Už mi to chybělo…

Někdy se mraky nesejdou,

aby skryly upocenost paprsků,

rozšklebená zlatá kamna na obloze.

To je přece kus mého

já Jsem.

Tu a tam vložit do pár veršů

něco ze svých niterných cel,

co na jejich zdi

křídami škrábou zoufalí vězňové.

Vše zašifrovat do podivných slov,

protože se nerad svěřuji.

A teď, když mraky,

jako tuš

šedou kůrou obrostly nebesa

Už…

Bude jenom lépe.