14.kapitola - Jak našli maminku dráčka Fráčka

Když se Bambulka před Dobrou vílou zmínila o svém trápení s　čarováním, dostala jeden dárek navíc. Bez křídel by bylo pro děti těžké dopravit se do království zlé královny Doriany. Bylo odsud ještě daleko. S　pomocí víly a jejího dobrého srdce se stačilo chytit za ruce a v　mžiku se ocitli na hranici království.

Zde byl dráček ve velikém nebezpečí. Děti ho musely ukrýt v　nedaleké jeskyni.

“Já chtít jít s　vámi,” žadonil.

“Ale Fráčku, nejde to. V　tomhle království mají draky jen na jediném místě. V　kleci. A to přece nechceš,” řekla Bambulka.

“Ale co když vy potřebovat pomoct?”

“Neboj se,” uklidňoval ho Vašík. “Co se nám může stát? Vždyť stačí pouze předat Zlaté srdce a bude to. Až se uzdraví zlo, které v　sobě Doriana nosí, nebude už hrozit nebezpečí ani drakům.”

V　tu dobu netušil, jak moc se mýlil.

Zatím, co se dráček ukrýval v　jeskyni, Bambulka a Vašík dorazili před brány královského města, kde sídlila obávaná Doriana. Město bylo liduprázdné. Nemohli se zeptat na cestu k　zámku.

Ale nebylo to nutné. Už z　dálky děti slyšely nářek snad stovky draků. A jak se blížily, smutné volání bylo stále hlasitější. Vzpomněly si na dráčka Fráčka, na jeho maminku a ostatní draky a bylo jim ouvej. Nemohly se dočkat, až Zlaté srdce královně darují.

Před hlavní bránou se musely děti zastavit, neboť je zámecká stráž nechtěla vpustit dovnitř.

“Co nesete?” zajímali se oba strážní.

“Máme pro královnu vzácný dar.” Bambulka otevřela truhličku. Na slunci zazářilo Zlaté srdce a jeden ze strážných rozhodl, že tohle královna musí vidět.

Vzal obě děti a vedl je královskou zahradou, která připomínala vězení, protože byla plná klecí. V　každé z　nich byl jeden drak. Některý měl jednu hlavu, jiný dvě i tři a byli tu i draci, kterým Bambulka napočítala sedm hlav. Většinou byli mnohem větší než jejich dráček Fráček, ale byli tu i tací, kteří připomínali dětem dráčka, když byl ještě miminko. Ale nebyli tak veselí a šťastný jako on.

“Která z　nich je asi jeho maminka?” pošeptala Bambulka Vašíkovi. Ten jen pokrčil rameny.

Jakmile prošli obrovskou zahradou, ocitli se před vstupem do zámku. Prostory uvnitř byly obrovské a neútulné. Doma se Bambulce líbilo mnohem víc, i když byla jejich chaloupka malá.

Šli dlouhými chodbami, až se dostali ke dveřím, které hlídali jiní strážci. Ten, který je přivedl, něco pošeptal tomu druhému, a odešel. Strážný jim dal jasně najevo, aby zde počkali, a sám vešel dovnitř. Za chvíli jim pokynul, aby šli dál.

S　obavami vstoupili.

“Prý máte něco zajímavého,” řekla královna, která seděla na zlatem zdobeném trůně. “Dejte mi to!” a už natahovala své ruce. Byla krásná a mladá, přestože jí bylo už 120 let. Jen díky dračím vejcím si uchovala celé století svoji mladost. Ale to se mělo změnit.

Bambulka před královnou otevřela truhličku, opatrně vyndala Zlaté srdce a královně ho podávala.

“Fuj!” zakřičela Doriana. “Jak se opovažujete nabízet mi Zlaté srdce?” a odvrátila se, jako by jí nabízeli něco špatného.

Bambulka s　Vašíkem se na sebe tázavě podívali.

“Stráž!” zvolala královna. “Do žaláře s　nimi!” A bylo zle.

Nečekali, že královna srdce pozná a že ho nepřijme. Co teď? Čarovat Bambulka stále nemohla. Jak se dostanou ze zajetí?

V　žaláři rozhodně nebylo útulno. Studená podlaha, mokré zdi, všude kolem ztuchlá sláma. Bambulce a Vašíkovi bylo moc smutno. Téměř se jim chtělo plakat, ale na slzy bylo ještě brzy. Bambulka se rozhlížela kolem, zda by přece jen nenašla nějaký způsob, jak utéci. Ale byly zde jen velké dřevěné dveře zavřené na pevný zámek, okno s mříží a malinkatý otvor ve stěně, kterým by se protáhla jedině myš.

“Jsou tady myšky!” zvolala vítězoslavně Bambulka.

“To je opravdu fajn,” řekl otráveně Vašík, “nebudeme tu sami.”

“Ale to nemyslím,” řekla Bambulka. “Myšky můžou přivolat pomoc.”

“No to je skvělé,” řekl kousavě Vašík, který moc naději na vysvobození nevěřil. “A koho asi tak mohou přivést?” Nad tím Bambulka ještě nepřemýšlela.

