18.kapitola - Utíkejte
Nejdříve šli, pak zrychlili, až nakonec běželi, protože skřeti jim už byli v patách. Věděli o skřítcích, protože křičeli:
„Chyťte je, svažte je!“
A tak Bambulka s Vašíkem, skřítkové i zajíčci utíkali, co jim nohy stačily. Skákali přes překážky jako srnky a proplétali se kolem stromů i květin. Jen aby teď nikdo neupadl. To by s ním jistě bylo zle.
„Bambulko…,“ volal udýchaně Vašík, „nešlo by… něco… udělat?“
„Něco zkusím,“ odpověděla mu a také sotva popadala dech. „Láry, fáry, divné věci, kdo je zlý, ať je hned v kleci.“ V tu chvíli zaslechli vzteklé křičení a lomcování. Otočili se. Konečně se mohli zastavit a oddechnout si. Ve velké kleci se tísnilo asi deset skřetů, kteří se všemožně snažili dostat ven. Mlátili klacky do mříží, ale marně. Z pevné klece se ozývaly ošklivé nadávky.
„Alespoň si můžeme odpočinout,“ řekl zadýchaný skřítek Potočník a rozhlédl se. „To je divné, když jsem tu šel naposledy, les byl úplně zničený a květiny polámané. Teď všechny rostliny kypí zdravím. Copak se tady stalo?“
„Díky Bambulce les zase ožil,“ vysvětlil Merlík. „A teď už to tak zůstane navždy.“
Všichni odpočívali a nabírali nové síly. Ale přišel čas zase vyrazit.
„Tak a co teď?“ zeptala se Bambulka. „Nechat je v kleci nemůžeme a když je z ní pustíme, začnou nás zase honit.“
„A nemůžeš je nějakým kouzlem alespoň na chvíli zadržet? Třeba je svázat. Než by se rozvázali, byli bychom daleko,“ napadlo Vašíka.
„Tak jo. Hned, jak klec zmizí, utíkejte… Láry, fáry, paličky, svázané jsou tkaničky.“ Bambulka ukázala směrem ke skřetům, aby omylem nesvázala tkaničky na vlastních botách, a pokračovala. „Láry, fáry, vše se změní, dřevěná klec už tu není.“ To byl povel k útěku. Také skřeti se za nimi chtěli rozeběhnout, ale jakmile udělali krok, padli na zem. Svázané tkaničky jim běh nedovolily, a tak nadávali a láteřili. Rychle si začali tkaničky rozvazovat. To dalo náskok našim přátelům, kteří utíkali, co jim síly stačily.
Vyběhli z lesa a ocitli se na rozlehlé louce. Všude plno barevných květin a směrovka žádná. Naopak. Květiny byly vyšší než skřítek Potočník a jakmile mezi ně vběhli, měli pocit, jako by se ocitli v hustém lese.
„Stát,“ zavelel Potočník. „Musíme se držet pohromadě, nebo se zase někdo ztratí.“ A tak šli a stále si hlídali jeden druhého.
„Jak teď najdeme Dobrozemi?“ zeptala se Bambulka. „Hvězdy nesvítí a stromy s mechem tu také nejsou?“
„Neboj,“ řekl jí klidně skřítek Potočník, „tady už to znám. Za touhle loukou začíná hranice naší země.“
„Hurá,“ chtělo se Bambulce vykřiknout, ale raději byla potichu. Netušila, jak daleko od nich skřeti jsou.
Jakmile prošli loukou, zaslechli za sebou šustění trávy a květin. To se k nim skřeti blížili.
„Honem,“ pobízel je Potočník, „za chvíli budeme v bezpečí.“ Vedl je k řece, která rozdělovala zemi na dobrou a zlou. Našel brod, kterým se dostali na druhou stranu do Dobrozemě. Měli jen promočené botky, ale jinak byli všichni šťastní.
„Kokoříku, prosím tě, zatrub,“ řekl Potočník.
