5.kapitola - Pařezoví skřítci

“Maminko, tatínku, Mirabelko!” volal už z dálky Merlík. “Jsem doma!”

Ze žlutého domku vyšla ven malá skřítčí holčička. “Merlíku!” zvolala radostně a běžela mu vstříc.

I z ostatních domků vycházeli skřítci a vesele mávali příchozím. Ale Merlík si to namířil přímo ke žlutému domku a tam skočil do maminčiny náruče. Když se přivítali, představil Merlík své přátele.

“To je Bambulka a Vašík. Toto jsou mí rodiče Modrák a Vojtěška a má sestřička Mirabelka.” Podali si ruce.

“Jsme tak šťastni, že ses nám ve zdraví vrátil,” řekla maminka Vojtěška. “Tolik jsme na tebe vzpomínali.”

“Taky jsem rád, že jsem u vás. Ale opět brzy odejdeme hledat zázračný kámen.”

“Hlavně, abyste ho našli. Co jsi byl pryč, nakazili se další skřítci. I tvůj kamarád Hrášek.”

“Hrášek se mění?” vylekal se Merlík.

“Ano. Dělá lumpárnu za lumpárnou. A uši už má skoro dvakrát tak velké. A nos jakbysmet.”

“Bambulko,” obrátil se k ní prosebně Merlík, “nepomohla bys mu, prosím.”

“Moc bylinek nemám, ale na pár čajů to stačí. Musíme však rychle ten kámen najít, protože všem pomoci nemohu.”

Merlík vzal Bambulku a Vašíka s sebou a šel navštívit kamaráda Hráška. Zaťukal na modrý domeček. Otevřel mu Hráškův tatínek.

“Dobrý den, pane Bedrníku.”

“Ahoj, Merlíku. Už jsem slyšel, že jsi doma a že sis přivedl přátele na pomoc. Víš, že se Hrášek mění ve skřeta?” zeptal se ho smutně.

“Vím. Proto jsme tady. Máme pár bylinek, které mu pomohou. Uvařte mu čaj a do rána bude zase jako dřív.” Bambulka odsypala hrstičku bylinek.

“Mockrát děkuji.” Bedrník se usmál a zeptal se, zda chtějí jít dál. S díky odmítli. Musí ještě pomoci dalším nakaženým skřítkům.

“Měli bychom navštívit Dejvorce. Je to náš nejstarší skřítek. Je moudrý, jistě nám poradí,” navrhl Merlík. A tak se vydali směrem k domku s červenou střechou, který stál téměř uprostřed mýtiny.

Domeček byl vlastně zelený, protože ho celý pokrýval mech. Jen červená barva stříšky zářila na dálku. Zaťukali na dveře.

“Pojďte dál,” ozval se hlas z nitra domku. A tak vstoupili. Nejprve vešel Merlík.

“Dobrý den, pane Dejvorci,” pozdravil.

“Buďte vítáni, milí přátelé. Už jsem o vás slyšel. Jsem moc rád, že se našel někdo, kdo nám je ochotný pomoci. Posaďte se a zeptejte se, na co chcete. Budu-li to vědět, rád odpovím.”

Dejvorec své hosty usadil ke stolu a nabídl jim čaj s dobrými sušenkami.

“Ty pekl skřítek Jílek,” řekl, když viděl, jak jim chutnají. “Každý skřítek u nás něco dobře umí. A o to vše se dělí s ostatními. Rád vás provedu naším paloukem a představím jeho obyvatele.”

“Pane Dejvorci,” dal se do řeči Vašík. “Řekl byste nám, prosím, něco o tom zázračném kameni?”

“Tak dobře. Poslouchejte… Je tomu už mnoho a mnoho let, kdy na našem území žili pouze hodní skřítci. Nikdo netuší, odkud se vzala ta zloba, ale z některých poslušných a milých skřítků se začali stávat zlobiví a neposlušní skřítci, kteří se postupně stali zlými a zlomyslnými. Stávalo to jen malým skřítkům. Pouze děti byly zasaženy touto nemocí. Začali ostatním ubližovat a nikoho nenechali na pokoji. Všichni začali hledat nějaký lék na tuto zlou nemoc. A tak zkoušeli různé masti a lektvary, zábaly a kýchací prášky, ale nic nepomáhalo. Nemocným skřítkům začaly růst nosy i uši, a tak každý brzy tyto zlobivé skřítky poznal na první pohled. Děti rostly a postupem doby se z nich stali dospělí. Každý stále hledal, co by těmto skřítkům pomohlo. Jednoho dne přinesl jeden skřítek ze vzdálené malé studánky vodu, z které udělal čaj a dal ho vypít svému nemocnému chlapci. Klučina měl už obrovské špičaté uši a nos dlouhý, že s ním stále někam narážel. Jaké však bylo překvapení, když se ráno probudil a měl zase svůj malý nosánek i ouška. Byl to opět moc hodný kluk a všem se omluvil za rošťárny, které vyváděl. Od té chvíle se chodilo pro vodu jen do této vzdálené studánky. Všechny děti se uzdravily, ale dospělým skřítkům už nic nepomohlo. Byli tak zlí, že je mezi sebou skřítci nechtěli. Od té doby existují dva světy. Skřítkové žijí v Dobrozemi a zlí skřeti v Zlozemi. Po nějakém čase objevili příčinu léčivých účinků vody. Ve studánce ležel podivný kámen. Někoho napadlo vzít tento kámen a dát ho do obyčejné vody z řeky, která napájí naši zemi. Kupodivu se stala i tato voda léčivou. Od těch dob, co ležel kámen v řece, se zloba mezi skřítky nevyskytla. Skřetům se to však nelíbilo, a tak se dlouhá léta snažili kámen ukrást. Museli jsme neustále držet u řeky stráž. Ve dne v noci někdo řeku hlídal. Jakmile by se přiblížili skřeti, dali by skřítci vědět hlasitým zatroubením. Proto jsme byli velice překvapeni, když se vyskytl první případ zloby. Šli jsme zkontrolovat kámen a s hrůzou zjistili, že v řece není. Nikdo netuší, kdy byl kámen ukraden… Tak to je vše, co vím.” Dejvorec utichl a ostatní také mlčeli. Byl to smutný příběh.

