15.kapitola - Jak Bambulka opět čarovala

Bambulka usilovně přemýšlela a připravovala si kouzla, která budou k　útěku potřebovat. Vašík jí pomáhal.

Když se venku setmělo, nastal čas k　útěku.

“Láry, fáry, petrklíč, ať mám k　zámku správný klíč.”

Na dlani se jí objevil velký těžký klíč, který přesně pasoval k　dubovým dveřím. Po otočení klíčem zámek cvakl a dveře se otevřely.

“Potichu,” zašeptal Vašík, když se ozvalo zavrzání. Bambulka rychle dveře přidržela a otevírala je pomalu, aby nikdo nezaslechl zvuk starých rezavých pantů. První překážka byla překonána. Nyní je čekal složitější úkol. Za druhými dveřmi stála ve dne v　noci stráž.

Obě děti se plížily podél zdi. Téměř nedýchaly, když se blížily k　druhým dveřím. V　horní části se nacházelo malé zamřížované okénko. Byl jím vidět strážný, jak přechází z　jedné strany na druhou.

Bambulka se za dveřmi přikrčila a řekla:

“Láry, fáry, ty, kdo bdíš, ve chvilince tvrdě spíš.”

Strážný se stačil jen ohlédnout, ale už nic neřekl. V mžiku se sesunul na zem a usnul. Začal hlasitě chrápat. Ale co to? Chrápání slyšela dvakrát. Že by strážný chrápal dvojhlasně? Otočila se, aby se zeptala Vašíka, co si o tom myslí.

“Jejda.” Dívala se na spícího kamaráda. Takhle to přece nechtěla. Klekla si k　Vašíkovi a potichu, aby to nezaslechl spící strážný, řekla:

“Láry, fáry, ty, kdo spíš, ve chvilce se probudíš.”

“Promiň,” omluvila se chlapci, který si mnul oči, aby procitl.

“Jak dlouho jsem spal?” zeptal se.

“Jen malou chvilku, kouzlo se mi nějak nepodařilo,” usmála se.

Vyšli ven na nádvoří. Jakmile Bambulka pronesla své “Láry, fáry, kousek mýdla, na zádech ať jsou hned křídla,” mohli se vznést k　oblakům a konečně odletět pryč. Vašík vší silou držel truhličku se Zlatým srdcem.

Ve tmě vypadalo okolí trochu jinak než za denního světla a dětem dalo velkou práci najít jeskyni, ve které se skrýval dráček Fráček. Ale nakonec se jim to podařilo.

“Já rád vidět Bambulku a Vašíka,” přivítal je Fráček a oba je objal.

“Ať nás neumačkáš,” smála se Bambulka. Také měla velkou radost ze　shledání.

Na chvíli zde byli v　bezpečí. Ráno je čekal úkol, se kterým si zatím nevěděli rady. Ale říká se “ráno moudřejší večera”, tak se všichni tři uložili k　spánku.

Ráno bylo opravdu moudřejší. Bambulka dostala nápad. Hned o něm pověděla Vašíkovi a dráčkovi.

Vyčarovala křídla a letěli směrem k　Laskavé Vísce. Tam zamířili přímo k　domku paní Bětky. Ta, když je zahlédla, vesele jim mávala a volala:

“Vidím, že mé karamelky už nepotřebuješ, Bambulko. Čarovat zas dokážeš.”

“Kdepak, paní Bětko, právě teď potřebujeme vaši pomoc.” Děti i dráček přistáli na malé zahrádce před domkem.

Bambulka i Vašík vyprávěli, co zažili a jak jim může paní Bětka pomoci.

“To je dobrý plán,” pochválila je a hned že se dá do práce.

V　domku vyndal Vašík Zlaté srdce z　truhličky. Paní Bětka mezitím míchala karamelovou hmotu v　kotlíku nad ohněm. Když byl karamel krásně vláčný, Vašík do něj ponořil Zlaté srdce. Za okamžik ho vyndal. Už nezářilo, zato krásně vonělo. Bylo přímo k　nakousnutí. Nechali ho zaschnout a vložili ho zpátky do truhličky. Teď se ho znovu pokusí nabídnout královně jako dar.

“Držím vám palce,” řekla jim paní Bětka, když se s　nimi loučila. “Snad se vám draky podaří zachránit.”

Letěli zpět do království zlé Doriany. Poté, co se dráček opět ukryl, přistály děti nedaleko zámku.

Došlo na další Bambulčin plán.

“Láry, fáry, sešlí věkem, stanou se z　nás bába s　dědkem.”

Už zde nestály dvě děti, ale dva shrbení starouškové. Dědeček o holi a babička s　šátkem na hlavě. V　ruce držela uzlíček s　červenými puntíky a v　něm nádherně vonící velkou karamelovou pochoutku.

“Byl by panáček tak laskav,” řekl dědeček Vašík rozklepaným hlasem strážnému před bránou, “a odvedl nás ke královně? Máme pro ni báječnou dobrotu. Jistě takovou nikdy neokusila.” Bambulka trochu pozvedla uzlíček, aby vůně zamířila přímo strážnému do nosu.

“To to voní,” liboval si a hned že je ke královně dovede.

Královnu zastihli v　zahradě.

