Našim přátelům už zbývala jedna jediná vesnice, kterou museli projít, aby se dostali na místo, kde žila Dobrá víla. Vesnice se jmenovala Kovářov.

“Drak, drak!” volali lidé, jakmile do vesnice vkročili.

“Dráčku,” řekla Bambulka, “asi se tě bojí.”

“Já hodný, neublížit nikomu,” řekl Fráček.

Lidé však nevolali “Drak, drak,” ze strachu, ale běhali po vesnici a svolávali ostatní. Ti se sbíhali kolem a chtěli si na dráčka sáhnout.

“Přátelé,” přišel je pozdravit jakýsi pán. “Ani nevíte, jak rádi vás tady vidíme. Hlavně vašeho draka.”

Bambulka ani Vašík ničemu nerozuměli.

“Dovolte mi, abych se představil. Jsem místní starosta. Už nějakou dobu se potýkáme s obrovským problémem. Vyhasla nám pec.”

“Tak proč ji znovu nezapálíte?” divil se Vašík.

“To je ten problém, nemáme žádné křesadlo. Z vesnice i okolí zmizely všechny křesací kamínky. Dlouhou dobu si lidé brali oheň od kováře, ale i jemu už oheň vyhasl.”

“Tak to je zlé,” podotkla Bambulka a nemyslela tím jen vyhaslý oheň, ale i její vlastní problém. Kdyby si vzpomněla na kouzla, určitě by jim nějaké křesadlo vyčarovala.

“A s čím vám můžeme pomoci my?” zeptal se Vašík.

“Máte přece draka. A draci mají oheň.”

“Já ne oheň,” řekl dráček, ale starosta mu nerozuměl.

Bambulka i Vašík posmutněli. Budou muset říci pravdu. Jejich dráček chrlit oheň neumí.

Když to obyvatelé Kovářova slyšeli, byli zklamaní.

Bambulka starostovi prozradila, že je čarodějka, která ale zapomněla čarovat. Jinak by bylo jednoduché jim pomoci.

“Já zkusit, třeba naučit oheň,” řekl Bambulce Fráček. Moc by chtěl těmto lidem pomoci.

“Tak dobře, Fráčku,” řekla Bambulka a starostovi pověděla, co chce dráček udělat.

“Jsi moc hodný, dráčku,” poděkoval starosta a zavedl děti i dráčka ke kováři.

Ani to tam jako v kovárně nevypadalo. Žádné horko, žádné BUCH, BUCH do kovadliny. Studená vyhaslá pec vypadala smutně.

Dráček přišel blíž, podíval se dovnitř a otevřel tlamu. Dýchl do pece. Nic. Ani jiskřička.

“Zkoušej to dále, dráčku,” povzbuzovala ho Bambulka, “třeba se to podaří.” A tak dráček dýchal a foukal do pece. Stále zbytečně. Kdyby tady byla Fráčkova maminka, ukázala by mu, jak na to.

Všichni už pomalu ztráceli naději, ale dráček to nevzdával.

“Nedá se nic dělat,” řekl starosta. Už byl na odchodu, když se dráček zhluboka nadechl a s hlasitým “HOOOŘ” vyplivl ohýnek. Nic velkého, ale na zapálení pece to stačilo.

“Hurá,” volali všichni. I Fráček, neboť se v této chvíli stal opravdovým drakem.

Malý ohýnek se postupně měnil ve větší a větší, až byla pec plná ohnivých jazyků. Starosta byl štěstím bez sebe. Pomalu se sbíhali lidé a pomocí klacíků a různých kousků dřeva si od kováře brali oheň, který si odnášeli do svých domovů.

Dráček byl hrdý na svůj dobrý skutek. Pomohl celé vesnici.

“Já už oheň, já pomoc,” volal vesele. Lidé ho plácali po zádech a z celého srdce mu děkovali. To se Fráčkovi líbilo. Ale nebyl čas na velkou slávu, museli jít dál. Už jim mnoho cesty do cíle nezbývalo.

Prošli vesnicí, přešli přes pole, až se dostali k vodě.

“Jejda!” náhle vykřikl Vašík. Bambulka se otočila. Vašíkova noha mizela v nějaké díře.

“Počkej, pomohu ti,” řekla Bambulka a chytila ho za nohu. Tahala a tahala, až ji konečně vytáhla ven. Jaké však bylo jejich překvapení, když se podívali dovnitř. Díra byla plná bílých lesklých kamínků. Bambulka dva vyndala a uhodila jimi o sebe. Vylétla jiskřička. Tohle byly ty křesací kamínky, které se lidem z Kovářova ztratily.

“Co tady děláte?” zvolal kdosi za jejich zády. Byla to vydra.

“Dobrý den, paní vydro,” pozdravili ji. “Našli jsme tady ztracené křesací kamínky.”

“Nic jste nenašli. Ty jsem našla já. A jsou tedy moje. Líbí se mi. Krásně se třpytí na sluníčku.”

“Ale, paní vydro, lidé z vesnice je potřebují,” řekla Bambulka.

“Ne a ne. Já vám je nedám.” Skočila do díry ke kamínkům.

Co budou dělat? Musejí vydru nějak přesvědčit. Jak tak přemýšleli, vydra v mžiku přenesla kamínky na jiné místo. V díře už žádný křesací kamínek nebyl. To byla smůla.

Děti a dráček se chystali jít dál. Ale co to? Vydra kolem začala běhat jak splašená.

“Neviděli jste moje dítě?” stačila rychle říct a běžela dál.

“Ztratilo se, neviděli jste ho?” zeptala se, když kolem nich zase proběhla.

“Stůjte,” zavolala na ni Bambulka, “a řekněte nám, co se stalo?”

Konečně se vydra celá udýchaná zastavila.

“Moje dítě bylo v noře. Už tam není. Nemohu ho najít,” říkala rychle.

“Pomůžeme vám,” řekl Vašík. “Vy hledejte kolem vody a my půjdeme směrem k vesnici.”

“Já letět, z výšky koukat,” nabídl svoji pomoc Fráček.

A tak hledali.

Pátrání po vydřím mláděti je zavedlo až do vesnice. Z vděčnosti za oheň jim začali pomáhat i obyvatelé Kovářova.

Také dráček létal nad polem a nad vesnicí, ale po mláděti ani vidu ani sluchu.

Teprve k večeru jakýsi chlapec přinesl ke starostovi v košili zabalené vydří mládě.

Starosta dal ihned rozhlásit, že pátrání končí. Mláďátko je na světě. Živé a zdravé.

Šťastná vydra objala své děťátko. Od Bambulky se dověděla, že právě lidem z vesnice vděčí za nalezení mláděte. A tak uznala, že si lidé zaslouží odměnu.

Odběhla do své nory, odkud začala nosit své těžce nastřádané kamínky. Celou hromadu pak děti zanesly do vesnice.

Lidé z Kovářova se už nemuseli bát, že by jim někdy vyhasl oheň. Měli své křesací kamínky. A kdyby přeci jen nemohli někdy roztopit pec, stačilo zavolat dráčka Fráčka.