Další cesta zavedla naše tři přátele do horské doliny, kde pásl malý kluk stádo oveček. Bílá chundelatá zvířátka běhala sem a tam, požírala zelenou travičku a samozřejmě si mezi sebou povídala.

“Jakpak ti chutná?” ptala se jedna.

“Je to dobré,” přežvykovala druhá.

“Dámy, slyšely jste to?” přiběhla další.

“Né,” zabečely ovce.

“Prý se ztratilo jedno jehně.”

“Už zase?” podivily se.

“To už je třetí tento týden.”

A opravdu. Smutný pasáček seděl na pařezu a naříkal.

“Copak se ti stalo?” zeptal se Vašík, když přišli blíž.

“Ztratil jsem jehně. Statkář mi dá co proto. Zase nedostanu večeři a zítra mi nandá mnohem víc práce.”

“A spočítal jsi je dobře?” zeptala se Bambulka.

“Je jich 49. Přesně o jedno méně, než ráno.”

“Pomůžeme ti ho najít.” A tak se vydali každý jiným směrem.

“Počkat,” zarazil se najednou chlapec, “někdo musí zůstat u oveček.”

“Dráček je ohlídá, viď Fráčku.” Bambulka se na dráčka usmála. Ten se taky pokusil o úsměv, neboť byl rád, že mu svěřili takový úkol. Důležitě se postavil ke stádu a díval se z jedné ovce na druhou. Ty se ho vůbec nevšímaly a klidně se pásly.

“Já hlídat,” připomněl jim, ale zbytečně. Stejně mu nerozuměly.

Mezi tím se tři děti toulaly okolím a hledaly ztracené jehňátko. Nakukovaly do každého křoví, jestli se tam neschovává a odklopily kdejaký balvan, kdyby tam snad jehně uvízlo.

“Jehňátko!” volala Bambulka v domnění, že se jí ozve. Ale nic neslyšela.

Zatím na pasece dráček bedlivě sledoval ovečky. Náhle si jedna usmyslela, že se od stáda vzdálí. Fráček roztáhl křídla a vletěl přímo před ovečku.

“Stát!” rozkročil se a rozpažil ruce, aby zabránil ovci v odchodu. “Stát,” zavelel znovu, “ty nejít. Já hlídat.”

“Bééé,” zabečela ovce a chtěla dráčka obejít.

“Ty nikam, ty zůstat!”

A tak si to milá ovečka rozmyslela a začala požírat trávu.

“Uf,” oddechl si dráček. “To těžká práce.”

“Jehňátko, jehňátko!” volal Vašík, když došel až ke skále. Tam mu ale odpověděla jen ozvěna “ko, ko, ko…,” Znělo to, jakoby tam byla schovaná slepička. Ale nebyla tam ani slepička, ani jehňátko.

V té samé době se při hledání potkali Bambulka s pasáčkem.

“Našel jsi ji?” zeptala se Bambulka.

“Kdepak.” Pasáček byl stále smutný. Nevadilo mu už tolik, že dostane vynadáno, ale bylo mu líto jehňátka.

“Víš, pasáčku, neřekla jsem ti, že jsem čarodějka.” Pasáček na ni vykulil oči.

“Mohla bych ti nové jehně přičarovat.”

“Ale to by nebylo to mé jehňátko. Mé mělo za levým ouškem malou skvrnku. Bylo přítulné. Měl jsem ho rád.”

Bambulka dala pasáčkovi za pravdu. Vyčarované jehňátko by bylo jiné. A tak se nedali odradit a šli hledat dál.

Vašík se procházel skalami a naslouchal zvukům, zda neuslyší volání jehňátka. A povedlo se. Zaslechl slabounký hlásek.

“Bééé, já chci k mamince.”

Ale odkud to šlo? Vašík nastražil uši a šel po hlase. Volání ho zavedlo až k otvoru ve skále. Nakoukl dovnitř. Byla tam obrovská tma. Jen zevnitř slyšel brekot ovčího mimina.

“Já chci k mamince, bééé,” opakovalo stále dokola jehňátko.

