10.kapitola - Veverka

Hranice už nebyla daleko. Jak jim řekl Merlík, stačí dojít k zátoce, najít brod přes řeku, a už jsou tam. Cesta jim neubíhala tak rychle, protože se Mirabelka neustále loudala, sbírala klacíky, které po ostatních házela, a dělala lotrovinu za lotrovinou. Její uši už byly pěkně velké a špičaté, a svůj dlouhý nos stále někam strkala.

“Hele, mraveniště!” zvolala. “Trochu jim ho pocuchám.” Vzala klacík a začala dloubat do vysoké hromady.”

“Nedělej to!” zarazil ji Merlík. “Nic ti neudělali, tak je nech na pokoji. Víš, co jim dalo práce, než si to vybudovali?” Chytil ji za ruku a táhl od mraveniště dál.

“Proč mně kazíš zábavu?” zlobila se.

“Tohle není zábavné. To je hloupé.”

Ze stromu je sledovala veverka. Nevěděli o ní. Všimli si jí teprve tehdy, když seskočila na zem, popadla Mirabelku a odnesla si ji na strom.

“Hned ji vrať!” volal nahoru Merlík.

“Až naprší a uschne!” odpověděla mu veverka. “Skřeti si nic dobrého nezaslouží. Nechám si ji tu a bude mi sloužit.”

“Ale Mirabelka není skřet. Je to skřítek.”

“To mi neříkej. Poznám přece skřeta. Ty špičaté uši a dlouhý nos se nedají přehlédnout,” řekla veverka a zmizela s Mirabelkou v dutině stromu.

“Pomoooc!” slyšeli, ale jak pomoci, nevěděli.

“Budeme muset počkat do rána. Pak už bude zase skřítkem a veverka se snad slituje,” řekl Vašík.

“Snad to tak bude i lepší,” poznamenal Merlík. “Stejně by vyváděla jen samé lumpárny. Takhle na ní veverka alespoň dohlédne.”

“Ale co budeme dělat my?” zeptal se Vašík. “Dál jít nemůžeme. Budeme tu muset počkat. A co když nám zítra veverka Mirabelku nevrátí?” zapochyboval.

“To by bylo špatné.”

“Co kdybychom ji za něco vyměnili?” navrhla Bambulka. “Co má veverka ráda?”

“Oříšky. Ale kde je vezmeme? Umíš je vyčarovat?” zeptal se Vašík.

“To zrovna ne. Musíme najít lísku. Na ní rostou lískové oříšky.”

“Ale jak ji v tak velikém lese najdeme?”

“Co kdybychom se vrátili k zajícům,” navrhnul Merlík. “Mohli by nám poradit.”

“To je dobrý nápad.”

Nebyli od zaječí nory daleko, tak jim cesta dlouho netrvala. Paní zaječice se podivila, když je opět spatřila.

“Copak, že jste se vrátili? A kde máte Mirabelku?”

Děti jí pověděly o veverce, která ji unesla, a o oříškách, které jí chtějí výměnou dát.

“Znáte dobře les,” řekl Merlík. “Snad byste nám mohli pomoci. Nevíte, kde líska roste?”

“To víte, že ano. Pošlu s vámi svoji holčičku a ona vám to místo ukáže.”

Děti byly šťastné. Moc paní zaječici poděkovaly a spolu se zaječí holčičkou se vydaly lísku hledat. Šly poslušně za malou zaječicí. Ta znala les velmi dobře. Každý strom i keř. Každý kopeček i díru v zemi. Dovedla je až k rozlehlé lísce. Na každé větvi bylo tolik oříšků, že by je všechny ani nepobrali. Ale jak se k nim dostat? Na zemi pod stromem nebyl ani jeden.

“To je smůla,” řekla zaječí holčička. “Když zafouká vítr, bývá tu spousta oříšků spadaných. Ale dnes tu není žádný.”

“Vítr!” řekla vítězně Bambulka. “To je ono. Zkusím vyčarovat vítr.”

Všichni se na ni dívali a čekali.

“Raději se něčeho pevně chyťte. Netuším, jak bude vítr silný.” Tak si každý našel něco, čeho se chytil. Někdo se držel vystouplého kořene stromu, jiný rostlinky, která tu kvetla. “Láry, fáry, poletuje, na chvíli ať vítr duje.”