Skřítek rychle vyndal z kapsy kabátu malou plechovou trubku, kterou přiložil k ústům, a silně zatroubil. Byl to ohlušující zvuk, který se nesl široko daleko. Právě zahlédli, jak se přes brod nebezpečně blíží skřeti. Zrovna vylézal z vody poslední, když Vašík zakřičel:
„Bambulko, rychle klec!“ Ale nebylo třeba. Z okolí se začali sbíhat skřítkové. Malí i velcí přibíhali, a bylo jich čím dál víc. Mnohem víc než skřetů. Teď už za Bambulkou a jejími přáteli stál zástup skřítků a ošklivě se na skřety mračili. Ti se zastavili. Skřítkové udělali krok dopředu a skřeti jeden krok dozadu. Skřítkové začali pomalu postupovat kupředu a skřeti pomalu couvali. Jakmile se však skřítci rozeběhli, skřeti vzali nohy na ramena a utíkali, až se za nimi prášilo.
„Hurá!“ volali všichni.
„Tak takhle bráníte svoji zem?“ zeptala se Bambulka.
„Ano,“ odpověděl skřítek Potočník. „Každá skupinka skřítků má svoji trubku, na kterou v případě nebezpečí zatroubí. V tu chvíli se seběhnou všichni, kdo ji zaslechnou. Máme veliké štěstí, že se skřeti převahy bojí. Nepouštějí se do předem prohraného boje. A přitom asi ani netuší, že se skřítkové velice neradi perou a boji se raději vyhnou. Vše řešíme domluvami. Lépe tisíc slov než jeden boj. Ale to oni nevědí, tak před námi raději prchají. A to je naše veliká výhoda.“
19.kapitola – Návrat
Mezitím už ke skupince dorazil skřítek Dejvorec.
„Byl jsem tady nedaleko, když jsem zaslechl vaše troubení. Jsem asi příliš zvědavý stařec, ale jak jste dopadli?“ Dejvorec se dychtivě díval z jednoho na druhého. Bambulka se usmála, sáhla do hluboké kapsy kalhot a vytáhla šátek. Ten na své dlani rozbalila a zdvihla ruku nad hlavu, aby všichni uviděli…
„Zázračný kámen,“ šeptalo se mezi skřítky a každý natahoval krk, aby alespoň jedním okem zahlédl ten zázrak. Dejvorec měl v očích slzy. Byl převelice šťastný.
„Bambulko, přátelé,“ začal trošku roztřeseným hlasem. „Ani netušíte, co jste pro nás vykonali. Zachránili jste naši krásnou zem a dali nám možnost dál žít v klidu a radosti. Budeme vám nadosmrti vděční. Vždy tady najdete své přátele, kteří na vás nikdy nezapomenou. Zůstanete součástí našich legend. Budeme své děti učit, že za naší zemí žijí lidé, kteří jsou stejně dobří a laskaví jako my. A že láska a dobrota jsou těmi nejvzácnějšími dary, které můžeme druhým dát.“ Všichni souhlasně zatleskali.
Bambulka předala kámen do rukou skřítka Dejvorce. Svůj šátek opět schovala. Bude jí navždy připomínat tuto nádhernou chvíli.
„A nyní,“ pravil Dejvorec ke všem zúčastněným, „slavnostně uložíme zázračný kámen na své místo v řece, aby očistil celou naši zem od zloby, která nás ničí.“ Přitočil se k Bambulce. „Za dobu, co jste na cestě, se u nás nakazila spousta dětí. Není už rodiny, která by netruchlila. Je to záchrana v poslední chvíli. Moc za všechny děkuji, Bambulko.“
„Nemáte zač,“ řekla, jako by něčí záchrana byla její každodenní práce. Ale uvnitř byla velmi šťastná.
Všichni skřítkové se vydali k ústí řeky, kde měl kámen své výsostné místo.
Na Bambulku, Vašíka a jejich přátele však čekal ještě jeden úkol. Dopravit zaječí kluky domů k mamince a tatínkovi. Cestou se zajíčci svěřili, že už nebudou zlobit, protože zlobení není tak zábavná věc, jak si předtím mysleli. Ani sestřičku nebudou pošťuchovat, protože měli stále na paměti, jak nepříjemné bylo, když do nich skřeti neustále rýpali, dloubali, posmívali se jim a ošklivě na ně pokřikovali.
Dorazili k noře, před kterou si hrála zaječí holčička. Jakmile je spatřila, zvolala:
„Maminko, tatínku, bráškové jsou tady!“ Běžela chlapcům naproti. Z nory vyšli i rodiče. Všichni se vroucně objali. Bambulka s přáteli postávala opodál a čekala. Byl to krásný okamžik. Poté k nim přistoupila paní zaječice a moc děkovala.
