4.kapitola - Jak dráček dostal jméno

“Máma papat, mňam mňam,” ozýval se dráček každé ráno, v poledne i večer. Bambulka i Vašík o něj pečovali, jak jen uměli. Chtěli mu nahradit jeho opravdovou maminku.

“Podívej,” ukázal jednou Vašík na záda malého dráčka. Na jeho zeleném tělíčku se začaly rýsovat černé znaky. Slévaly se do veliké skvrny. “Nepřipomíná ti to něco?”

Bambulka se na to lépe podívala.

“Trochu to vypadá jako frak, co nosí náš starosta. Takový malý fráček,” smála se.

“Je to náš dráček – fráček,” smál se i Vašík.

No vida. Malý dráček dostal jméno. Děti mu už neřekly jinak než dráček Fráček.

Malý Fráček rostl jako z vody. Už nespinkal v košíčku, ale ve velkém proutěném koši na prádlo.

Jednoho dne se Bambulka rozhodla ukázat dráčka dětem ve škole.

“Jé,” zvolal Fráček, “školu já rád.” Dráček netušil, co je to škola, ale rád měl snad všechno na světě.

Ráno si Bambulka kromě brašničky vzala ještě jednu láhev s mlékem a pár sušených červů. Co kdyby měl Fráček hlad?

“Tak jdeme,” řekla Bambulka a chytila dráčka za ruku. Nebo to byla přední packa? Kdo ví? Každopádně se jí Fráček držel jako klíště. Poprvé půjde na tak velkou procházku. Do této doby si hrál pouze v okolí chaloupky, kde už znal každičký koutek. Ale cestu do školy ještě neznal.

Bambulka a dráček si důležitě vykračovali. Vždyť kdo se může pochlubit, že má doma draka?

Než došla Bambulka do školy, byla obklopena všemi dětmi z okolí.

“Bambulko, půjč mi ho,” žadonil každý. Fráček se po dětech díval a dělalo mu dobře, že je středem pozornosti. Natřásal se a vytahoval, aby ukázal, jaký je to kus draka. Ale ve skutečnosti to bylo ještě dračí miminko, na které musela Bambulka dávat dobrý pozor.

“Aúúú!” najednou zakřičel Fráček. Někdo mu šlápl na ocas. “Bolí,” řekl a začal natahovat.

“To bude dobré,” chlácholila ho Bambulka. “Pofoukáme a bolest uletí.” Začala foukat na bolavý ocásek. “Tak co?” zeptala se ho. “Už uletěla?” Dráček se usmál.

“Uletěla,” řekl šťastně.

Před školou počkali, až paní učitelka zazvoní, a pak se všechny děti, i s dráčkem Fráčkem, vydaly do třídy.

“Dobrý den, děti,” pozdravila žáky paní učitelka.

“Dobrý den,” zahalasilo to ve třídě.

“Do-brý-den,” dal si Fráček záležet, aby mu bylo dobře rozumět, ale z jeho tlamičky vyšlo jen “Grr Brr Vrr.” To jediné mohli paní učitelka a žáci slyšet.

“Kohopak to tu máme?” přišla se podívat blíž.

“To je, paní učitelko, dráček Fráček,” představila Bambulka svého hosta. “Ten, který se vylíhnul z velkého zeleného vejce.”

“Tak tě u nás vítám, Fráčku.” Paní učitelka dráčkovi potřásla tlapkou. To se mu ohromě líbilo. Usmíval se a pořád dokola opakoval: “Dobrý den, dobrý den.”

Dnes se výjimečně neučilo. Děti měly spoustu otázek na draky. Bambulka vyprávěla vše, co věděla od maminky a tatínka. Také jim vyprávěla o království zlé královny Doriany a oslepování draků.

Třídou to zahučelo. Nikomu se nelíbilo, že se drakům takhle ubližuje. Bambulka také prozradila, že jen co bude Fráček připraven na dlouhou cestu, vydají se draky zachránit.

“Já také půjdu,” hlásil hned Vašík.

“Já vím, Vašíku,” řekla paní učitelka. “Vždyť vy dva jste nerozlučná dvojice.” A měla pravdu. Při všech dobrodružstvích měla Bambulka Vašíka po boku jako svého věrného rytíře. Také na své další cestě chtěla mít u sebe přítele, na kterého se může vždycky spolehnout.

Škola dnes pro Bambulku skončila dříve. Dráček už byl unavený, tak ho paní učitelka poslala s Bambulkou domů.

Sotva dorazili do chaloupky, vylezl si Fráček na pec a ihned usnul. Tolik ho zmohl dnešní výlet.

“Maminko, jak poznám, že je dráček připravený na cestu?”

“Já myslím, že už budete moci brzy vyrazit. Podívej. Už se nevejde ani do koše na prádlo, jak je veliký.” A opravdu. Fráček každý den o kousek povyrostl.

Ze spaní zamlaskal.

“Asi se mu zdá o jídle,” usmála se Bambulka.

Stočený do klubíčka Fráček tiše odfrkoval a občas zamumlal: “Mňam, mňam.”