“Já nevím, třeba by nám mohl pomoci Fráček?” napadlo Bambulku.

“Tak to nevím. Myslíš, že tady nechají pobíhat draka? Chytí ho, zavřou do klece a budeme v　zajetí všichni.” Vašík měl pravdu.

“A co Dobrá víla?” napadlo Bambulku.

“Už nám pomohla. Dala nám Zlaté srdce a my ho měli pouze předat. Myslíš, že nás bude chtít tahat z　téhle kaše?”

“Nevím, zkusit to můžeme.”

Náhle zavrzal zámek ve dveřích a ty se hlasitě otevřely. Stráž jim hodila půl bochníku chleba a na zem položila džbán s　vodou. Dveře se zase zavřely.

Náhle se z　malého otvůrku vyřítila myška a zakousla se do bochníku.

“Jen si dej. My hlad nemáme,” řekla jí Bambulka.

“Mňam, mňam, ráda, mám doma spoustu hladových dětí,” zapištěla myška.

“Odnes si klidně velký kus, ať mají děti dost.”

“Děkuji.” Náhle se myška zarazila. “Jak to, že mně rozumíš?”

“Protože jsem čarodějka.”

“Tak co tady děláš? Proč nečaruješ a neutečeš?”

“Zapomněla jsem to. Jmenuji se Bambulka a tohle je Vašík, můj kamarád.”

“Bambulka? Dcera Rampoucha Podskalního? Já tě znám z　vyprávění,” zapištěla radostí myška. “Mezi zvířátky jsi oblíbená. Všem pomáháš. A jak bych ti mohla pomoci já?”

Bambulka se zamyslela. Tak, jak to dělávala mnohokráte před tím.

“Mám nápad!” zvolala. “Potřebovali bychom, abys předala zprávu našemu dráčkovi, který se schovává v　nedaleké jeskyni.”

“To nebude problém. S　draky vycházím dobře. Tady jich znám spoustu. Jsou to moji kamarádi.”

“Řekni mu, aby letěl domů k　mojí mamince pro lektvar, který by mně pomohl zase čarovat.”

“Ale jak mu paní Měchura bude rozumět?” napadlo Vašíka. “Nezná přece dračí řeč.”

Pravda, na to Bambulka zapomněla. Musí poslat mamince vzkaz. Ale na co ho napíše? A čím? Nemůže si vyčarovat papír a pero. A tak se rozhlížela kolem.

“Vašíku, půjčil bys mně svůj šátek?”

Vašík si sundal z　krku bílý šátek s　puntíky.

“Tak a teď potřebuju něco, čím na něj vzkaz napíšu.”

“Myško,” řekla Bambulka, “kousni mě do prstu.” Nikdo nechtěl věřit vlastním uším. Bambulka musela všem vysvětlit, že kapku krve z　prstu použije jako inkoust a stéblo slámy jako pero.

“Nechci tě kousnout,” řekla myška.

“Musíš, jestli nám chceš pomoci,” řekla Bambulka a nastavila ukazováček levé ruky.

Myška zavřela oči a hryzla. Její zoubky se jako jehličky zapíchly do Bambulčina prstíku. Z　ranky začala vytékat kapka krve. Bambulka rychle nasála trošku červeného inkoustu do stébla slámy a začala na šátek psát zprávu. Snad to maminka pochopí.

Šátek se vzkazem přivázali myšce k　ocásku a doufali, že se jejich záchranná akce podaří. Myška zmizela v　otvoru ve zdi.

Mezi tím, co myška běžela za dráčkem, nezbylo Bambulce a Vašíkovi nic jiného, než sedět na holé zemi, čekat a doufat. Dveře se opět s　hlasitým vrzáním otevřely. Strážný jim hodil dvě košťata.

“Jděte čistit klece!” zahromoval a vyvedl je ven ze žaláře.

Vašíka strčil do jedné z　obrovských klecí a Bambulku do druhé. Zavřel za nimi.

Bambulka vzhlédla vzhůru. Nad ní se ve velké výšce tyčil jednohlavý drak, který právě začal svým obrovským čenichem funět kolem Bambulky. Jeho slepé oči byly zavřené.

“Jsem Bambulka a jsem tady zavřená jako ty,” řekla drakovi, který se ji snažil očichat. Snad si myslel, že je to jídlo. Ale jídlo přece nemluví.

“Ty jídlo?” pro jistotu se zeptal drak.

“Ne, nejsem k　jídlu. Chci být tvá kamarádka.”

“Lidi nebýt kamarádi. Lidi zlí.” Drak se mlsně olízl.

“Lidé mohou být přátelé draků. Já sice nejsem člověk, jsem čarodějka, ale mám jednoho moc hodného dráčka za kamaráda. Jmenuje se Fráček a je to zatím dračí mládě. Také je tu někde Vašík. Je to člověk a také můj a dráčkův kamarád. Nejsou všichni na draky zlí. My jsme vám přišli pomoci, ale nějak se nám to nedaří.” Bambulka mluvila a mluvila, až zapomněla pracovat.

