Podolská vodárna
s bělostným půvabem
stojí si v údolí
riskantních skal.
A já se procházím,
tak trochu rozladěn,
tak trochu rozjitřen,
tak trochu sám.

Nad rtutí Vltavy
létají rackové,
po její hladině
proplouvá loď.
Večerní vycházky
bývají takové,
kdo jsi to nezažil,
kamenem hoď.

Kamenem ze skály,
přímo tam nad Prahu,
do dálky s kamínkem
duši svou vznes.
Víš že ti spadne, tak
chce to holt odvahu,
získáš tím mnoho, to
klidně mi věř.

Prolétnout nad městem
žlutého soumraku
o závod s vránami
chvíli se hnát.
Slunečním svitem se
zakousnout do mraků,
pak na dně Vltavy
v poklidu spát.

Tím vším je pro mě,

snad,

večerní Vyšehrad.