10.kapitola - Jak hejkali s Hejkálkem

Cesta za draky zavedla naše tři přátele až na samý kraj světa. Alespoň takhle si kraj světa představovali. Nikde nic, jen pusto a prázdno. Kolem nich pouze holé kmeny stromů, nikde ani lísteček.

“Tady je to divné. Takové strašidelné,” řekla Bambulka.

“Ale ty se ničeho nebojíš, že ne,” zeptal se trochu váhavě Vašík.

“Já se taky nebát!” Fráček se vytáhl co nejvýš, aby byl větší než Bambulka. Chtěl dokázat, jaký je hrdina. Ale nebyl. Stačilo, aby v dálce zapraskala větvička, a milý Fráček se smrsknul na ten nejmenší uzlíček neštěstí na světě.

“Neboj, Fráčku,” pohladila ho Bambulka. “To jsou jen zvuky lesa.” Dráček se uklidnil.

“Fííí,” náhle jim cosi zasvištělo kolem hlavy.

“Fííí,” zase to letělo zpátky.

“Tohle taky zvuky?” krčil se dráček za Bambulkou.

“Nevím,” řekla rozpačitě Bambulka.

To COSI přilétlo zpět, ale už neodlétlo. Zastavilo se a před nimi stál kluk s vlasy jak chmýří, které mu vlály ve větru. A ještě něco na něm bylo zvláštního. Nestál na zemi, ale vznášel se nad ní.

“Ahoj,” pozdravili se.

“Kdo jsi?” zeptala se Bambulka.

“Strašivětřík,” odpověděl kluk.

“Straši co?” nemohl pochopit Vašík.

“Strašivětřík,” zopakoval kluk a vysvětlil, že je vlastně lesní strašidlo, které zahání lidi svým strašlivým FÍÍÍ. Zafouká jim třeba za krk nebo hvízdne do ucha a když ani to nepomůže, svým silným fukem jim podráží nohy a shazuje jim na hlavu větvičky stromů či žaludy.

“A proč je tady všechno takové holé?” divil se Vašík.

“Já tady trénuju. Snažím se sfouknout všechny lístky ze stromů.”

“Vidím, že se ti to daří,” rozhlédla se Bambulka po prázdných stromech.

“A proč strašíš lidi?” zeptal se Vašík.

“Je to práce všech strašidel, tak co jiného bych měl dělat?” řekl Strašivětřík a asi měl pravdu.

“Ale moc mi to ještě nejde. Vás jsem nevystrašil,” posmutněl.

“Já bál, ty velký strašidlo,” chtěl ho dráček potěšit.

“Nic si z toho nedělej,” řekl mu Vašík. “Moje kamarádka Bambulka je čarodějka, ta se jen tak něčeho nevyleká.”

“Jé, ty umíš čarovat?” podivil se Strašivětřík.

“Umím,” pousmála se Bambulka, “trochu,” rychle dodala, aby to nevypadalo, že se vychloubá.

“A nemohla bys pomoci mému kamarádovi? Je to také strašidlo, ale každý, kdo ho potká, se mu směje. Nikdo se ho nebojí.”

“Můžu to zkusit. Zavedeš nás k němu?” zeptala se a Strašivětřík kývl hlavou.

Netrvalo dlouho a naši přátele stáli před lesní chýší. Asi by nikdo nepoznal, že je to domov strašidel. Ale byl. Bydlel zde pan Hejkal s paní Hejkalkou a malým Hejkálkem.

Strašivětřík zaťukal na dveře.

“Už jdu,” ozval se zevnitř vysoký skřípavý hlas a poté jim otevřela jakási žena. Byla to paní Hejkalka.

Děti s dráčkem couvnuly. Ze strašidelné paní šla opravdu hrůza. Její oblečení byly jen cáry hadrů, které na ní vysely jak na strašákovi v poli. Ani její vlasy nebyly čisté. Dokonce se zdálo, že se jí tam prohánějí malinkatá stvořeníčka. A když promluvila, ježily se lidem vlasy na hlavě.

“Dobrý den, Strašivětříku,” zaskřehotala. “Co by sis přál?”

