil se jím směrek k zadním dveřím. Všiml si, že po houpačce, na který se jako malý houpával (velmi pěkná, francouzská práce), zbyly jen dvě díry v zemi. Skoro se rozesmál při představě, jak se někdo ze sousedství táhne v noci po ulici s těžkou houpačkou na zádech, aby ji pak umístil někde hodně vzadu na zahradě, pilkou na železo odřezal secesní dekorace a šmirglem zbrousil bronzový nátěr, takže dětičky ráno najdou houpačku jako by vypadlou ze školního dvorku.
Dveře byly vylomené, samozřejmě. Opatrně do nich strčil.
Z interiéru zloději vybrali, vyrvali, vylomili všechno, co mělo alespoň zdání nějaké ceny. Pánbůh ví, co si s tím pak počali; možná ty šmuky zakopali na dvorku jako dementi, připomínku skutečnosti. Andrej pomalu kráčel po zvlhlé, rozvrzalé a proděravěné podlaze ( navoskované parkety dobře hoří). Jeho kroky se rozléhaly prostornými místnostmi; je až s podivem, jak absence nábytku provzdušní a zjasní lidské obydlí – jako by přestávalo být lidským, stalo se jakousi neohrabanou nápodobou jeskyně, skalních dómů, zpívajících jeskyní s tajemnou, nepochopitelnou atmosférou. Když se k tomu přidá ještě emocionální vakuum – vždyť v Andrejových vzpomínkách byly tyto zdi vždy vyplněny smíchem, hudbou nebo alespoň kroky lidí jemu blízkých – získáme pocit totálního odlidštění, totální prázdnoty a totálního kolapsu hodnot, který rezonoval s Andrejovou duší a probouzel v něm zoufalství. Prázdným pohledem těkal po pustých zdech a bezmyšlenkovitě procházel jednou místností za druhou. Byl to velký dům.
U vchodu do salónku zůstal stát obrovský sekretář, který se nevešel do žádných dveří. Jako malý často přemýšlel, jak ho sem dostali. Teď už tušil, že všechno se dá rozebrat na prvočinitele – sekretáře, motivy, pohnutky, lidi. Díval se na olbřímí kus nábytku a vzpomínal, jak jako dítě prohledával jeho četné zásuvky a hledal zajímavosti. Jak vytahoval jednu po druhé otcovy medaile, řády a ocenění a viděl v nich jen plíšky pozlaceného kovu.
Zpětně poznal, že ničím jiným také nebyly. Úcta, kterou měly reprezentovat, byla falešná a pomíjivá. Byla slabá. Slabá jako lidé, jako lidství ve svojí podstatě. Slabá jako on.
Došel ke schodišti a automaticky položil ruku na místo, kde mělo být vyřezávané mahagonové zábradlí; ruka prošla prázdným prostorem.
Položil nohu na první schod. |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'harry_axe', 22.12.2007 14:46.
| Názory čtenářů |
22.12.2007 15:33
 modrý Wopi
|
sorry, ale nudí mě to |
29.12.2007 21:26
 Mori
|
trochu moc chaotické na mne |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|