Mezi dvěma pohořími a dvěma moři, tak někde uprostřed, leželo malé knížectví. Sedm dní by trvala cesta pěšky od jednoho konce k druhému a sedm dní od druhého konce k prvnímu. Vprostřed tohoto knížectví, nedaleko Větrové hory, stál zámek s překrásnou zahradou. Nebylo divu, když se o ni staral ten nejšikovnější zahradník na světě. Stejnou lásku k přírodě podědil i jeho syn, který se pro něj stal nepostradatelným pomocníkem. Vojtíšek byl sice ještě docela malým zahradníčkem, ale o květinkách toho věděl už tolik, že by, jak mu otec často říkal, zastal sám celou zahradu. Jeho ručky zatím neunesly ani rýč ani lopatu, a tak jen s malou lopatičkou a s malou konývkou opatroval sazeničky, které jako on byly ještě květinovými dětmi. I takový strom, než se zasadí, aby mohl růst a sílit, musí být opečováván, zaléván a chráněn. Stejně jako chlapec, o něhož se zahradník svědomitě staral.
Nebyla zde žádná žena, která by mu dala mateřskou lásku, a tak se otec stal také matkou. Jako tatínek vedl synka k pracovitosti, píli a trpělivosti a jako maminka foukal na bolístky a kolébal v náručí. Věděl, že nemůže Vojtíškovi nahradit vlastní maminku, kterou mu vzala zlá nemoc, ale ze všech sil se snažil. Dařilo se mu to, protože chlapce vychovával tak, jak by si to jistě maminka přála. Učil Vojtíška poznávat rostliny i živočichy a kladl mu na srdce, že starost o taková bezbranná stvoření se mu mnohonásobně vrátí v pocitu radosti, uvidí-li, jak vyrůstají do krásy. A bude-li mít toto na paměti, nikdy nebude sám. Netrvalo dlouho a chlapec se mohl přesvědčit o pravdivosti otcových slov.
1.kapitola – Nový zahradník
Těžkou, přetěžkou zkouškou musel Vojtíšek projít, když si proradná smrt přišla i pro otce. Osamocen usedl k malé lípě, kterou nedávno s otcem zasadil a rozplakal se.
“Vím, jak je to pro tebe těžké.” Kněžna k němu přisedla a lehce ho pohladila. “Neměj však obavu, že bychom tě vyhnali. Mluvila jsem o tom s knížetem a on souhlasil. Rádi tě přijmeme jako našeho druhého syna. Známe tě od narození a víme, že jsi velmi šikovný a učenlivý. Brzy přivykneš našemu životu.
“A co Adam?” zeptal se tiše Vojta. “Nemá mě rád.”
“Neboj, i on si určitě zvykne a přijme tě za bratra. Je jen o málo starší. Budete si rozumět, uvidíš.”
Ale o tom by mohl Vojta sám vyprávět. Dva roky, které je dělily, nebyly překážkou. Spíše Adamovo chování. Několikrát spatřil mladého pána ničit práci, kterou jiní tak těžce vytvořili. Mnohokráte i jeho otci přidělal starost, když jen tak pro zábavu vytrhal právě zasazené sazeničky či polámal mladým stromkům větvičky. A byl-li napomenut, dělal dlouhý nos a poškleboval se.
Vojta věděl, že knížecím synkům může ledasco projít, ale takhle by se chovat neměl. Když se tenkrát na to otce ptal, odpověděl mu, že rodiče jsou na něj krátcí. Mají jiné důležitější povinnosti, a tak jim nezbývá čas na výchovu jejich syna. Ale podle Vojtíška je Adam prostě rozmazlený kluk a basta.
A tak se stalo, že se zahradnický synek stal synkem knížecím. Jediný, kdo se s tím nemohl smířit, byl mladý pán. Na nového bratra nezavolal jinak než “hele, zahradníku”. To však Vojtu nemohlo nijak urazit, protože se více cítil jako zahradník než jako knížecí syn.
Adam byl o dva roky starší, ale rozumem Vojtíškovi nestačil. Také učitel, který nemohl pochopit kněžnino přání doučovat tohoto chlapce, se podivoval, jak rychle mladého pána Adama dohání.
Vojtíšek byl ve svých sedmi letech již samostatný, chápavý a zodpovědný, a proto vzal za svoji povinnost dál se starat o zahradu. Téměř celé dny trávil ve společnosti svých květinek, ale co naplat. Jeho síly nestačily a zahrada začala pomalu chřadnout.
