6.kapitola - Jak vytrestali zloděje

Když naši tři přátelé letěli, poznali, že od této chvíle bude cestování mnohem snazší. Pod sebou viděli klikaté cestičky, spoustu překážek, ale ve vzduchu nic takového nebylo. Mohli letět přes hory, přes údolí nebo nad řekou. Všechno bylo takové malinkaté. Domečky v dolině, přes kterou právě prolétali, jim připadaly jako hrozinky na koláči.

Najednou je v letu zastavilo žalostné psí zavytí.

“Co se to dole děje?” zajímal se Vašík.

Zvědavost jim nedala, aby se neletěli podívat. Jak se blížili k zemi, uviděli na jednom malém dvorku psa, jak k nebi vysílá svůj žalozpěv.

“Copak se vám stalo, pane pse?” zeptali se.

“Haf haf. Můj pán je moc smutný. Často se mu ztrácí z kurníku vajíčka. Haf. Já nedokážu zloděje zahnat. Jsem již starý a v noci usínám. Zloděj mně vždycky proklouzne.”

“To je zlé,” podotkla Bambulka.

“A nemohli bychom mu nějak pomoci?” zeptal se Vašík.

“Já pomoct, já pomoct,” hlásil Fráček. Ale jak by takové škvrně mohlo být užitečné, přemýšlela Bambulka. Spíš by to chtělo nějaké kouzlo.

“Víš co?” napadlo ji, “počkáme s tebou přes noc a uvidíme, kdo tu krade. Určitě to bude liška nebo kuna.”

A tak čekali na večer.

Jakmile se dolina zahalila do tmy, Vašík i Bambulka zpozorněli. Něco zaslechli.

CHRRR VRRR… CHRRR VRRR…” Usmáli se. To jen Fráček a pes usnuli a hlasitě chrápali.

Ale teď opravdu slyší něčí kroky. Přikrčili se za kurníkem. Vrzla vrátka a někdo se blížil k nim. Čekali. Jakmile se z kurníku ozvalo vyděšené slepičí volání, vběhli tam. Nějaký pobuda s pytlem na zádech vybíral vajíčka, ale jakmile je zahlédl, vzal nohy na ramena, a vyběhl tryskem ven.

“Tak to by bylo,” oddechli si. “Ale co příště, až tady nebudeme?” zeptal se Vašík.

“Musím si vzpomenout na nějaké vhodné kouzlo.” Bambulka se v kurníku usadila a přemýšlela. Vašík, aby ji nerušil, odešel.

“Už to mám!” ozvalo se a chlapec se rychle vrátil zpět.

“Láry fáry, kdo tu krade, jako kuře pípá, hrabe.” A bylo to. Teď stačilo počkat, co se bude dít.

Do rána se již zloděj neukázal. A tak dětem nezbývalo nic jiného, než počkat na další noc.

Celý den si pes, děti i dráček povídali a hráli různé hry. Psovi šla nejlépe hra na schovávanou, neboť každého vyčmuchal. Fráčkovi se zase zalíbila hra na honěnou. Když už ho někdo skoro chytil, vznesl se vzhůru, a nikdo na něj nemohl.

“Hi hi hi, já létat, ty ne,” volal pokaždé radostně.

A tak jim uběhl celý den.

Večer, když už pro samou tmu na hraní neviděli, se přikrčili za kurníkem, a čekali. Domluvili se, že jakmile zloděj přijde, vzbudí oba spáče.

Když děti zaslechly vrznout vrátka, jemně šťouchly do Fráčka i psa.

Všichni se dívali, jak pobuda míří ke kurníku, jak otvírá dvířka a jak vchází dovnitř.

“Píp píp,” ozvalo se najednou z kurníku. Všichni tam nahlédli. Uvnitř zloděj chodil do kolečka, dělal píp píp a jako kuře hrabal nohou. Na nějaké kradení neměl vůbec čas. Těžce se vypotácel ven. Jakmile se dotkl země mimo kurník, pípání ho přešlo.

“Co to bylo?” divil se a chtěl do kurníku znovu vkročit. Ale jakmile byl vevnitř, pípání a hrabání opět začalo. Zloděj vyběhl s křikem ven, a pádil pryč, co mu nohy stačily.

Všichni se smáli, až se za břicho popadali. Vašík se dokonce válel smíchy po zemi.

“Doufám,” řekl celý rozesmátý, “že si teď rozmyslí, jestli bude krást.”

Pes jim byl nesmírně vděčný. Teď se nemusí obávat žádných zlodějů a může si v klidu v noci zdřímnout.

Také ostatní se mohli do rána trochu prospat, protože za ranního úsvitu museli pokračovat ve své důležité cestě.