“Je, prosím, Hejkálek doma?” zeptal se.

“Není, běhá někde po lese.”

“Kdo je to?” zeptal se zevnitř hlubokým nakřáplým hlasem pan Hejkal, a vyšel ven. Vypadal stejně jako jeho žena, jen byl vyšší a širší.

“Strašivětřík s nějakými lidskými dětmi,” řekla “a… s drakem,” dodala.

“Já, prosím, nejsem člověk,” protestovala Bambulka, “jsem čarodějka.”

“Tak vítej,” usmál se pan Hejkal a zatřásl Bambulce rukou takovou silou, že si chudák myslela, že ji chce utrhnout.

“Jdeme hledat Hejkálka do lesa,” řekl v tu chvíli Strašivětřík a táhl své přátele pryč.

“Na shledanou,” rozloučili se ve spěchu.

“Co se děje?” zeptala se Bambulka po chvilce. “Proč jsi nás tak rychle odtáhl pryč?”

“Já je znám. Jsou moc hodní, ale vypadalo to, že se jim líbíte.”

“No a?” divil se Vašík. “Snědli by nás či co?”

“To ne, ale chtěli by si s vámi povídat. A jak se ti dva dají do vyprávění, nevědí, kdy přestat. Zkuste chvíli poslouchat jejich skřípavé hlasy a brzy poznáte, od čeho jsem vás zachránil. Hlas po nich také Hejkálek nepodědil. Proto mu jde strašení tak špatně."

Brzy pochopili, o čem Strašivětřík mluvil.

“Támhle je,” ukázal prstem na mýtinu, kde si s klacíky hrál malý kluk.

“Kdo je to?” zeptal se Vašík.

“Přece Hejkálek.” Nemohli věřit vlastním očím. Klučina s milou tvářičkou a s vlásky blonďatými a kudrnatými byl více podobný andílkovi než strašidlu. A co potom, když promluvil.

“Ahoj, Strašivětříku,” řekl medovým hláskem. “Kdo je to?” ukázal směrem k ostatním.

“Moji přátelé. Čarodějka Bambulka, člověk Vašík a dráček Fráček.”

“Já velký drak,” chtěl se Fráček sám představit a podával Hejkálkovi přední packu, jak to vídal u lidí. Ale Hejkálek mu samozřejmě nerozuměl a polekal se, že ho chce drak sníst. Začal couvat.

“Jéé,” smál se Vašík, “strašidlo a bojí se draka.” Ale to od něj nebylo hezké.

“Vašíku,” napomenula ho Bambulka. “To se nedělá, někomu se smát. Vzpomeň, jaké to bylo, když se děti posmívaly mně.”

“Promiň mi to, Hejkálku,” omluvil se.

“Já vím, že nejsem správné strašidlo,” řekl nešťastně Hejkálek. “Nevypadám strašidelně a ani můj hlas nikoho nevystraší. Jak mám vykonávat svůj úkol? Dostal jsem na starost část lesa, kam nesmím vpustit lidské děti po setmění. Ale ony se mě nebojí a klidně si tam chodí na maliny a ostružiny, kdy se jim zachce, ačkoliv by už měly doma spát.” Byl to smutný příběh smutného strašidla. “Když tady se mnou počkáte do tmy, ukážu vám to.”

Tak čekali. Chvíli si krátili běháním kolem stromů, honili se, trhali maliny a vyprávěli Hejkálkovi o svém dobrodružství.

“Vy jste toho ale zažili,” divil se Hejkálek. “To by se mi také líbilo. Cestoval bych a nemusel běhat po lese a strašit lidi. Stejně mně to nejde.” Zase posmutněl.

“Neboj,” řekl Vašík, “proto jsme tady. Bambulka se ti pokusí pomoci.”

Jak tak čekali, začalo se stmívat. Netrvalo dlouho a zaslechli dětské hlasy.

“Teď se dívejte,” řekl Hejkálek.

Děti se blížily. Všichni se schovali za stromy. Jakmile byly děti v dohledu, Hejkálek vyskočil zpoza stromu přímo před dva vyjevené kluky.