“Je nám moc líto, co se u vás nyní děje,” řekla Bambulka. “Mám pár cizokrajných bylinek, které pomůžou alespoň několika dětem. Potřebovali bychom vědět, kdo je na tom nejhůře.”

“Tak pojďte se mnou. Provedu vás naší vesničkou a ukážu vám nejzlobivější skřítky.”

Poděkovali za pohoštění i příběh a vydali se společně s Dejvorcem na prohlídku vesnice. Merlík zatím zašel domů.

Na mýtině bylo mnoho pařezových domků různých velikostí a barev. Dejvorcův byl ze všech nejvyšší. Některé byly zase nejširší. Jako například domek se zelenou střechou. Bydlel tam skřítek Hlaváček. O tomto skřítkovi se děti dověděly, že je to truhlář. V jeho domečku byla za obytnou místností ještě dílna, kde vyráběl různé stolečky, židličky, truhličky a ostatní věci ze dřeva. Všechny domky byly vybavené jeho výrobky. Dalším zajímavým skřítkem byl Kropenáč. Byl to zahradník. Po celé mýtině se staral o všechny květiny, které zde rostly. Nebyly tu ale zahrádky, jaké znala Bambulka s Vašíkem. Rostlinky zde byly veliké jako skřítci a některé dokonce přesahovaly i pařezové domky. Tak byly vysoké.

“Podívejte,” ukázal Vašík na skřítka, který právě něco míchal před svým růžovým domkem.

“To je náš mistr alchymie. Skřítek Skalník. Jeho zásluhou má každá střecha jinou barvu.” Všichni tři přistoupili blíže. Nyní viděli, jak se v misce míchají dvě barvy. Nejprve to byla duhová kaše, ale jak skřítek míchal a míchal, stávala se ze dvou barev barva úplně jiná.

“Copak je to za barvu?” zeptala se Bambulka.

“To je oranžová. Smíchal jsem červenou šťávu z jahody se žlutým pylovým práškem. A výsledek tady vidíte,” řekl Skalník.

“To je moc hezká barva. A na copak je?” Vašík byl zvědavý.

“Skřítek Hlaváček potřebuje barvu na novou kolébku pro miminko. Narodilo se včera v rodině naší bylinkářky Cínie. Je to krásná holčička. Přišla, chuděrka, do nešťastné doby.”

“A ani ta Cínie nezná lék?” zeptala se Bambulka.

“Kdepak,” odpověděl jí Dejvorec. “Neustále míchá různé bylinky, ale zatím bezvýsledně.”

“Asi bychom měli udělat ten čaj a dát ho vypít nemocným,” navrhla Bambulka.

“Máš pravdu,” řekl Dejvorec. “Neměli bychom ztrácet čas.”

Zavedl je k Cínii. Bambulka vysypala z plátěného sáčku bylinky do nádobky na čaj a zalili je vroucí vodou. Chvíli počkali a výluh z bylinek přecedili přes sítko do džbánku.

“Teď půjdeme k nemocným.”

Zaklepali na dveře kováře Hledíka. Už z dálky slyšeli zvuk jeho kovadliny, na které už vyrobil mnoho nářadí pro ostatní skřítky. Byl rád, že chtějí pomoci jeho synovi.

“Nic nechci!” křičel kluk a vzpíral se. “Nebudu nic pít!” Ale ať zlobil, jak zlobil, společnými silami do něj trochu čaje dostali. Teď už jen počkat, až lektvar zabere. Bylo tady ještě mnoho dětí, které jejich pomoc potřebovaly. Poznávali je podle špičatých uší a dlouhých nosů.

“Dávejte pozor!” napomenul Dejvorec dva skřítčí kluky, kteří se kolem nich prohnali jak vichřice. Stačilo málo a rozbili by džbánek se vzácnou tekutinou. “Já vím, že za to nemohou,” posteskl si. “Ale kdo má ty jejich lumpárny vydržet. Nedávno se dokonce dvěma dětem podařilo zapálit domek. Hrály si s ohněm, rošťáci. Nebýt Hlaváčka, který šel právě kolem, lehl by domek popelem. Už jsme si tu s nimi užili mnoho trápení. A to je jejich zlobení teprve v začátku.”

