| Dílo #43942 |
|---|
| Autor: | Dani |
| Datum publikace: | 19.10.2007 15:00 |
| Počet návštěv: | 1101 |
| Počet názorů: | 7 |
| Hodnocení: | 6 1 4 |
| Prolog |
|---|
|
| Bambulka v zemi skřítků 12 |
20.kapitola - Loučení
Teď už jen zbývalo doprovodit domů Merlíka s Mirabelkou. Bude se jim po nich moc stýskat, protože se z nich stali opravdu dobří kamarádi.
Nespěchali. Ačkoliv se Merlík a jeho sestřička těšili na své rodiče, nechtěli se rozloučit s Bambulkou a Vašíkem. Ale co naplat. Merlík s Mirabelkou patří do Dobrozemě a Bambulka s Vašíkem do Culíkova. Každý patří ke svým rodičům.
„Bude se mi stýskat,“ řekla Mirabelka nahlas to, na co všichni v duchu mysleli.
„Mně taky,“ přidala se Bambulka. Jen Merlík s Vašíkem mlčeli. Ale na obou chlapcích bylo vidět, že myslí na totéž.
A tak couravým krokem a beze slova došli k pařezovým skřítkům. Tam bylo hotové pozdvižení. Dověděli se od skřítka Dejvorce, že kámen je již na svém místě a že se všechny děti musí povinně napít vody z řeky. Ale jak donutit zlobivé skřítky, aby se napili? To byl opravdu těžký úkol. A tak po palouku pobíhali skřítci a snažili se lapit děti s dlouhými nosy. Těm se však dařilo docela dobře utíkat.
Právě kolem nich proběhl Hrášek.
„Merlíku,“ zastavil se u nich. „Nemohu chytit Zvonka. Když se nenapije z říční vody, zůstane skřetem.“
„My ti pomůžeme,“ řekla Bambulka, a tak se všichni dali do pronásledování chlapce s dlouhým nosem a špičatýma ušima. Zvonkovi se ale vždy dařilo proklouznout.
„Mám nápad!“ Bambulka všechny zastavila. „Co takhle použít klece. Na skřety to zabíralo.“
„To by možná šlo.“ Merlík vysvětlil Hráškovi, co mají v plánu.
„Láry, fáry, divné věci, kdo je zlý, ať je hned v kleci.“
V tu ránu se po palouku začali objevovat klece a v nich zlobiví skřítci. Také Zvonek se ocitl za mřížemi a vůbec se mu to nelíbilo. Bouchal do klece, dupal a vztekal se. Ale nebylo mu to nic platné. Skřítci začali nosit chyceným dětem vodu ve džbánku. Ten, kdo se napil, byl puštěn.
Zvonek a někteří další se však odmítali napít. A tak nezbývalo, než čekat, až dostanou žízeň. Naštěstí to netrvalo dlouho. Brzy dostali všichni vodu z řeky a klece mohly být odčarovány. Zbývalo jen počkat do rána, až se všichni uzdraví. Na to si Bambulka chtěla ještě počkat, a tak i dnešní noc přespali u Merlíka a Mirabelky.
Ráno, jakmile Bambulku pošimralo sluníčko na nose, vyběhla ven. Mnoho skřítků již také bylo vzhůru. Všichni byli zvědaví, jak to všechno dopadlo. Rozhlíželi se kolem, jestli někomu nezůstaly velké špičaté uši a dlouhý nos. Ale ať se dívali, jak se dívali, nikoho takového neviděli. Bylo to nejveselejší ráno, jaké kdy zažili.
„Milá Bambulko,“ řekl slavnostně skřítek Dejvorec, „opět jsi nám pomohla. Tvá kouzla zachránila naši zemi, za což jsme ti tolik vděční. Nedokážu slovy vyjádřit, jak moc jsme šťastní, ale snad to na nás vidíš sama.“ Opravdu. Tváře všech skřítků kolem byly rozzářené štěstím.
„Jsem ráda, že to všechno dobře dopadlo. Nechtěla bych, aby mí přátelé byli smutní.“
Mezi skřítky se začal prodírat dopředu jeden malý.
„S dovolením, s dovolením,“ říkal a ostatní mu dělali místo, aby mohl projít. Před Dejvorce předstoupil Kociánek. „Strýčku, já bych chtěl něco říci.“ Sklopil hlavu.
„Jen mluv, Kociánku.“
„Já se musím k něčemu přiznat. To já vzal kámen a dal ho skřetům. Slíbili mi lék pro maminku. Moc mě to mrzí. Měl jsem potom o všechny velký strach. Vím, že jsem provedl něco hrozného, a že budu potrestaný. Rád přijmu jakýkoliv trest.“
Mezi skřítky to zašumělo. Tohle určitě nikdo nečekal.
Dejvorec Kociánka pohladil.
„Je sice smutné, co jsi provedl, ale jsem na tebe pyšný, že ses přiznal. Trochu tě omlouvá tvoje starost o maminku. Také se domnívám, že ses už dost vytrestal svým strachem o ostatní. Tak si myslím, že víc trestat už nepotřebuješ. Věřím, že ses poučil a podobnou věc už nikdy neuděláš. Je to tak?“
„Je,“ řekl radostně Kociánek a podíval se na Bambulku rozzářenýma očima. Ta se na něj usmála.