“Vydrž!” zavolal Vašík, "pomůžu ti." A začal se soukat do díry. Jen aby tady neuvízl, říkal si v duchu. Byl trochu velký, ale skrz se dostal. Jak rád by tady měl Bambulku. Vyčarovala by světlo. Náhle se mu noha svezla po něčem kluzkém a on padal a padal, až dopadl na samé dno.

“Au,” postěžoval si, neboť dopadl dost tvrdě.

“Au,” ozvalo se vedle něj. Vašík nic neviděl, ale nahmatal chlupaté, jemné a teplé tělíčko jehňátka. Jak padal, trochu ho uhodil. Nerad.

“Promiň, nechtěl jsem,” omluvil se mu.

“Bé, bé,” brečelo jehně.

“Tak,” řekl Vašík, “a co teď? Jak se dostaneme nahoru? Škoda, že tu není Bambulka. Řekla by jen Láry, fáry… a bylo by to.” Ale Bambulka tady nebyla, tak si Vašík musel pomoci sám.

Několikrát se pokusil vylézt po kamenech nahoru, ale vše bylo příliš kluzké.

A tak přemýšlel, jak o sobě dát vědět. Třeba se Bambulka dostane až do těchto míst a najde ho.

“Pomóc, pomóc!” volal a doufal, že jsou kamarádi nablízku. “Pomóc, pomóc!” opakoval, až ho začalo bolet v krku. Brzy ze sebe nevydal ani hlásku, protože byl jeho hlas příliš unavený.

Napadla ho jiná věc. Sundal si z krku puntíkatý šátek, zabalil do něj kámen a snažil se ho prohodit otvorem. Asi na dvacátý pokus se mu to podařilo. Teď ležel jeho šátek před jeskyní a čekal, až někdo půjde kolem.

Bambulka s pasáčkem brzy poznali, že už nehledají jen jehňátko, ale i Vašíka, neboť ho nikde dlouho neviděli.

“Vašíku!” volali oba.

Náhle nad jejich hlavami proletěla sojka.

“Paní sojko, prosím vás, neviděla jste někde blonďatého kluka?” zeptala se Bambulka.

“I viděla… u skal.” A tak se děti vydaly směrem ke skalám. Cestou ještě potkaly malého broučka, který jim o Vašíkovi také pověděl.

Netrvalo dlouho a Bambulka s pasáčkem dorazili na místo. Hned zdálky Bambulka zahlédla Vašíkův puntíkatý šátek.

“Vašíku!” volali.

“Tady jsem,” zasípal Vašík, protože ze samého volání o pomoc přestal mluvit.

Naštěstí ho Bambulka slyšela.

“Láry, fáry, uzlík pouhý, potřebujem provaz dlouhý.” Spustila lano dolů a Vašík se pomocí něho dostal i s jehňátkem nahoru.

Pasáček byl šťastný, že se našlo jehňátko a Bambulka zase ráda viděla Vašíka. Zavázala mu kolem krku jeho šátek.

“Děkuju,” zasípal.

“Počkej, vrátím ti hlas. “Láry, fáry, polní klas, ihned se ti vrátí hlas.” A bylo to. Vašík opět mohl mluvit.

Všichni se šťastně vraceli. Když se blížili k pasece, viděli, jak se dráček činí. Létal nad stádem a volal:

“Ty, malá, stát. Ty vrátit se… Ty, velká, stát. Nikam nejít.”

“Takového dráčka bych potřeboval,” posteskl si pasáček. “S ním by se mi žádná ovečka nezatoulala.”

“Dráčka ti nechat nemohu,” řekla Bambulka, “ale pomoci můžu. Už jsem o tom přemýšlela. Láry, fáry, město, ves, ať je tu ovčácký pes.”

Náhle se objevil krásný voříšek, který se ihned rozeběhl ke stádu a běhal kolem tak rychle, že se žádná ovečka neodvážila opustit ostatní.

Všichni byli tak unavení, že si lehli do trávy a zavřeli oči. Vždyť mají voříška, který ovečky snadno uhlídá. A dráček? Také rád přenechal práci jinému. Lehl si vedle dětí a tvrdě usnul.