“Hůůů, hůůů!” začal mávat rukama klukům před obličeji. Ale ti se z prvního úleku brzy otřepali a jakmile poznali, kdo že to před nimi poskakuje, začali se smát.

“Podívej, Pepíku,” řekl první kluk druhému, “ono si to snad myslí, že se toho lekneme!”

“He, he, he,” zasmál se Pepík. “To i můj otec je někdy strašnější než tohle! A přesto se ho nebojím,” dodal.

“Klidně si tu straš, jak chceš, strašáku jeden. Stejně se tě nikdo nebude bát.” A chystali se k odchodu.

A to ne, pomyslela si Bambulka, a přitočila se k dráčkovi.

“Fráčku, můžeš mu pomoci?” zašeptala.

“Já rád pomoct.” Fráček se nadechnul a vyrazil ukrutnou rychlostí k Hejkálkovi. Ten už, chudák, nevěděl, co ještě udělat, aby se děti bály. Dráček mu přispěchal na pomoc.

“Uááááá!” zakřičel z plných plic a hrůzně roztáhl svá křídla. Vykulil oči, zakoulel s nimi a mlsně se olízl. Vycenil zuby a otevřenou tlamou se blížil ke klukům. Ti zůstali stát s pusou dokořán. Nejprve nemohli vydat ani hlásku, ale po chvilce zaječeli a s hlasitým “Pomoooc, drak!” prchali z lesa ven.

“He, he , he,” smál se Vašík i Bambulka. Jen Strašivětřík se nesmál. Díval se na smutného Hejkálka.

“Jé, promiň, Hejkálku. Nechtěli jsme se tak smát. Jen nás pobavili ti kluci, co se polekali našeho hodného dráčka.”

“Já se na vás nezlobím. Jen je mi líto, že to také tak nedovedu.”

“Nezbývá nic jiného,” posteskla si Bambulka, “ než vymyslet nějaké kouzlo, které by tě změnilo v něco opravdu strašidelného.”

“To by šlo?” zaradoval se Hejkálek.

“Jestli si na nějaké zaříkání vzpomenu,” a začala přemýšlet.

Takovou situaci už Vašík znal.

“Pšt,” dal svým ukazováčkem před pusou všem vědět, že musejí být potichu.

“Já ticho,” šeptl Fráček, “Bambulka myslet.”

Brzy se dočkali.

“Hejkálku, něco mě napadlo. Postav se, prosím, sem a ničeho se neboj,” řekla Bambulka.

“On nebát,” vložil se do hovoru dráček, “on strašidlo.”

“Já vím, dráčku. To se jen tak říká,” usmála se a začala se zaříkáním. “Láry, fáry, čertí nohy, Hejkálek má velké rohy.” A bylo to. Z Hejkálka se náhle stal čert. Nebo to byla koza? Kdo ví? Každopádně mu narostly obrovské rohy.

“No, já ti nevím,” přemýšlela nahlas Bambulka. “Ještě něco k dokonalosti chybí… Láry fáry, dráp a prst, naroste ti čertí srst.” Teď to teprve byl čert k pohledání.

Hejkálek se začal prohlížet. Vypadal tak hrozivě, že se skoro bál sám sebe. Hned to také mohli vyzkoušet. Podle hlásků se k nim blížily tři děvčata.

“Hu!” vyrazil čert Hejkálek přímo k nim. A světe div se, dívky se daly s křikem na útěk.

To bylo radosti.

Celý šťastný dorazil Hejkálek s přáteli domů. Tam musel rychle povědět, jak se mu povedlo strašení. I rodiče měli radost. Netrvala ale dlouho. Brzy začali všichni krčit nosy a čichat kolem sebe.

“Něco tady strašně smrdí,” řekla maminka Hejkalka. Ostatní jí dali za pravdu. Čuchali a čuchali, hledali a hledali, až je zápach přivedl přímo k Hejkálkovi.

“Už vím, co tady tak smrdí,” řekl otec Hejkal. “Je to čertovina. Smrdí to tu jako v pekle.”

Takže změnit Hejkálka v čerta nebyl nakonec nejlepší nápad.