Před Bambulku a Vašíka předstoupil skřítek Hlaváček.
„Milí přátelé. Tady máte od nás něco na památku.“ Podal oběma truhličky, na kterých byl namalovaný palouk pařezových skřítků. Dobře rozeznávala červený domek skřítka Dejvorce i žlutý domeček Merlíka a Mirabelky. Byl to opravdu nádherný dárek.
„Uvnitř máte každý jednu trubku. To abyste na nás nezapomněli.“
„Zapomenout?“ podivila se Bambulka. „Jak bychom mohli zapomenout na tak milé přátele?“ Měla v očích slzičky. Jen neplakej, Bambulko, říkala si, vždyť Dobrozemě není tak daleko, jistě se zase uvidíte.
Všichni se přišli s Bambulkou a Vašíkem rozloučit. Nejdelší a nejsmutnější loučení však bylo s Merlíkem a Mirabelkou. Ta objala Bambulku a Merlík pevně stiskl Vašíkovi ruku. Loučili se nejlepší přátelé na světě. Kdyby mohli, stáli by tu dlouhou dobu, ale byl čas vyrazit. Vždyť už je netrpělivě čekala paní Měchura i Vašíkovi rodiče.
Loučením ale dobrodružství neskončilo. Ještě zbývalo dopravit se domů. Ale jak? Takhle malinkým by jim cesta trvala mnoho dní. Chtělo by to křidélka, pomyslila si Bambulka. A tak chvíli vzpomínala. Jistě najde v paměti vhodné kouzlo. A opravdu našla. Chytila Vašíka za ruku a řekla:
„Láry, fáry, kousek mýdla, na zádech ať jsou hned křídla.“
„Jé,“ podivil se Vašík. „Co ti to vyrostlo na zádech?“
„Křídla. Ale ty je máš také.“
Vašík otočil hlavu, aby si viděl dozadu.
„No jo.“ Zkusil s nimi zamávat. Kupodivu to bylo snadné. Dokonce se mu podařilo i kousek vzlétnout. „To je bezvadné, Bambulko!“
A tak zamávali křídly a vznesli se vysoko nad pařezový palouk. Dole jim mávali všichni skřítci. Bambulka a Vašík si v jedné ruce drželi své truhličky a druhou také všem zamávali. Vydali se domů do Culíkova.
21.kapitola - Vítejte doma
Letěli a z výšky si prohlíželi svět. Ačkoliv byli stále malincí, les, louky i řeky jim teď připadaly menší. Brzy doletěli až do míst, kde bydlel Kuklík se svým otce Peprníkem a maminkou Pampeliškou. Tam končila Dobrozemě a začínal svět lidí. Ačkoliv se jim letělo lehce, brzy byli unavení.
„Bambulko,“ řekl Vašík, „nemohli bychom si někde na chvíli odpočinout?“
„Souhlasím, také jsem unavená.“
A tak se snesli na zem. Přistáli na luční cestě. V tu chvíli bylo zase vše tak obrovské. Z jedné strany se tyčily do výše květiny, jejichž žluté okvětní lístky zářily jako slunce. Byly to slunečnice.
„Přeji krásný slunečný dobrý den,“ pozdravil je kdosi. Uviděli ho. Mezi zelenými stonky vykoukla hlava s tykadly, ze kterých se na ně dívaly dvě oči. Za malou chvíli se objevilo i tělíčko, které si neslo na zádech ulitu jako domek. Byl to šnek.
„Dobrý den, pane šneku,“ pozdravily ho děti.
„Copak jste za tvorečky?“ podivil se šnek a bedlivě si je prohlížel. „Lidé nejste, na to jste moc malinký. Skřítkové nejste, protože máte křídla. A ptáčci také nejste. Z toho jsem tedy trochu paf.“
Děti se usmály a vysvětlily panu šnekovi, že jsou lidé, ale zmenšení Bambulčiným kouzlem. Pomáhaly skřítkům získat zpět zázračný kámen. Teď už míří domů ke svým rodičům. A aby tam byly rychleji, přičarovaly si křídla.
„To je dobré, moc dobré,“ pravil šnek. „Také by se mi křídla občas hodila. Přejít tuhle cestu mi někdy trvá celý den. A představte si, co se mi jednou stalo. Vyjdu takhle jednoho rána ze slunečnicového pole a chci přejít na druhou stranu do pšenice. Je poledne a já jsem konečně v půli cesty. Tu se objeví člověk, vyzvedne mě do výše a položí zpět mezi slunečnice. ,Měl bys být šnečku opatrný, aby tě někdo nezašlápnul,’ řekl ten člověk. Já vím, že to myslel dobře, ale já musel znovu vyjít na tu dlouhatánskou cestu. Marně jsem volal, že chci na druhou stranu. Ten člověk mně nerozuměl.“
„Chudinko,“ politovala ho Bambulka. „Nechceš také přičarovat křídla?“
„Kdepak, jsi hodná, ale šnek má zůstat šnekem. Copak by to bylo za svět, kdyby po něm létali šneci? Pak by ptáčci třeba chtěli nosit domky na zádech. To by byly zmatky. Ne, děkuji.“
Děti se rozloučily s panem šnekem a vydaly se na další cestu. Letěly a letěly, až uviděly známý kostelík. To se blížily ke své vesničce. Culíkov jim připadal tak nádherný. Nejprve však musely domů k Bambulce, aby mohly najít v Knize kouzel to správné zaříkání.