Nejdříve začal vánek jen tak polehoučku pohupovat větvemi. Teprve pak se zvedl obrovský vítr, který větvemi lomcoval a shazoval dolů oříšek za oříškem.

“Pozor!” zvolala do hukotu větru Bambulka. “Ať vás nějaký netrefí!” Děti i zaječice se pevně držely a doufaly, že jim žádný oříšek nespadne na hlavu. Za okamžik bylo po všem. Vítr utichl a děti se mohly konečně pustit. Když se rozhlédly kolem, nevěřily vlastním očím. Taková spousta oříšků. To nikdy nemohou odnést. Každý si vzal jeden oříšek, protože víc by jich žádný člověk velikosti skřítka nemohl unést. Jen malá zaječice vzala do tlapek hned tři oříšky najednou. To bude muset stačit. Všichni se vydali směrem ke stromu, kde žila veverka.

Dole pod stromem složili šest oříšků a čekali, jestli se veverka ukáže. Čekali a čekali, ale veverka se neukázala. Čekali celý den, až přišel večer. Malá zaječice, která s nimi stále byla, navrhla, aby i dnešní noc strávili u ní doma. Neodmítli. Byli vlastně moc rádi. A tak je v noře zase uvítala paní zaječice. Druhý den ráno brzy vstali a když se rozloučili, vydali se za veverkou. Ta už na ně čekala.

“Tak jste měli pravdu,” řekla. “Promiňte, že jsem vám nevěřila. Můžete si Mirabelku odvést. Je to vlastně moc milý skřítek.”

“Děkujeme. Přinesli jsme vám oříšky, tak jestli chcete, jsou vaše.”

“To víte, že chci,” řekla vesele veverka. “Mám oříšky moc ráda. Děkuji vám.” Seskočila. Mirabelku opatrně postavila na zem, vzala oříšky a hupky dupky zpátky na strom.

“Vítáme tě, Mirabelko,” řekli jí všichni.

“Chci se za všechno omluvit. Musela jsem být dost protivná.”

“To už je pryč. Nelam si s tím hlavu. Vždyť jsi za to nemohla,” řekl jí bratr Merlík. Tak byli zase všichni pohromadě. Teď zbývalo jen překročit hranici, aby mohlo začít další dobrodružství.

11.kapitola - Zlozemě

Hranici mezi Zlozemí a Dobrozemí tvořila řeka. Jedinou možností, jak přes ni přejít, bylo přeskákat po kamenech, které vykukovaly nad hladinu. Museli však dávat veliký pozor, aby nesklouzli do vody.

Přestože i v Dobrozemi dělali skřeti neplechu, za celou dobu žádného nepotkali. To se teď mělo změnit. Zlozemě jich byla plná.

Když vstoupili na území skřetů, zůstali stát s otevřenými ústy. Všude to vypadalo jako po boji. Stromy byly pořezané a suché, polámané kytičky skláněly své hlavičky k zemi a kam se podívali, bylo samé harampádí. Okolí bylo plné všeho, co už skřeti nepotřebovali. Staré hrnce, pokličky, špinavé lavóry a děravé rozšmajdané boty. Žalostný pohled. Jak může někdo na takové skládce žít? A co stromy, keře, květiny? Jak ty mohou růst? Zvířátka odtud raději odešla, ale co rostliny? Jsou svými kořeny pevně vrostlé do země. Ty nemohou odejít. Všem z toho bylo moc smutno.

“Musíme říši rostlin nějak pomoci,” řekla Bambulka. “Jinak tu všechno uhyne.” Zamyslela se. Nikdo ji v tu chvíli nerušil. “Musí to být kouzlo, které přetrvá navěky,” přemýšlela nahlas. “Láry, fáry v této zemi, rostliny jsou uzdraveny.”

Tohle zaklínání způsobilo, že se uschlým stromům vracela jejich svěžest, rozřezaná kůra se zacelila, květinky se napřímily a obrátily své hlavičky ke sluníčku. Vše zas bylo, jak má být.

