Zahrada, obarvena na bílo štětcem paní Zimy, očekávala, až první teplé sluneční paprsky začnou znovu všechno malovat pestrými barvami. A nebyla to pouze zahrada, kdo netrpělivě očekával jaro. V měsíci dubnu se měla konat svatba Vojty a Markétky.

Teple oblečeni, aby je mráz neštípal, vydali se pozvat na svatbu také Markétčinu maminku a bratry.

Sněhem pokrytý dvůr statku byl tichý. Zaklepali na dveře a vstoupili.

“Dobrého dne přejeme, statkáři,” pozdravili muže sedícího u teplých kamen.

“I vám,” opětoval jim pozdrav. V hlase už nebylo slyšet hromování. Ani se nedočkali blesků, které by je ze světnice vyháněly.

“Hledám svou maminku, statkáři,” špitla Markétka v domnění, že výbuch hněvu teprve přijde.

“Tvá matka je ve chlévě a bratři u ovcí,” řekl, aniž se na Markétku podíval. Jen do ohně hleděl, jakoby tam chtěl něco najít. “Když se posadíte, za chvíli přijdou.”

Oba trochu udiveni statkářovou ochotou usedli a opravdu se po chvilce dočkali. První do světnice vběhli malí kluci.

“Markétko!” volali nadšeně, když ji spatřili.

“No, kluci, vy jste vyrostli,” radovala se dívka a oba bratry objala.

Za okamžik se vrátila i maminka a starší bratr. To bylo radosti ze shledání. Všichni byli pozváni na zámek. Dokonce, když viděli, jak se statkář změnil, nedalo jim, aby nepozvali také jeho.

Zima odešla a přišlo jaro. Blížila se svatba a zároveň osudný den, kdy měl Sedmikvítek dost sil vyplnit druhé přání.

Nastal dlouho očekávaný čas a již od božího rána byl zámek plný halasu. Sjížděli se hosté, připravoval se obřad, a protože svatební hostina musela obsahovat jen ty nejvybranější pokrmy, na vše dohlížela nevěsta. A teprve poté, co bylo vše hotovo, mohli se svatebčané odebrat do velké zámecké síně.

Když nevěsta kráčela středem sálu doprovázena ženichem, všichni utichli. Z nádherné kuchařinky byla náhle neuvěřitelně čarokrásná mladá dáma, jejíž vlečka za ní vlála jak obláček štěstí, následující pár na cestě za budoucností. Někdo však na slavnosti chyběl.

Adam využil hemžení na zámku a vkradl se do zahradního domku. Zde se svými nekalými úmysly hledal Sedmikvítek. Našel ho na terase, kde už rostlinka nasávala teplé sluneční paprsky. Nemohl se zmýlit. Pouze jediná květina se honosila modrými kvítky. A právě to ráno vypučel jeden růžový. Znamení, že je Sedmikvítek připraven vyplnit druhé přání.

Po odchodu Adama zůstalo místo na terase prázdné.

Mezitím ženich s nevěstou poklekli před oddávajícího, který byl králem této země pověřen učinit mladý pár manželi.

V ten samý okamžik poklekl mladý pán Adam ve své komnatě.

“A teď mi, kouzelná kytko, budeš muset splnit mé přání. Chci, aby všichni ze zámku včetně urozených hostů zapomněli, že Markétku s Vojtou někdy viděli spolu, protože kuchařinka teď bude mojí nevěstou a zahradník musí zapomenout na vše, co se týká Sedmikvítku.” Dotkl se kvítku a ten odpadl.

V tu chvíli se vše změnilo. Alespoň pro Adama, protože ostatní zapomněli na vše, co se odehrálo před tímto okamžikem.

A tak před oddávajícím klečeli Markétka a... Adam. Vojta jen zpovzdálí sledoval tuto událost. Ale ještě něco se změnilo. Sálem už se neneslo oslavné volání, šuškání o tom, jak to těm mladým spolu sluší. Ani nikdo neopěvoval tento okamžik. Jen otázky se vznášely ve vzduchu... “Jak se mohla tak půvabná a chytrá dívka zamilovat do toho arogantního mladíka?” ... “Co nás vedlo k tomu, abychom se účastnili takové frašky?” ... “Nevíte, paní, proč se nevěsta neusmívá?” A opravdu. Kouzlem zmizel i úsměv na Markétčině tváři.

“Pane ženichu,” začal s obřadem oddávající, “berete si zde přítomnou pannu Markétku?”

“Ano,” zazněla odpověď z úst podvodníka.

“A vy, panno nevěsto, berete si zde přítomného mladého pána Adama?”

Po této otázce nastalo dlouhé ticho. Oddávající znovu otázku zopakoval.

“No tak,” Adam začal být netrpělivý, “řekni ,ano‘!” Jeho výhružný tón se nikomu nelíbil. Hosté se po sobě dívali, jako by netušili, co se to tady vlastně odehrává. Dokonce si i kněžna s knížetem povzdechli:

“Tak nevím,” pošeptala svému muži, “jestli jsme neudělali chybu, když jsme ke svatbě svolili. Ani si dobře nevzpomínám, kdy jsme o tom se synem mluvili.” Marně se kněžna snažila rozpomenout.

“Já si zase vůbec nevybavuji, že bych ty dva někdy viděl spolu.” Ani kníže z toho nebyl moudrý.

Celý sál čekal na odpověď.

Markétka se rozhlížela po hostech. Snad u nich hledala pomoc. Najednou její pohled padl na tvář hosta stojícího až vzadu. Chvíli se dívala, a ačkoliv neznala důvod svého rozhodnutí, s pohledem upřeným stále na tu tvář tiše řekla:

“Ne.”

