Vzal jsem si tě!

Lenost nošená po pokoji

pod tíhou peřin k zadušení

popálila ji noc uprostřed léta

Vzal jsem si tě!

U postele se k zemi klaním

hudbě, protíná tmu kolem nás

srdce sebou škube v touze.

Pohladit tě tak!

Nosím tě jen v srdci

brzy se samou krásou roztrhne

tolik jí slyším.

Vraž do mě nůž!

Nebo mne ten tlak rozškubne

znám jen slova a ty nestačí

tebe uchopit mohu jen citem

Chci se sklonit!

A poníženě nechat se rozervat

než bys mi kdy odezněla

než bych nepochopil kdo jsi.

Bože, mluv ke mně!

Vím, že vše kolem jsou tvá slova

rány zejí, prudké údery

chvěji se.

Jak dlouho může malé srdce

snést tak velikou krásu.