Na pahorku mezi lány suchá lípa ční,
pod ní Vlasta kuje plány emancipační,
dlabat lžíce z kmene lípy se jí protiví,
řeže luky, strouhá šípy, plete tětivy.

Na pahorku blíže bučí cestou k Zbirohu
kníže Ctirad Šárku učí foukat do rohu,
a že nedbal na ledviny kníže zhýralý,
přihnul sobě medoviny, troubí "halali".

R: Družina necvičí pořadovou, chrápe opilá,
dívčina na blůzu dvojřadovou oči sklopila,
rozepla první i druhou řadu,
v touze plá, je veta po Ctiradu,
za tepla upletla velezradu
Šárka ztepilá.

Mezitím, co staré panny řinčí ve křoví,
žvýká Ctirad vyčerpaný bůček vepřový,
po poledním hodování bradu omyje,
věnuje se studování anatomie.

Vraždí dívky, vraždí lovce spící v bezpečí,
Ctirad zatím na křídlovce troubí ke zteči,
a když dojde s aprobací po pohrudnici,
tu ho Vlasta kyjem bací přes makovici.

R: Obdržel, o co si koledoval, Ctirad-dětina,
bohužel do rohu vytruboval, což je blbina,
vladyka podlehl sebeklamu,
muzika pomoci nemohla mu,
babyka na hrobě vyrostla mu
blíže Děvína.

Zpola opřen o podušku nafukovací,
usilovně cucám tužku propisovací,
pokročilá hodina je u vodojemu,
a já sedím u Dunaje, píšu poemu.

O Ctiradu hloubám vleže, hloubám u vína,
nade mnou se tyčí věže hradu Děvína,
do čela se vryla vráska melancholie,
při myšlence na Jiráska mizerně mi je.

R: Zhouba je, když někdo pod Děvínem vzpouru uplete,
nedbaje, že, oděn hermelínem, bací knížete,
k tomu pak, když slovo zrada padne,
komupak tu něco nenapadne,
inu tak: nic není nezávadné,
co si přečtete.

Někdy zcela bez přípravy bouře mihne se,
je-li člověk prozíravý, chytře vyhne se,
a že nerad tančím z řady, bdělý ve snění,
zašel jsem si na úřady pro vobjasnění.

Usedl jsem na stůl, taje tvůrčí bolesti,
polohlasem předčítaje Staré pověsti,
úřednice odložila dráty pletací,
načež mne pak oblažila interpretací.

R: Učím se, podoben Ctiradovi, autocenzuře,
bojím se, až se to stará doví, bude nejhůře,
z obavy, že je to vlastizrada,
zabaví mou báseň na Ctirada,
sama ví, co je to dobrá rada
v literatuře.