První den školy byl prima. Jen si povídali, jak strávili prázdniny. Bambulka s Vašíkem samozřejmě vyprávěli o dobrodružství, které spolu zažili v zemi skřítků. A to netušili, že na ně další dobrodružství číhá rovnou za rohem.

“Copak si to tam špitáte, Jakoubku?” napomenula paní učitelka chlapce v zadní lavici. “Podělte se o to se třídou.” Jakoubek povstal.

“Já jsem, paní učitelko,” řekl provinile, “ukazoval Tondovi, co jsem našel cestou do školy.”

“Tak nám to také ukaž. Jistě je to zajímavé.”

Jakoubek zvedl svoji brašnu ze země a položil ji na lavici. Bylo v ní cosi velikého. Vsunul ruce dovnitř a pomalu začal něco vytahovat. Na lavici opatrně položil obrovské zelené vejce.

“Jé,” zahlaholilo to ve třídě a všichni se seběhli kolem Jakoubka. Také paní učitelka přišla blíž.

“Co je to?” zeptala se Anička.

“Vajíčko,” odsekl Tonda. “Copak to nepoznáš?”

“Nějaké velké,” podotkla Emilka.

“Asi od velkého ptáka,” řekl kdosi.

“To nevím, děti,” vložila se do rozhovoru paní učitelka. “Na ptačí vejce je to příliš veliké. Je dokonce větší než pštrosí. Nevím, nevím,” kroutila hlavou.

“Ale něčí být musí,” řekla Bambulka.

Tak tam všichni stáli a nevěřícně se dívali na zvláštní vejce.

Skončila poslední vyučovací hodina.

“Hele, Jakoubku,” přišla k němu Bambulka, “nedal bys mi to vejce?”

“No,” chvíli přemýšlel. “Možná, kdybys mi dala dvacet hliněnek, tak bych o tom uvažoval.”

“Tolik jich nemám,” posmutněla. Doma jich měla jen pět. O prázdninách je totiž prohrála. Ráda hrála s dětmi kuličky, ale dost často prohrála. Mohla by sice používat kouzla, ale věděla, že se při hře musí chovat poctivě a nepodvádět.

Vašík se k ní přitočil a špitl jí do ucha:

“A co nějaké kouzlo?”

“No jo!” zvolala… Chvíli přemýšlela… Jaké kouzlo použít?… “Už to mám… Láry, fáry, stíny, dvě kuličky z hlíny.” Na dlani se jí objevily dvě hliněnky.

“Ale to jsou jen dvě,” řekl Jakoubek, jako by to nevěděla.

“To nevadí, řeknu to víckrát.”

Paní učitelka je nenápadně pozorovala a nedalo jí, aby se nezeptala:

“A kolikrát ještě budeš muset to kouzlo říci, abys měla dvacet kuliček?”

“Jé,” zamyslela se Bambulka. “Mám dvě kuličky,” přemýšlela nahlas, “a potřebuji dvacet. To znamená, že mi jich chybí… osmnáct. Vyčaruji dvě, takže osmnáct děleno dvěma je… devět!” zvolala vítězně. “Kouzlo řeknu ještě devětkrát.”

“Výborně,” pochválila ji paní učitelka.

Tak se stalo, že Jakoubek získal dvacet hliněnek a Bambulka si odnášela domů obrovské zelené vejce.

Cestou s Vašíkem dumali, čí vajíčko může být.

“A co se zeptat některého z ptáčků?” napadlo Vašíka. Oni totiž s Bambulkou všem zvířátkům rozuměli. Jednou Bambulka řekla:

“Láry, fáry, už to víme, řeči zvířat rozumíme,” a od té doby oba dva ovládali řeč všech zvířat.

“To je dobrý nápad.” A tak se místo domů vydali do lesa za ptáčky.

První, koho uviděli mezi stromy, byl datel. Oni ho vlastně neviděli, jen slyšeli, jak tluče do kmenu stromu. Teprve, když strom obešli, spatřili ho. Byl celý černý, jen na hlavičce měl červenou čepičku.

“Dobrý den, pane datle,” zvolali do koruny stromu.

“Ťuk, ťuk, dobrý den, ťuk, ťuk.”

“Chceme se vás zeptat, jestli nevíte, čí je tohle vajíčko?”

“Ťuk, ťuk, nevím, ťuk, ťuk.”

Šli dál do lesa. Nad hlavami jim zakroužila sýkora modřinka. Drobný ptáček s krásně žlutým bříškem a modrou čepičkou na hlavičce.