“Nenašla bys jiné kouzlo?” zaprosil Hejkálek. “Skutečně jsem strašně cítit.”

“Já se pokusím,” řekla Bambulka a zase začala přemýšlet.

Pan Hejkal chtěl právě něco říci, tak na něj všichni včetně dráčka udělali “Pšššt!”

“Mám to… Láry fáry, hejno much, z Hejkálka se stane duch.”

V tu chvíli se začal Hejkálek ztrácet všem před očima, až z něj zbyl jen průsvitný poletující duch. Bylo jasné, že by i toto stvoření vyděsilo každého, kdo by ho potkal.

“Je to sice hezké kouzlo,” posteskla si Hejkalka, “ale jak svého synka obejmu, když je skoro průsvitný?” A hned to chtěla zkusit. Její ruce však proklouzly skrz ducha Hejkálka, jako by tam ani nebyl.

“Tak to také nebude ono,” zamyslela se Bambulka a opět zaznělo “Pšt!”

“Že mě to hned nenapadlo!” vykřikla po chvíli. “Láry, fáry, řepík, máta, Hejkálek je jako táta.” A bylo to. Náhle před nimi stál kluk, který svému otci jakoby z oka vypadl. Urousané špinavé dlouhé vlasy, hadry na těle a hlas skřípavý jak stará pila.

“Teď se mě už budou bát,” zaradoval se Hejkálek a radostí začal poskakovat po světnici.

Jediný, kdo se neradoval, byla maminka Hejkalka.

“Takové krásné vlásky měl,” posteskla si skřípavým hlasem. “Tak příjemný milý hlásek se kolem rozléhal.” Byla z toho všeho smutná.

Také Bambulka poznala, že přeměnit Hejkálka v úplně někoho jiného, není to pravé. Nikomu nic neřekla, ale v duchu začala vymýšlet zcela jiné kouzlo.

Teprve, když měla vše promyšlené, řekla:

“Nezlobte se, ale musím udělat nějaké změny… Láry, fáry, vrabců pět, kouzlem vracím všechno zpět.”

Hejkálek zůstal stát jako opařený.

“Co se stalo? Proč vypadám jako dřív?” Nemohl pochopit, jak mu to Bambulka mohla udělat.

“Neboj se, mám to promyšlené,” a pokračovala, “láry fáry, každý z lidí, hned se bojí, jak tě vidí.”

Nikdo netušil, co se má dít. Jen Vašík vytřeštil oči.

“Vy to nevidíte?” ptal se všech kolem.

“A co bychom měli vidět?” ptal se Strašivětřík, “vždyť vypadá pořád stejně.”

“Jak to? Copak nevidíte ty jeho vypoulené oči, dráty místo vlasů, křivé nohy a ruce dlouhé až na zem?”

Všichni se podívali na Bambulku.

“Opravdu ho Vašík tak může vidět. Jen lidé uvidí jeho hrozivou podobu, ale pro nás všechny - strašidla, draky a čarodějky - bude vypadat stejně.”

“Tak to je to nejlepší kouzlo na světě!” zaradoval se Hejkálek a hned, že to půjde vyzkoušet.

Všichni běželi s ním. Schovali se za stromy. Nemuseli čekat dlouho. Byla už tma a přesto se nějaké děti vydaly do lesa na maliny. Poklidně sbíraly do košíčku, když se pojednou zjevil Hejkálek. Nemusel udělat ani “Hů” a děti s brekotem prchaly z lesa, až ztrácely z košíčků nasbírané maliny. Ty už se za tmy do lesa nevrátí.

To bylo kolem radosti. Konečně může Hejkálek plnit svůj důležitý úkol strašidla, a přesto zůstat pro svoji maminku roztomilým blonďatým chlapečkem.

Slavilo se až do rána. Teprve teď Vašík s Bambulkou pochopili, o čem mluvil Strašivětřík. Celou noc poslouchali skřípavé hlasy pana Hejkala a paní Hejkalky, a ráno je z toho skřehotání ukrutně bolely uši. Nepřáli si nic jiného než ticho. Krásné mlčenlivé ticho.