Pan Jonáš byl divný patron. Ve svých třiačtyřiceti letech byl svobodný, bezdětný a bydlel v podnájmu. S nikým se nebavil, neměl přátele, se svou bytnou prohodil sotva pár slov ohledně placení činže. I v zaměstnání odrážel všechny pokusy svých kolegů o rozhovor. Neměl žádné zájmy, ničemu se nevěnoval, do hospody nechodil, nesportoval, zkrátka nic. Trávil sice hodiny sledováním televize, ale to dělal asi jenom proto, aby se nemusel dívat do zdi.

Jistě si říkáte dobře, ale co je na tom zvláštního, takových lidí je…. Do pana Jonáše by to však nikdo na první pohled neřekl. Byl prototypem onoho dobře vypadajícího čtyřicátníka, elegantního, s dobrým vkusem a přímým pohledem. Chodil vždy pěkně oblečen a od pohledu budil dojem šarmantního muže. Nikdo z jeho okolí tento rozpor nechápal, protože ani chováním nedával najevo stydlivost. Pouze odstup.

Problém byl uvnitř. Ne, pan Jonáš nebyl nesmělý či ukřivděný, nebyl zahořklý ani unavený životem. Nic takového. On jenom něco hledal. Snad si to ani neuvědomoval, ale od raného dětství po něčem pátral a to byl také důvod, proč mu nic jiného nepřišlo zajímavé. Chodil do práce a z práce jako stroj, doma seděl a díval se na televizi a jeho myslí prostupoval pocit totálního nenaplnění, který tam ale byl odjakživa, takže ho nevnímal. A takhle žil celý život. Nezažil jakoukoliv radost zkrátka proto, že nevěděl, co by mu ji mohlo přinést.

Jednoho dne se kolegové z práce rozhodli, že se pokusí probudit pana Jonáše z letargie a pozvat ho na večírek. Pan Jonáš kvitoval jejich nabídku s mírným údivem, neboť mu nedocházelo, proč by měl na nějaký večírek chodit. Nakonec však pozvání přijal, protože mu bylo jedno, jestli večer stráví doma nebo někde jinde. Doufal jen, že tam bude televize.

Ozval se zvonek. Přiopilý technik provozu jménem Horáček, slavící své čtyřicáté narozeniny, se nejistým krokem přemístil ke dveřím a pokusil se je otevřít, což se mu podařilo až na druhý pokus. Horáček se spokojeně usmál nad svým výkonem a poté se znovu spokojeně usmál na pana Jonáše, stojícího za dveřmi. „Ahoj, už jsme tě čekali:“ „Dobrý večer,“ pronesl vážně pan Jonáš, čímž vyčerpal zásobu slov přidělených tomuto večeru. Do lihového oblaku zahalená společnost jeho příchod téměř nezaregistrovala a ti někteří jedinci, pokoušející se navázat s ním konverzaci, tento záměr velmi záhy opouštěli. Odcházeli od něj ovšem s jakýmsi pocitem ztráty, zašitým někde v rohu svého mozku, s pocitem, že tenhle člověk by jim mohl něco důležitého povědět. Pan Jonáš často v lidech vzbuzoval podobné pocity, samozřejmě o tom ale nevěděl, nedal totiž nikdy nikomu šanci, aby mu to řekl. Nyní tedy, sedící uprostřed bujaré oslavy, opět osaměl ve svém šedivém světě. Rozhodl se, že půjde najít televizi. Procházel pokoj za pokojem, když ho náhle něco zaujalo. To se často nestávalo, pan Jonáš si vlastně nevzpomínal, kdy se to stalo naposled. V rohu jenoho malého pokoje stála kytara. Byla stará, omlácená a zjevně se na ni nehrálo, protože ji pokrývala vrstva prachu. Pan Jonáš k ní přistoupil a vzal ji do rukou.

„Byl tam vůbec včera?“ „Ale jo, přišel a jako vždycky furt mlčel. Ale počkej, vlastně mi potom něco říkal… Jooo, nějak u mě šmejdil a našel starou kytaru, chvíli na ni hrál syn, ale pak se na to vykašlal. Chtěl si ji půjčit domů.“ „Ten? K čemu mu bude, neříkej že na ni umí hrát.“ „No to nevím, ale mě je k ničemu určitě.“

Další den nepřišel pan Jonáš do práce. Chyběl i ten následující a potom celý týden. Nikdo se mu nemohl dovolat, telefony nebral. Po měsící nezbylo firmě nic jiného, než mu poštou poslat výpověď.

Bytná nechápala, co se děje. Ten Jonáš z druhého přestal chodit do práce a tímpádem i platit nájem. Už dluží za tři měsíce a jestli nezaplatí ani teď, bude ho muset vyhodit. Netušila ovšem, jak to udělá, protože skoro nevycházel z bytu, maximálně jednou za tři dny si zašel koupit chleba do obchodu, a to byla v práci. Dozvonit se mu nešlo, vůbec nereagoval. Bude muset asi zavolat policii…

Strážník se podíval na muže, stojícího vedle několika zavazadel na chodníku. „Máte kam jít?“ „Ne.“ „Tak tady máte adresu ubytovny,“ podal mu strážník malý papírek. „Díky,“ hluše poděkoval muž. „Koukejte se tam přihlásit a dávejte na sebe bacha,“ řekl ještě strážník, naposled se na muže podíval, načež nastoupil do auta a odjel. V závanu vzduchu, vyvolaném odjíždějícím autem, se jako bílý motýlek zatřepetal papírek s nedbale načmáranou adresou. Zatřepetal se a zmizel.

Pan Jonáš sledoval odjíždějící auto. Pak se podíval na kytaru ve své ruce a chtělo se mu smát. Sedl si a jeho prsty se rozeběhly po strunách.

Lidi z baráku nejdřív nevěděli, co se děje. Radši seděli doma, byl tady policaj, aby vystěhoval toho Jonáše a policajtům je vždycky lepší nelézt do cesty, to ví každý. Teď se ale před barákem něco dělo, přes plot bylo vidět, že tam stojí několik lidí. A každý, kdo šel kolem, se k té skupince přidával. Za chvíli tam postávalo už tak dvacet lidí a to vylákalo ven téměř všechny nájemníky. Připojili se a neodcházeli. Nikdo, kdo se k ní připojil, už neodešel.

Pan Jonáš hrál. Hrál už tři měsíce. Přestával, jenom když spal nebo jedl svůj krajíc chleba denně. Byl hubený, zarostlý, špinavý. A poprvé v životě šťastný. Pan Jonáš našel, co hledal.

Pan Jonáš konečně promluvil.