V Hotýlku

Malík furt vymejšlel vtipný glosy, trošku mě tím štval, protože jich měl víc než já. Ale tomu o vejci s vejcem jsem byl nucen se smát.

U Zímů

Věčně mě prudili ti, co šťouchali tágama do koulí, divně to znělo a hlavně, kdo se jim měl pořád uhýbat, když měli zrovna chuť na podivný kreace a mydlili těma tyčema kolem sebe hlava nehlava.

Na Sklenářce

Hřmotný hostinský zvaný Jíša nám, kteří jsme sedávali pravidelně u nejzadnějšího stolu, když chtěl zavřít, říkal: „Mazlíci, vypadněte!“ My se hrozně rádi mazlili, a tak nejednou nezavřel v jedenáct. Ale později.

U Táboritů

Pafka si sem z menzy nosil podivný „studený večeře“, a jedl je tu, mně se to nelíbilo, ale když Pafka začal kupovat magický oka, odpustil jsem mu to.

Na Balkáně

Petr bejval sanitkář, a furt nám chudším podsouval, že desítka je voda, moc často jsme sem za ním na tu jeho dvanáctku nechodili.

U Jíšů

Mezi basama limonád a lahváčů proběhla krysa, zrovna jsme se nudili, a tak aspoň bylo o čem mluvit.

Na Kampě

Tady jsem jednou dal Jakubovi cennou minci po dědovi, ostatní jsem propil, a to nejen v tejhle hospodě. Ano, stud je na místě.

U Bonaparta

Po těch dvanáctkách tady v teple mi pak venku přišlo, že vlastně zima je hezký roční období, a ta Nerudovka není až tak do kopce.

U Kina

Zde jsem spáchal svůj největší zločin. Ijla tak divně krafal, že jsem vyskočil na stůl a jaksi ho kopnul do hlavy. Sice se mu nic nestalo, ale co kdyby. Ovšem musím uznat, že to bejvala jediná hospoda, kde jsem měl setsakra velký sekery a procházelo mi to.

U Zavěšenýho kafe

Emil tady jednou, no vlastně vícekrát, tvrdil, že musí něco dělat, že ten den jenom promrhá, bylo to zajímavý téma, takový věčný a vděčný.

U Zpěváčků

Míša sem nosila Borkovi, když tu dělal pingla, večeře v kastrůlku, ale tu jejich lásku to stejně moc neprotáhlo. Ani ta básnička o tom, že je Borek krásný a vtipný též.

U zapomenutý žízně

Jeden patnáctiletej přišel za servírkou a plačtivým hláskem prosil, jestli by si to pivo nemohl vzít ven, protože ho od toho kouře pálej oči, řekla mu na to jenom: „Tady buď!“
My se smáli a popeláři to nevnímali, protože už byli ožralý.

Pohádka

Sem už nechodím, protože jsem ženatej a zodpovědnej. A tady sedávaj jenom samý špatný příkladi. Ale mělo to tu svůj půvab.

6.9.2002

a ještě tě ze zlomyslnosti seznámím se svým psychiatrem, za tím chodím na Letnou:

Ten člověk vypadá poměrně všedně, ale až tak normální nebude, to bych k němu nechodil už tak dlouho. Má svá specifika, která z něj dělají sympatickou postavu.

Pokaždé, když se u něj objevím, se totiž s neskrývaným zájmem zeptá, jestli netrpím nějakými úzkostmi nebo něčím takovým. Původně jsem si myslel, že je to jen taková obligátní otázečka, pak mi ale časem došlo, že vůbec ne, že ten doktor s napětím čeká, co mu řeknu nemilého. Když mlčím nebo to přejdu nějakým vtipem, je trošku nespokojený, pakliže mu ale začnu líčit, co se mi hrozného stalo, začne svítit jako sluníčko.

Asi nejvíc rozesmátý byl, když jsme probírali pochmurnost skotské přírody, to jásal a s nadšením v hlase rozebíral, jak jsou ta blata a močály skvělé pro deprese, že to je fakt ohromné. Taky se mu onehdá líbilo, že jsem se mu svěřil s tím, jakou jsem měl děsnou kocovinu po vypití třech lahví červeného, smál se na celé kolo a říkal, že to mohlo dopadnout velmi špatně.

Našeho psychiatra mám rád, pokaždé se snažím potěšit ho nějakou tou historkou o tom, co se mi hrozného přihodilo. Dělá mi velkou radost, když se chichotá a je nadšený z toho, jak se mi špatně vede.

20.9.2002