Byl velice smutný z toho, že otce zklamal, že se o zahradu nedokázal postarat. Ale jeho ruce byly stále příliš malé na to, aby samy zastaly celou zahradu. Kníže sice hledal nového zahradníka, ale zatím se nikdo nepřihlásil.
Jednou byl Vojtíšek zabrán do domácího úkolu, když do místnosti vešla kněžna.
“Mám pro tebe překvapení. Jistě budeš rád, že už se nebudeš muset trápit se zahradou. Přijali jsme nového zahradníka.”
“A je ten zahradník dobrý?” zeptal se chlapec, aniž by zvedl oči od práce.
“To nevím, ale jistě to brzy poznáme.” Přistoupila blíže ke chlapci. “Chceš ho poznat?” prohrábla mu vlásky a usmála se.
Klučina úsměv opětoval a přikývl.
Nový zahradník byl o mnoho starší než jeho tatínek. Jeho skutečný tatínek. Svým dětským pohledem si ho přeměřil od hlavy po paty.
“Jak se jmenuješ?” zeptal se Vojtíšek.
“Jmenuji se Ondřej, mladý pane.”
“Já jsem Vojta,” představil se mu a napřáhl ruku k pozdravu.
Zahradník tázavě vzhlédl ke kněžně. Nevěděl, zda smí podat mladému pánovi ruku. Ale kněžna se usmála a neznatelně kývla. Tak si ti dva podali ruce a bylo legrační, jak ta malá ručka ze všech sil třese tak velkou paží.
Přešlo pár dní.
Vojta často pobýval v zahradě a neustále sledoval nového zahradníka Ondřeje. Nic neříkal, jen se díval. Občas se pousmál, ale jen tak, aby neurazil. Věděl, že se nesmí lidem posmívat, když něco neumí.
“Tak jaký je nový zahradník?” zeptala se kněžna, když se Vojtíšek vrátil ze zahrady.
“No, myslím, že o zahradničení ví tolik, co zámecký pán o vaření. Ten také ví, co jí, ale neví, jak se to dostalo na talíř.” Kněžna se neudržela a rozesmála se. Zámecký pán právě vstoupil a udiveně se díval na svou choť.
“Copak se stalo tak veselého?” zeptal se.
“Vojtíšek mi právě popsal schopnosti našeho nového zahradníka.” Kněžna se přestala smát, ale úsměv z tváře jí stejně zcela nezmizel. “Jinými slovy řekl, že zahradě vůbec nerozumí. Tak co budeme dělat? Nikoho jiného nenajdeme.”
Otázka patřila knížeti, ale než ten mohl odpovědět, vložil se do toho chlapec.
“Já bych věděl.”
Oba se na něj podívali, a tak pokračoval.
“Můžu ho to naučit. Stejně jako to učil můj tatínek mne.” Díval se z jednoho na druhého a doufal, že s jeho návrhem budou souhlasit.
A skutečně souhlasili.
Od toho dne začala zahrada pomalu pučet a vzkvétat. Ondřej rychle pochopil, kdo je tento výjimečný chlapec a že bude-li se držet jeho rad, nebude zahradě nic chybět. Byl proto jeho rukama, které ochotně vykonávaly vše, co si chlapec přál. Přesně věděl, kdy a kde pohnojit, co jak zalít, kam a co přesadit a kde říznout, aby vše kvetlo, jak má.
Vojtíšek pracoval a mladý pán Adam se bavil. Vojtíšek se učil a Adam si hrál. Takto uplynulo sedm let. Období, ve kterém musel malý zahradník vyslechnout spousty urážek od skutečného mladého pána, ale ani jednou si neposteskl. Naopak. Zdálo se mu, že začal chápat, proč se Adam takto chová. Kněžna i kníže byli moc hodní, ale mnohokrát je chlapci nevídali celé dny. Také si Vojtíšek nevšiml, že by Adama objali tak, jak to dělával jeho tatínek. Kdo mu pofoukal koleno, když upadl? Kdo ho konejšil, když měl zlé sny? Asi nikdo. A aby neukázal svou slabost, raději se oháněl silou a zlými slovíčky.