Jakmile ucítila vábnou vůni karamelu, neodolala a sama si o něj řekla.

“Dovolte, prosím,” podávala jí babička Bambulka srdce obalené karamelem, “abychom vám naši vynikající a jedinečnou pochoutku darovali.”

“Jak jinak,” odsekla Doriana, “přece byste za to nechtěli ještě zaplatit.”

Teď nadešla chvíle pravdy. Královniny ruce uchopily Zlaté srdce. Čas jako by se zastavil. Královna stála, ani se nepohnula. Jen lepkavý karamel začal pomalu tát, stejně jako ledové srdce královny. Zloba z　ní odcházela v　podobě páry, která se nad ní kupila do ošklivě vypadajícího mraku. Ten pak pomalu odplouval, až zmizel kdesi v　dáli.

Královna se na dvojici staroušků podívala. Nebyl už to bodavý pohled, ale milý a upřímný.

“Děkuji vám,” řekla tichým hlasem. “Teď už vím, co za dar jste mi dali. Je mi najednou tak lehce, ale vzpomínka na hrůzy, které jsem páchala, mě bolí.”

“Není pozdě něco s　tím udělat,” řekla babička Bambulka a po slovech “Láry, fáry, čas nás svádí, vrátí se zas naše mládí,” se před královnou objevil Vašík s　Bambulkou ve své podobě.

“Podívejme,” usmála se Doriana, “vás já znám a jsem ráda, že se vám podařilo z　mého žaláře uniknout. Hned teď dám propustit všechny draky, které jsem nechala uvěznit.” A jak slíbila, tak učinila.

Sama se chopila těžkého úkolu. Začala otevírat klece, v kterých dlouho draky trápila. Byl to odvážný čin. Draci se na ni mohli vrhnout a sežrat ji. Ale neudělali to. Bez zraku se těžko pohybovali a slepě tak naráželi jeden do druhého.

Bambulka rychle přispěchala na pomoc.

“Láry, fáry, tma se stydí, slepé oči zase vidí.”

Draci se začali rozhlížet. Bambulka všem vysvětlila, že se královna změnila a že si nezaslouží sežrat. Právě včas. Jeden z　draků začal slintat při pomyšlení, jak si na královně pěkně smlsne. Ale byl rozumný a chuť na královnu si nechal zajít.

Všude kolem se to hemžilo draky, kteří se šťastně rozkoukávali, mávali křídly a pomalu vzlétali k　oblakům. Jen jeden se k　odchodu neměl. Dvouhlavý drak přišel k　Bambulce a očichal ji.

“Ano, to ty,” řekla Fráčkova maminka. “Poznat tě. To ty vyprávět o mém dráčkovi, viď? Kde on teď?”

“V nedaleké jeskyni,” odpověděla Bambulka. “Ukážeme vám cestu.” Ale ještě než opustili zámek, museli se rozloučit s　Dorianou.

Královna jim moc děkovala a slibovala, že se pokusí napravit všechny křivdy, které napáchala na dracích i lidech. Sama už také pochopila, že nemá smysl žít věčně a že teď konečně pozná nejen krásu mládí, ale i moudrost stáří.

Bambulka s　Vašíkem se rozloučili a odletěli za dráčkem společně s　jeho maminkou.

Když přilétali k　jeskyni, Fráček už je vyhlížel. A jakmile byli na dohled, zamával křídly a vznesl se k　nim. Společně pak přistáli na zemi. Dráček se rychle přitulil k mamince. Tolik se mu po ní stýskalo. Maminka ho taky objala a držela ho, jako by se jí měl zase ztratit.

“Maminko, já na tebe moc těšit.” Podíval se nahoru. “Proč ty dvě hlavy a já jen jedna?”

“To víš,” řekla maminka, “to tak někdy je, víc hlav maminka, jedna malá hlavička miminko. Ale já tě mít moooc ráda." Usmála se a dráčka po jeho malé hlavičce pohladila.

Děti měly ohromnou radost z　toho, jak dobře to všechno dopadlo. Draky osvobodily, královnu zachránily od věčného života plného zloby a dráčkovi našly jeho milovanou maminku. Co víc si mohly přát? Už jen vrátit se domů ke svým maminkám. Také se jim po nich stýskalo.

S　dráčkem si děti slíbily, že je co nejdříve přiletí navštívit a budou-li ho prý někdy potřebovat, rád pomůže.

Bambulka, Vašík, dráček Fráček i jeho maminka zamávali křídly a všichni se rozletěli ke svým domovům. Bambulka a Vašík vyrazili směrem k　Culíkovu, jejich vísce, kde mezi černočerným močálem Černokvasem a špičatou horou Rohatkou stála chaloupka s　doškovou střechou. Tam na Bambulku netrpělivě čekala její maminka, paní Měchura, která celé jejich dobrodružství sledovala v　páře nad kotlíkem. Proto už také věděla, že se děti vracejí domů.

A co dodat na závěr? Snad jen, že přátelství má velkou moc a že pomoc druhým se nám mnohonásobně vrátí zpět. A nemusíme ani umět čarovat.

Popřejme tedy Bambulce a Vašíkovi mnoho dalších krásných dobrodružství a ať jejich přátelství přetrvá navěky.

KONEC