Mezitím došli k dalšímu domku, kde byla pro změnu zlobou nakažená holčička. Když jí chtěli dát napít, dupla Bambulce na nohu.

“Au!” vykřikla bolestí. Opravdu je to s nimi k nevydržení.

Dalších pět dětí. Čaje pomalu ubývalo.

“Kolik jich ještě zbývá?” zeptala se Bambulka.

“Nevím. Každý den přibývají další,” odpověděl Dejvorec.

Když procházeli kolem domku s fialovou střechou, uviděli chlapce sedícího na lavičce. Vypadal velmi smutně.

“To je Kociánek,” řekl Dejvorec, když si všiml, jak se na něj Bambulka s Vašíkem dívají.

“A proč je tak smutný?”

“Už dlouhou dobu mu stůně maminka. Leží stále v posteli a pospává. Cínie jí vaří různé čaje, ale žádný z nich nezabírá.”

“Zkusíme náš čaj. Třeba pomůže i jí,” navrhla Bambulka.

Zašli s Kociánkem do domku, kde spatřili jeho nemocnou maminku. Byla bledá, oči měla zavřené a těžce dýchala. Opatrně ji nadzvedli a dali jí napít čaje. Položili ji zpět a tiše odešli. Zítra se uvidí.

Když vypil poslední kapku čaje i zbývající nemocný, byla již tma. Všichni skřítci se odebrali do svých domečků, aby ulehli k spánku. Bambulku s Vašíkem pozvali na noc Modrák s Vojtěškou, kteří jim ustlali ve svých postelích. Sami si lehli k Merlíkovi a Mirabelce. Dnešní den byl pro všechny náročný, a tak brzy usnuli. Čekali na druhý den, kdy se měli všichni nemocní zase uzdravit. Také to bude den odchodu z vesnice. Den plný loučení.

Nebyl nikdo, kdo by se na ráno netěšil. Všichni nedočkavě čekali na okamžik, kdy budou jejich děti opět v pořádku. Také Bambulka nemohla dospat. Už s prvním slunečným paprskem vyskočila z postele a běžela ven. I ostatní pomalu vycházeli a rozhlíželi se kolem. Hledali dlouhé nosy a špičaté uši. Nikoho takového ale vidět nebylo. Všichni byli vyléčeni. Alespoň na nějakou dobu. Jen před domkem s fialovou střechou seděl smutný Kociánek.

“Kociánku,” oslovila chlapce Bambulka. “Tvojí mamince čaj nepomohl?” Byla z toho taky smutná.

“Ale ano,” řekl nešťastně. “Ráno vstala a dokonce mi připravila snídani.”

“Tak proč jsi smutný? Neměl bys mít radost?”

“Měl, ale nemohu se radovat. Je to moje vina.”

“Co je tvoje vina?” zeptala se nechápavě.

“To všechno. To já dal skřetům zázračný kámen.”

“Proč jsi to udělal?” Bambulka byla překvapená.

“Slíbili mi bylinku, po které se maminka uzdraví. Ale nic mi za kámen nedali. Vzali ho a utekli.” Seděl zkroušený, až ho bylo Bambulce líto.”

“Komu jsi ho dal?” zeptala se. “Znáš je?”

“Byl to Škarda s Rulíkem. Dva nejhorší skřeti. S každým se jen rvou.”

“A to jsi jim věřil?”

“Já jim chtěl věřit. Moc jsem si přál, aby se maminka uzdravila. Co teď s námi všemi bude?”

“Vydám se s kamarády hledat zázračný kámen. A doufám, že ho najdeme.”

“Řekneš to na mě?”

“Neřeknu. Ale ty přemýšlej, jestli se sám nepřiznáš.”

“Co když mě vyhodí z vesnice? Co budu dělat?”

“Myslím, že nevyhodí.” Byl to zvláštní rozhovor. A dokonce důležitý. Teď už Bambulka věděla, kde mají začít. Musejí najít skřety Škardu a Rulíka.

“Já chci jít s vámi,” škemrala Mirabelka, když se tři kamarádi chystali vydat na cestu.

“Bude to nebezpečné,” přesvědčoval ji Merlík. “Raději zůstaň doma.”

“Ale já bych chtěla jít. Nebudu vám překážet,” žadonila.

“No dobře, ať jde,” řekla Bambulka. “Ale musíš se zeptat maminky, jestli tě s námi pustí.”

“Už běžím,” volala radostně. Utíkala domů a za chvíli byla zpátky.

“Můžu,” zvolala vítězně.

Celá vesnice je přišla vyprovodit. Přišla i Mirabelčina nejlepší kamarádka Maceška a kamarádi Merlíka, Zvonek a Hrášek. Všichni jim přáli šťastnou cestu a úspěšné hledání.

A tak se čtyři kamarádi vydali na důležitou cestu.