„Jsme rádi, že to tak dobře dopadlo,“ řekla na to Bambulka. A když je paní zaječice zvala na návštěvu, s díky odmítli. Čekali je totiž pařezoví skřítci. Rozloučili se a vydali se dál.
Cestou se zastavili u malého rybníčku, kam je před časem zahnaly lesní včely. Hledali pulečka, se kterým se seznámili.
„Ahoj,“ zavolal na ně kdosi. Podívali se tím směrem, odkud pozdrav zaslechli. Opodál seděl malý zelený žabáček a mával na ně. „Ahoj,“ řekl znovu. „Nepamatujete se?“ špitl trochu smutně, protože viděl, jak se na něj dívají. „Já jsem ten malý puleček,“ řekl na vysvětlenou.
„Jé, ahoj,“ pozdravili ho všichni radostně. „Promiň, že jsme tě nepoznali. Trochu ses změnil.“
„No, myslím, že se změnil docela hodně,“ usmál se Vašík. Prohlédli si žabáčka od hlavy k patě. Žádný ocásek, jen čtyři nožičky. Žabáček, jak má být. I tentokrát se chtěl předvést. Udělal pár skoků a hup do vody. Skočil takového placáka, až voda vystříkla na všechny kolem. Bambulka, Vašík i Mirabelka s Merlíkem se začali smát. Žabáčkova hlavička vykoukla nad hladinu.
„Tak co, jaké to bylo?“
„Mokré,“ odpověděl Vašík se smíchem. „Ale jinak bezva.“
Děti si chvíli se žabáčkem povídaly, ale pak se musely dát opět na cestu.
Brzy všichni došli na místo, kde měl bobr svoji hráz. Nedaleko od ní byla krtčí hromádka. Pro malé skřítky to nebyla hromádka, ale přímo kopec, na který vylezli a zavolali:
„Pane krtku, jste doma?“ a zdola se ozvalo:
„Samozřejmě, kde jinde bych byl.“ Z díry vykoukl krtčí čumáček. „Podle pachu bych řekl, že je to Bambulka s přáteli. Nemám pravdu?“
„Ano, pane krtku, jsme to my,“ řekla Bambulka.
„A jak jste dopadli v zemi skřetů? Pojďte na kakao. Musíte mi všechno povědět.“ Tak všichni sestoupili po žebříku dolů. Bambulka vyčarovala světlo a krtek je zavedl do kuchyňky. Tam seděli u stolu, popíjeli kakao a vyprávěli o všech dobrodružstvích, která zažili. Pan krtek je bedlivě poslouchal a jen vždycky prohodil „Hm,“ a „To jo,“ aby je ve vyprávění moc nerušil. Když dokončili svůj příběh, dopili kakao, a protože i svíčka dohořela, vydali se dál.
Jejich cesta vedla lesem kolem stromu, kde se prvně setkali s ptáčkem sedmihláskem. Hnízdo bylo stále na svém místě.
„Máme hlad, máme hlad!“ ozývalo se z hnízda. To volala tři malá ptáčata, která se vylíhla ze zachráněných vajíček. V tu chvíli přiletěl sedmihlásek a do hladových zobáčků vložil potravu.
„Ještě, ještě,“ volala všechna tři mláďata. Ale sedmihlásek už žádnou dobrotu neměl.
„Podívejme,“ řekl, když zahlédl naše čtyři přátele. Zakroužil nad nimi a snesl se na zem. „Vidíte, toto jsou mé děti. Ještě jednou vám děkuji za jejich záchranu. Nebýt vás, nevím, jak by to s nimi dopadlo.“
„Rádi jsme pomohli,“ řekla Bambulka.
„A jak jste pochodili ve Zlozemi? Vypadáte šťastně, tak asi dobře, nemám pravdu?“
„Ano. Všechno je zase v pořádku. Dobrozemě je zachráněna.“
„To jsem rád,“ řekl, ale protože měl velice napilno, rozloučil se s nimi. „Tak nashledanou, musím už letět.“ Sedmihlásek se vznesl, zakroužil ve vzduchu a odletěl.
„Nashledanou,“ volali všichni za ptáčkem. „A hodně štěstí s dětmi,“ dodala Bambulka.
|
|
6
lipetka 