Vedoucí pošty Robert Stehlík byl překvapen, když spatřil ze vchodu pošty rychle vybíhat pracovníky z noční směny. To se mu zdálo podezřelé, a tak rázným krokem vstoupil do budovy. Nešel ani do své kanceláře a rovnou si to namířil na halu. Na ní uviděl spousty konfet a zavěšených pozlátek. Jeho pozornost hned upoutal kontejner, z něhož vyčuhovaly dvě nohy. Došel k němu a uviděl v jeho nitru postavu oblečenou do klaunského oděvu s láhví v ruce.
„Co to má znamenat!“ vyhrkl ostře.
„Přeji vám hezké ráno, pane vedoucí. My jsme tu pořádali menší párty na počest poště a všech pracovníků i vás,“ dostalo se mu vysvětlení.
„Vážně? A proč jste mě nepozvali!?“ zeptal se překvapeně vedoucí.
„My jsme měli vobavu, abyste pak ráno byl schopen vykonávat své pracovní povinnosti.“
„Já něco snesu! A teď by mě zajímalo, kolik jste natypovali zásilek na rajóny!“
Počmáraný obličej pracovníka ztuhl, ale za chvíli na něm vyloudil křečovitý úsměv a řekl: „Celkem dost, ale asi ne všechny.“
„To mi teda vysvětlíte!“
„Samozřejmě. Mohl byste mi pomoc se dostat ven?“
Stehlík se tedy naklonil do vnitřku kontejneru a uchopil muže za obě ruce. Vzápětí však ztratil rovnováhu a náhle se ocitl na pracovníkovi. Poté se ozvalo velké množství ran i výkřiků. 
 O něco později seděl vedoucí sám zaražený ve vnitřku kontejneru a snažil si vše srovnat v hlavě.
„Já ti šašku strhnu tolik peněz, že ti bude i šapitó malý!“ vykřikl, když se vzpamatoval, přičemž se vyklonil z kontejneru. Zároveň zjistil, že má na nose klaunský nos a současně si všiml několika pošťáků, kteří na něho užasle hleděli. O chvíli později Stehlík proběhl halou do klece, kde jak tušil, bylo velké množství zásilek na valníkách.
„Já je všechny roztrhnu! A z toho šaška udělám dva klauny!“ vyhrkl, načež spatřil na samém vrchu jedné hromady balíků pneumatiku.
„Jejda. Copak je to za pneumatiku? Taková by se mi šikla na auto,“ pomyslel si a začal se pro ni natahovat. A o chvíli později se do výše poskládané zásilky zřítily za rachotu přímo na něho.
   Jan Mráček si tou dobou přikládal k uchu zásilku, protože se z ní ozývalo zvláštní pípání.
„Hele, mě tady pípá balík,“ pronesl nahlas.
„Třeba je to bomba. Už nám tu dlouho nic nebouchlo,“ řekl Jan Kovář a spolu s ostatními se od něho vzdálil.
„Tak to jdu nahlásit vedoucímu!“ mínil rozhodně Mráček a šel rychle halou podél klecí. Ke svému překvapení náhle spatřil, jak z jedné kleci vylezl z pneumatikou naraženou kolem pasu vedoucí.
„Dobrý den šéfe! Tak vám jdu nahlásit pípající balík, který může obsahovat bombu,“ sdělil Stehlíkovi, který před ním vrávoral.
„Cože? Bomba!?“ vykřikl vedoucí a všichni na hale zpozorněli.
„Možný to je. Tak ten balík rychle někam vodneste,“ řekl mu Mráček a dal mu do rukou.
„Já ho nechci! Co když to vopravdu bouchne!“ vyhrkl Stehlík.
„Ale já ho taky nechci!“ vyjekl Mráček a oba si začali přehazovat zásilku mezi sebou. Nakonec jim spadla na podlahu a z ní se ozval písklavý zvuk. Oba vykřikli a rozeběhli se halou. Tím strhli k útěku i ostatní a brzo bylo k vidění velké množství pošťáků prchajících od pošty v čele s vedoucím, který se nestihl zbavit pneumatiky. A mezitím se z oné zásilky na hale ozývaly elektronické zvuky spuštěné hry.