“Jakpak se máte, paní sýkorko?” zeptal se Vašík zdvořile.

“Děkuji, dobře,” zašvitořila. Také jí se zeptali na vejce, ale ani ona netušila, čí tak velké vajíčko může být. Nezapomněli se zeptat ani černého kosa ani hnědě zbarveného slavíka. Nikdo nic nevěděl. Tak jim slavík alespoň na cestu zazpíval.

“To je smůla,” posteskl si Vašík, “nikdo nic neví… Ale tvoje maminka by to mohla vědět,” napadlo ho. “Takové čarodějky toho vědí spoustu.”

“To máš pravdu, že mě to nenapadlo dřív,” plácla se do čela. A tak se vydali za paní Měchurou.

“Dobrý den, paní Pihatá,” pozdravil Vašík ženu, která jim otevřela.

“Ahoj, maminko.”

“Jak se máte, děti?” zeptala se a tu si všimla vejce. “Copak to nesete?”

Děti vešly do světnice a Bambulka položila na stůl obrovské zelené vejce.

“Podívejme,” prohlížela si paní Měchura vajíčko. “Kdepak se tady vzalo?”

“To našel Jakoubek někde v lese, ale nikdo neví, čí vajíčko je. Ptali jsme se i paní učitelky a také ptáčků v lese. Ale nikdo nic neví. Nevíš, maminko, co to je?”

“Vím, dobře vím. Je to dračí vejce.” Bambulka i Vašík otevřeli pusu dokořán. Netušili, že tu ještě nějací draci jsou. Kdysi jich tu prý bývalo mraky, ale dnes už ne. Kdoví proč?

“Dračí vejce?” znovu se zeptala Bambulka, protože nemohla věřit vlastním uším.

“No ano, v tomto vajíčku spinká malinký drak.”

“A kde má maminku?” zeptal se Vašík.

“Tak to opravdu nevím. Ale asi byste ho měli vrátit tam, kde ho Jakoubek našel.”

To nevěděli. Tak se dohodli, že se ho Vašík doběhne zeptat.

Nebylo to daleko. Za náměstím byla truhlářská dílna Jakoubkova otce. Netrvalo dlouho a Vašík byl zpět.

“Tak Jakoubek vzkazuje,” řekl zadýchaně, “že to vejce našel u Sedmi bříz.”

To místo Bambulka dobře znala. Chodila tam sbírat březové listí, které maminka používala do ozdravných čajů a lektvarů.

“Musíme si pospíšit,” řekla Bambulka. “Třeba už ho tam jeho maminka hledá.”

Ale nehledala. Když dorazili na místo, nikdo tam nebyl. Jen mezi stromy poletovala sojka.

“Dobrý den, paní sojko, neviděla jste tady někde nějakého draka?” zeptaly se děti.

“Draka? Neznám.”

“Drak,” začala vysvětlovat Bambulka “je takový obrovský tvor s jednou nebo dvěma nebo i více hlavami.”

“Aha…, dvě hlavy…, viděla.”

“A nevíte, kde bychom ho našli?”

“Lovec lovil, draka chytil, oči oslepil, draka odvedl.” To bylo kruté, co slyšeli. Jak může být někdo tak zlý?

Vrátili se s vejcem zpět domů. Maminka se podivila, když je spatřila, ale Bambulka jí vysvětlila, že maminku vajíčka někdo chytil, oslepil a odvedl pryč.

“Necháme si ho?” zeptala se nakonec.

“A co s ním chceš dělat?”

“Budu ho zahřívat, dokud se malý dráček nenarodí.”

“Tak nevím nevím, jestli děláš dobře,” zapochybovala maminka.

“Já jí budu pomáhat,” hlásil hned Vašík.

Maminka nakonec svolila.

Bambulka začala nosit vše, co by mohla potřebovat. Proutěný košík a dva nadýchané polštáře. Jeden dala na dno košíku, na něj opatrně položila vejce a to přikryla druhým polštářem.

“Tak a je to.” Začala se rozhlížet po světnici, kam košík uložit.

“Nejlépe k teplu,” radila jí maminka, “ale zase ne tolik tepla, aby se vajíčko neuvařilo.”

Tak se Bambulka rozhodla dát košík na pec, kam za chladných zim s maminkou uléhaly k spánku.

Každou volnou chvilku se chodila dívat, jestli se už z vajíčka něco nelíhne. Ale stále nic. Až jednou…