“Uklízej nebo nedostaneš najíst!” rozkřikl se na ni strážný a uhodil do mříže až to zadunělo.

“Uáááá!” zařval drak.

“Ty si taky nevyskakuj,” řekl strážný, ale bylo vidět, že má z　obrovského draka strach.

Bambulka začala rychle zametat, aby odstranila starou podestýlku. Pak ji musela dát do pytlů, které jiný vězeň odvážel pryč. Další jí zase přivezl čerstvé seno, které po kleci rozházela. Teprve teď byla hotová.

Docela se jí hodila taková práce. Mohla promluvit s　draky a hledat mezi nimi Fráčkovu maminku. Ale jak ji pozná? Jediné, co věděla, bylo, že má dvě hlavy.

Každého dvouhlavého draka, u kterého v　kleci zametala, se ptala, jestli zná vesnici Culíkov a hlavně místo zvané Sedm bříz. Ale zatím nikoho takového nenašla.

Také Vašík zkoušel mluvit s　draky a hledat Fráčkovu maminku. Večer, když je oba zavřeli zpátky do žaláře, si o tom chtěli popovídat. Byli ale moc unavení, takže jakmile snědli trochu chleba a vypili pár doušků vody, usnuli.

Druhý a třetí den se vše opakovalo, jen s　tím rozdílem, že jejich úkolem nebylo zametání, ale vybírání vajec. Veliká vejce nosili na vozy, které pak odváželi ke královně.

Čtvrtý den dostala Bambulka za úkol uklidit klec jednoho dvouhlavého draka. Když ho spatřila, srdíčko se jí rozbušilo. Na zádech měl drak stejnou černou skvrnu připomínající starostův frak jako jejich Fráček.

“Klid,” říkala si Bambulka, “vždyť to může být jen náhoda.”

Když se drakovi představila a pověděla mu o snaze draky zachránit, obě hlavy přestaly cenit zuby. Také mu vyprávěla o dráčkovi Fráčkovi. S　napětím čekala na odpověď, jestli zná vesnici Culíkov a Sedm bříz.

“Znám. Špatné místo. Tam já snést vejce, ale mládě nemít. Já stačit vejce schovat. Lidi mě chytit, oslepit a odvést sem.”

“Vás já celou dobu hledám!” vykřikla radostí Bambulka. “Náš kamarád Fráček je vaše mládě.”

“Je on zdravý?” zeptal se drak… vlastně dračí maminka, a na Bambulku ukáply dvě velké slzy.

“Je v　pořádku. Pomáhá nám s　vaší záchranou. Teď je právě na cestě za mojí maminkou, od které mi přinese kouzelný lektvar, abych zase mohla čarovat.”

Bambulka neměla pravdu. Fráček už nebyl na cestě za maminkou, ale na cestě zpátky. Vzpomínal, jak byla paní Měchura překvapená, když se jí přede dveřmi objevil. Málem ho nepoznala, jak vyrostl. Když ji předal šátek, přečetla si vzkaz. Krví napsaná slova byla trochu rozmazaná, ale Měchura to pochopila. Stálo tam: JSME ZAJATI, ZAPOMNĚLA JSEM ČAROVAT, PROSÍM LEKTVAR NA PAMĚŤ. BAMBULKA. A tak se Měchura dala hned do práce. Fráček byl po cestě tak unavený, že na dvorku usnul. Měchura mezitím odběhla do lesa pro pár bylinek, které jí na lektvar chyběly. Doma v　kotlíku uvařila z　bylin vývar a ten nalila do malé lahvičky, kterou zabalila do šátku. Vzbudila dráčka a ten se ihned vydal na cestu za Bambulkou.

Tak se stalo, že šestý den večer přiběhla udýchaná myška a táhla za sebou uzlíček. Pevně ho držela v　tlamičce a opatrně ho vlekla po zemi, aby se lahvička nerozbila.

Vašík s　Bambulkou byli velice šťastni. Moc myšce děkovali. Bambulka rozvázala šátek a otevřela lahvičku. Celou ji vypila a s　napětím čekala.

“Tak co?” nemohl se Vašík dočkat. “Zkus třeba křídla?”

“Láry, fáry, kousek mýdla, na zádech ať jsou hned křídla.”

“Hurá!” zaradovali se oba, protože se jim na zádech křídla opravdu objevila. Bambulka zas byla čarodějka. Ale pro jistotu je hned odčarovala slovy: “Láry, fáry, vrabců pět, kouzlem vracím všechno zpět.”

Tuto noc se konečně vysvobodí ze žaláře a s　pomocí křídel odletí pryč. Ale ještě než utečou, chtěla se Bambulka myšce odvděčit.

“Láry, fáry, je to kříž, ať má myška plnou spíž… Nyní, myško, už nebude tvoje rodina hladovět.” Myška poděkovala a s　dětmi se rozloučila.

Teď bylo na čase promyslet plán útěku.