Já navzdory času nazpět šel,

tou cestou vzpomínek a šlépějí,

tam kde tichý bzukot včel,

a něžné písně již léta neznějí.

Zastavil jsem se až na okraji,

nad srázem vlastních hříchů,

kde samoten, zbit a potají,

Já chtěl pohřbít svojí pýchu.

Zahlédl jsem v té rozeklané strži,

zraněnou lásku, touhu, naději,

od té chvíle mne trápí a mrzí

že pohlédnout na mne již nechtějí.

Já hrůzou zdrcen z tohoto setkání,

na věky zatracen budu žít v pykání.