Vojta měl svého přítele Ondru, ke kterému přilnul, měl svoji zahradu, které se mohl se vším svěřit a dokonce si oblíbil i kněžnu, která k němu byla vždy milá, a knížete, přestože to byl dost zaneprázdněný a někdy příliš vážný pán. Pro Vojtíška to byli prostě strýc a teta. Adam vlastně nic z toho neměl. Chlapec si vzpomněl na otcova slova, že má chránit bezmocná stvoření, mezi něž patřil i Adam. Mnohokrát se mu nabídl s pomocí, několikrát mu navrhl, aby byli přáteli, ale mladý pán se nezměnil. Postupem času se z bezmocného chlapce stal velmi mocný mladík. Mladík, který si svou moc dokazoval všude, kde mohl. Hony, plesy a souboje byly jedinými zájmy šestnáctiletého mladého pána. Jediná výhoda toho všeho byla, že nechal Vojtu na pokoji. Ten se mohl klidně věnovat své práci v zahradě.
2.kapitola - Narozeniny
Přišel den Vojtových čtrnáctých narozenin. Jako každý rok mu kněžna nechala kuchařkou připravit veliký dort a jako každý rok dostal i spoustu překrásných dárků. Ale přesto bylo něco jinak. Netěšil se z darů, neochutnal ani dort. Otec mu scházel každý den, ale nyní se mu zastesklo nejvíce. Jak rád by ho viděl. Chtělo by se mu povyprávět o zahradě, o úspěchu, kterého spolu s Ondrou dosáhli. Ale nebyl tu ten, který mu tak chyběl. Smutně se vydal do zahrady, kde si sedl pod vzrostlou lípu. Jeho lípu, kterou sázel ještě s otcem.
“Vojtíšku,” zaznělo odkudsi shora.
“Kdopak je tam?” podíval se do koruny stromu, ale nikdo mu neodpověděl.
Vstal a strom obešel. Lípa nebyla ještě veliká, a tak ji mohl celou přehlédnout. Nenašel však nikoho, kdo by se tam mohl skrývat.
“Vojtíšku,” ozvalo se znovu, ale tentokráte hlas přicházel odjinud.
Chlapec se rychle otočil.
Před ním se cosi mihotalo. Bylo to jako mlžný opar, vznášející se nad zemí, ale mlha ustupovala a v slunečním paprsku se začala rýsovat postava. Chlapec ohromeně stál. Z mlžného závoje vystoupila čarokrásná paní.
“Kdopak jste?” zeptal se Vojta.
Paní se usmála a příjemným hlasem pravila:
“Jsem Flóra. Paní všech květin, stromů, keřů i travin, které tato zahrada má. A ty, človíčku, jsi opět ve mně vzbudil důvěru v lidi. Na světě vidím mnoho těch, pro které život rostlin nic neznamená. Ale tys nikdy nezaváhal. A tak jako tvůj otec vzbudil v tobě lásku k přírodě, tak ty své znalosti předáváš dál.”
“Znala jsi mého otce?” dychtivě se zeptal.
“Samozřejmě. Vždyť jsem všude tam, kde žijí mé rostliny.”
“Moc mi chybí.”
“Vím, a proto jsem zde. Za tvé činy se ti chci odměnit. Dnes máš svůj den. Je ti čtrnáct let. A tak ti nyní předám svůj první dárek.”
Flóra mávla kouzelným šátkem a než se udivený Vojtíšek stačil na něco zeptat, místo ní tu zahaleny v mlze stály postavy dvě. Mlha se pomalu rozptylovala a než úplně zmizela, ještě zaslechl:
“Až se stín lípy dotkne záhonu růží, vrátím se,” a poslední slova se rozplynula v obláčku mlhy.
Vojta se lépe zadíval a ačkoliv tomu nemohl uvěřit, zvolal:
“Tatínku,” a rozeběhl se vstříc otci, který se na něj usmíval tak, jak si to chlapec vždy ve snech vybavoval. Vrhl se mu do náručí a teprve po chvíli si povšiml ženy, která stála vedle otce. Také se usmívala. Byl to takový hřejivý úsměv. Jako by ho znal. Podíval se na otce.
“Ano, synku, to je tvá maminka.”
Chlapec ji objal a v tu chvíli mu bylo nádherně. Měl tu svou maminku i tatínka. Věděl, že to nebude na dlouho, ale i tak je to ten nejkrásnější dárek, který mu Flóra mohla dát.
