Blízcí jsme - ty a já,
a přesto nás dálka dělí.
Ten proud citů s námi si zahrává,
když do podoby lásky se vtělí.

Do psaní těžko city se vtěsní,
když toužím po tobě a ty zase po mně,
mé srdce, lásko má, pro tebe teskní,
vyjádřit přání svá nelze tak skromně.

Být malým obrázkem vlepeným na růžku
obálky plující do světa bríz,
pocítit dotek tvůj, spočinout na lůžku
a slyšet hlas, jenž bude list číst.

Deset krát deset dní zmizelo v dáli,
a přesto jako by uplynul už celý rok
od doby, kdy naše oči se na sebe smály,
od času vášní a milostných slok.

Týdny já počítám dle vonných psaní,
jenž na mne dýchají přímořským vánkem,
kde tys byl můj princ a já tvoje paní
a život náš rušen byl jen pouhým spánkem.

Kéž by se nestoudný čas nehrnul vpřed,
kéž by svůj běh mohl tak změnit.
Chci k tobě vrátit se, vidět náš břeh,
zas v písku s tebou se o lásku dělit.