Oba přistáli na okénku. Uvnitř uviděli paní Měchuru, jak cosi míchá v kotlíku. Bambulka zaťukala na okénko.
„Maminko, maminko, jsem doma,“ volala. Tu si jich paní Měchura všimla. Rozeběhla se k okénku a otevřela ho. Děti vlétly dovnitř a usadily se na stole.
„Bambulko, Vašíku,“ přivítala je s radostí. „Jakpak to, že jste tak malincí?“
„Já si nevzpomněla na zvětšovací kouzlo,“ řekla provinile Bambulka. „Podala bys mi, prosím, Knihu kouzel?“
A tak maminka položila na stůl obrovskou knihu. Ale Bambulka byla tak malinká, že nemohla ani otáčet listy.
„Prosím tě,“ požádala maminku, „mohla bys pod písmenem Z najít ,zvětšení’?“ Tak paní Měchura listovala, až našla to správné kouzlo.
Bambulka však musela nejprve odstranit křídla. A protože křídla vyčarovala jako poslední, mohla použít vracející kouzlo.
„Láry, fáry, vrabců pět, kouzlem vracím všechno zpět.“ A dětem křídla zmizela. Nyní se zadívala do Knihy kouzel. „Láry, fáry, změní se, co je malé, zvětší se.“ Děti začaly růst a s nimi i truhličky, které držely.
Teprve teď mohlo jejich dobrodružství skončit. Bambulka objala svoji maminku a Vašík běžel obejmout zase svoji. Obě děti měly co vyprávět. A tak Bambulka seděla se svojí maminkou dlouho do večera, dokud jí nevypověděla vše, co cestou zažili. A nebylo toho málo. Paní Měchura mlčky naslouchala a byla na svoji dcerku pyšná.
22.kapitola - Konečně za tatínkem
Bambulka si pár dní odpočinula. Byla unavená po tak náročné pouti. Ale sotva jí otrnulo, byla zas připravená na další cestu. Měla v plánu navštívit svého tatínka. Vždyť i jemu musí povyprávět, co se událo v zemi skřítků.
„Maminko,“ pověděla jí jednoho dne, „nebude ti vadit, kdybych tě zase na čas opustila a podívala se za tatínkem?“
„Kdepak, holčičko. Jen klidně jdi.“
A tak Bambulka čekala na havrana Černé Brko, který ji měl k tatínkovi doprovodit.
Druhého dne jako na zavolanou kdosi zaťukal na okno. Byl to havran, který jí nesl od tatínka dopis.
„Ahoj, Černé Brko,“ pozdravila ho.
„Nesu dopis,“ zakrákoral. „Od tvého tatínka.“
„Já vím,“ odpověděla mu a havran se podivil.
„Ty mně rozumíš?“
„Samozřejmě. Rozumím řeči všech zvířat.“
„To je výborné.“
„Doprovodíš mě, prosím, za tatínkem?“
„Rád,“ zazněla krátká odpověď.
Bambulka si nádherný dopis od tatínka přečetla a brzy byla připravená na cestu. Tolik se na něj těšila. Rozloučila se s maminkou a řekla:
„Láry, fáry, kousek mýdla, na zádech ať jsou hned křídla.“ A Bambulka mohla letět. Ještě než opustila Culíkov, zaletěla se rozloučit s Vašíkem. Konečně se mohla vydat na svou vysněnou cestu.
Jistě ji potká mnoho dalších dobrodružství, ale o tom až jindy. Nyní jí popřejme šťastnou cestu.
KONEC
|
|
| Epilog |
| A je tady konec... Nebo ne?... Má Bambulka s Vašíkem zažít další dobrodružství?... |
|
| Názory čtenářů |
19.10.2007 16:05
 Mori
|
Ale že jsem byla mezi jednotlivými díly napnutá
Rozhodně pokračuj:-) |
19.10.2007 16:31
 kouzelnik.zivota
|
rád jsem ..četl:-) |
19.10.2007 21:24
Mbonita
|
Líbilo se mi |
22.10.2007 13:32
Zrzavý_kotě
|
krásný* díky za avízo :) |
23.10.2007 18:19
Dani
|
Všem moc děkuji za přízeň, kterou jste Bambulce věnovali. Budu se snažit, aby Bambulka zase zažila nějaké to vzrůšo. Až to bude v kupě, objeví se to tady. Zatím, prosím, strpení. Děkuji :-) |
17.11.2007 14:58
PaJaS
|
za komplet tu máš kuličku ... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|