Jen skřeti z toho všeho byli paf. Ve stejné době na jiném místě se dva skřeti snažili vyrýt svá jména do kůry stromu. Každý zářez, který udělali, se ihned zacelil. Skřeti zůstali jako opaření. Vzteky kopali do květinek, až je chudinky zlomili. Ale ty se během chvilky zas narovnaly, a to skřety tak vyvedlo z míry, že se s křikem dali na útěk.

“Pomoooc, čáry a kouzla!” volali.

Naši hrdinové opatrně procházeli hustým vysokánským lesem a dávali dobrý pozor, aby je skřeti nespatřili. Náhle zaslechli hluk. Lesem se rozléhalo hlasité halekání.

“Copak se v lese takhle křičí?” zeptal se potichu Vašík. “Nedivím se, že odtud utekla všechna zvěř.”

Všichni čtyři se rychle schovali za nejbližší strom. Kolem nich brzy prošli dva skřeti.

“Jsou jen dva?” špitla Mirabelka. “Podle křiku bych jich hádala alespoň pět.”

Bambulka a ostatní se krčili blízko sebe, aby nedali najevo svou přítomnost. Jakmile skřeti přešli, mohli vyjít z úkrytu.

“Máme nějaký plán?” zeptal se Vašík.

“No, jestli jsi nějaký vymyslel,” popíchla ho Bambulka.

“Takže nemáme.”

“Víme jen, že musíme najít Škardu s Rulíkem. Co bude potom, uvidíme.”

“Budeme muset jít dál,” navrhl Merlík. Nebyl to sice kdovíjaký plán, ale nic lepšího neměli.

Nešli po cestě, na které by byli moc vidět. Zvolili raději bezpečnější, třebaže obtížnější postup. Prodírali se hustou travinou, kde občas někoho sekl neposlušný lístek.

“Au!” křikla Mirabelka, ale hned si uvědomila, že bude muset trpět potichu. Všichni mlčky snášeli dloubání a šlehání menších či větších lístků. Jen tak se mohli nepozorovaně pohybovat po Zlozemi.

“Jejda,” hekla Bambulka. “Někam jsem se propadla.” Noha jí vězela v díře.

“Asi nějaká stará chodbička,” řekl Vašík.

“Jaká stará,” ozvalo se za nimi. “Právě jsem ji vyhloubila.” Otočili se.

“Jé, had!” zapištěla Bambulka a snažila se rychle vyndat nohu z díry. “Obrovský had!” volala stále, ale noha ne a ne ven.

“To si, prosím, vyprošuji,” řeklo to stvoření. “Žádný had, ale dešťovka.”

“Bambulko,” zasmál se Vašík, “vždyť je to obyčejná žížala.”

“No…, já to přece vím,” zarděla se Bambulka a konečně vysvobodila svoji nohu. Taková ostuda. Bát se žížaly. Ale když ona je tak veliká. “A co tu, prosím, ještě děláte?” zeptala se žížaly. “Vždyť všechna zvířátka ze Zlozemě odešla.”

“Všechna ne. Například my žížaly zůstáváme. Žijeme v podzemí, kde jsme před skřety trochu chráněny. A také tu máme důležitý úkol. Kdo by kypřil půdu, aby mohly rostliny žít? Nemůžeme je tu nechat napospas těm kazisvětům.” Myslela tím skřety, kteří zničí vše, co jim přijde pod ruku. “A co tu vlastně děláte vy? Vidím, že jste skřítkové a ne zlí skřeti.”

“Také tu máme důležitý úkol. Musíme najít ukradený zázračný kámen,” řekl Merlík.

“S tím vám nepomůžu. Ale jestli chcete vědět, kde skřeti drží zajaté skřítky, tak s tím vám pomoci mohu.”

“To ano,” zvolala radostně Bambulka. “To bychom byli rádi.”

“Je to vesnice Mezidubí. Tam je drží v dřevěné kleci. Musíte se vydat tímto směrem,” ukázala jim žížala. “Narazíte na studánku a odtud už jsou v dálce vidět dva mohutné duby. Mezi nimi leží vesnice skřetů. Přeji vám hodně štěstí.”

“Mockrát vám děkujeme, paní žížalo.” Děti poděkovaly a vydaly se dál, jak jim žížala poradila.