Sálem to zašumělo.

Oddávající, jakoby neslyšel, se zeptal ještě jednou.

“Ne!” zaznělo teď odhodlaně a silně, aby to každý slyšel.

To, co následovalo, byl chaos a shon. Hosté nebyli roztrpčeni. Spíše potěšeni, protože každý znal krutou a podlou povahu mladého pána. Ke knížecím rodičům chovali úctu a spíše je litovali, že mají tak nevydařeného syna, ale té mladé dívce, kterou si všichni oblíbili, rozhodně nepřáli život po boku takového tyrana. Také Markétčina maminka a bratři si oddechli. A ten, jehož tvář dívce dodala odvahy říci ,ne‘, se potajmu vytratil a odešel pod lípu, která mu připomínala otce.

Seděl tiše pod šumícími listy a vzpomínal na něj. Byl smutný a sám nevěděl proč.

“Vojtíšku,” ozvalo se z koruny stromu.

“Kdopak mě to volá?” zeptal se.

“To jsem já, Flóra,” odpověděl mu hlas.

“Kdo jsi? Nevidím tě.”

Před Vojtou se objevila víla a on se na ni udiveně díval. Nemohl se rozpomenout, odkud by ji měl znát.

“Kdo jste, vzácná paní?”

“Jsem víla Flóra. Pročpak jsi opustil slavnost? Nejsi šťastný, že se svatba nekoná?”

“Sám nevím. Ani netuším, proč mě tak bolelo vidět naši kuchařku po boku mladého pána Adama. Skoro ji neznám. Nepamatuji se, že bych se s ní někdy blíže setkal.”

“Já vím, Vojtíšku, marně vzpomínáš.” V hebké ručce se jí objevil šátek. Lehounkým, téměř průhledným kouzelným šátkem nad chlapcem mávla a Vojta byl náhle obestřen mlžným oparem. Neviděl nic než bílou mlhu. A jak opar ustupoval, odcházelo z hocha i kouzlo. Vzpomínky se mu začaly vracet.

Když se mlha zcela rozestoupila, byly zpět všechny Vojtovy vzpomínky. Na Flóru, Sedmikvítek i na Markétku.

“Ó, jak jsem mohl na vše zapomenout?” ptal se.

“Za to může mladý pán. Sedmikvítku právě dnes dorostl růžový kvítek, a tak byl připraven splnit další přání, aniž by ztratil svoji moc.”

“Ale já si nic nepřál!”

“Ty ne, ale Adam, tvůj nevlastní bratr. Vyslechl tvůj rozhovor s Markétkou, a tak se dověděl o kouzlu Sedmikvítku.”

“Tak proto byl ženichem on.” Konečně pochopil, jak je kouzelný Sedmikvítek v rukách Adama velmi nebezpečný. Mohl by pomocí kouzel ublížit mnoha lidem. “Flóro, musím vše rychle napravit.”

Nejprve běžel na svoji terasu, ale když tam Sedmikvítek nenašel, utíkal do pokoje Adama.

Rozrazil dveře a rozezleně vtrhl do místnosti. Adam držel v ruce květníček se vzácným Sedmikvítkem a šklebil se.

“Co tu chceš, zahradníku?” zeptal se povýšeně.

“To, co mi patří.”

“Ale tobě v zámku nepatří vůbec nic.” Na slůvku ,vůbec‘ si dal přepečlivě záležet.

“Mýlíš se, Adame.” Vojtův pohled sklouzl k Sedmikvítku.

Adama to trochu vyvedlo z míry a polekaně schoval ruku s květinou za záda. Bylo mu to divné. Přece si přál, aby Vojta zapomněl.

“Ano, na chvíli jsem opravdu zapomněl,” řekl, jako by mu četl myšlenky. Pomalu, aby Adama nevyplašil, blížil se krůček po krůčku k němu. Musí Sedmikvítek získat zpět. Bylo nebezpečné ponechat Adamovi jediné kouzlo.

“Zapomínáš, drahý zahradníku, kdo z nás dvou má nyní moc.” Na důkaz své moci vztáhl ruku se Sedmikvítkem před sebe. Stále to však bylo ještě příliš daleko, aby se Vojta zmocnil rostlinky. “A tak si mohu klidně přát, aby se přede mnou strachem třásl každý, kdo mě spatří,...”

“Nedělej to, Adame!” snažil se ho Vojta přerušit.

“... každý padne na kolena, bude-li chtít se mnou mluvit,...”

“Přestaň s tím!”

“... Markétka se za mne vdá, ať chce nebo ne, já už si ji zkrotím,... a ty zmizíš navždy z našeho světa a nikdo tě... ,” už vztahoval ruku k Sedmikvítku. Na to však Vojta nečekal, rychlými skoky se dostal nadosah, vykřikl “Ať má Adam dobré srdce,” a dotkl se. Přestože si i v tom malém okamžiku uvědomil, že tím Sedmikvítek zahubí a sám bude potrestán, byla to jediná správná věc.

Adam stál se Sedmikvítkem v ruce a cítil, že se s ním začalo dít něco, čemu nerozuměl. Modrý kvítek odpadl a Vojta náhle zmizel. Adam se chtěl radovat, že se zbavil svého soka, ale nějak mu to nešlo. Dokonce měl pocit, že se děje něco špatného. Tohle nikdy necítil. Podíval se na Sedmikvítek. Pět modrých kvítků a jeden růžový sesychaly, až byla celá rostlinka uschlá na troud.

“To jsem nechtěl,” politoval Sedmikvítek.