Posadili se společně pod lípu a Vojta začal vyprávět. Jak se ho ujali kníže s kněžnou, jak najali nového zahradníka Ondru a on, malý chlapec, ho učil zahradnickému řemeslu. Také se otci svěřil s problémy, které má s nevlastním bratrem. Otec i matka byli na syna pyšní. Vždyť měli tak málo času na jeho výchovu a přesto mu předali vše dobré, co v nich samých bylo.
Chtěl jim toho ještě tolik říci, ale než se nadál, Flóra se vrátila a chlapec se musel rozloučit. Přesto mu tato chvíle ulpí v srdci navždy jako nejkrásnější vzpomínka, kdy mohli být všichni pohromadě.
Poté, co se milovaní rodiče rozplynuli společně s mlhou a na Vojtíškově obličeji pomalu dokapávala poslední slzička, Flóra přistoupila k chlapci.
“Mám pro tebe, Vojtíšku, ještě jeden dárek. Celých sedm let ses obětavě staral, aby tato zahrada neupadla v zapomnění. Byl jsi ještě moc malý, a přesto jsi na sebe převzal tak velkou zodpovědnost. Nemohu než vyjádřit nejen svůj dík, ale také hrdost.”
Víla Flóra mávla svým kouzelným šátkem a v její dlani se objevilo semínko.
“Copak je to za semínko?” zeptal se Vojta. “Nikdy jsem podobné neviděl.”
“To je semínko Sedmikvítku. Velice vzácné rostlinky, které se daří jen v laskavé péči člověka čestného a ušlechtilého. A to je můj druhý dárek. Sedm let bude tato rostlinka ve tvých rukách. Starej se o ni a ona ti tvou péči oplatí.” Jemně položila semínko do chlapcovy dlaně, pohladila ho a mávnutím svého šátku zmizela v oparu.
Mlha se rozestoupila a malý zahradník tu stál osamocen. V pěstičce svíral semínko Sedmikvítku a přemýšlel o všem, co se před malou chvílí odehrálo. Nakonec to přece jen byly ty nejkrásnější narozeniny v jeho životě. Narozeniny oslavené s tátou i mámou.
V mysli stále s rodiči se Vojtíšek vrátil do zámku. Ještě předtím se však stavil v zahradním domku, kde vybral malý květníček, naplnil ho vhodnou hlínou a pečlivě připravil semínko ke klíčení.
Jeho pokoj byl plný různých květníků a květníčků se semínky i malými sazeničkami. A tak nový přírůstek postavil mezi ostatní.
“Buďte na něj hodní,” řekl svým rostlinkám, “je to ještě miminko.” Byl zvyklý si s nimi povídat a vůbec mu nevadilo, že mu neodpovídají. Pokud si potřeboval opravdu promluvit, byl tu vždy Ondřej, kterému rozhodně musel povědět, co se dnes stalo.
“Ale co když se rostlince něco stane?” řekl mu, když chlapec skončil s podrobným popsáním dnešní události. “Nebude se pak víla zlobit?”
“Určitě ne. Je moc hodná. A já nedovolím, aby Sedmikvítku někdo ublížil.”
Zbylý čas dne strávil v zahradním domku společně s Ondrou. Tady se mu vždycky vracel pocit, který míval se svým otcem. Radost a štěstí. Zahradní domek byl prostě stále jeho domovem a zahradník neskrýval své potěšení, když mohl být ve společnosti malého Vojty.
Dávno bychom už mu neměli říkat malý Vojta, protože chlapec rostl jako z vody a ve svých čtrnácti letech se uměl chovat téměř jako dospělý. To byl také důvod, proč se obnovily spory mezi chlapci. Adam neustále vyžadoval pořádání plesů, kde se mohl předvádět před princeznami bohatých rodů. Ale tyto mladé dámy, ačkoliv byly bohatstvím obklopeny, nepostrádaly zdravý rozum, a jakmile se jen jedinkrát setkaly s Vojtou, vyhledávaly především jeho společnost. A pyšný Adam nesnesl takové ponížení.
3.kapitola – Ubohé květinky
Ten den se vracel Vojta do svého pokoje rozjařený, protože měl právě rozhovor s jednou mladičkou komornou princezny, která se svým knížecím otcem přijela na zdvořilostní návštěvu ze sousedního knížectví. Dlouze si vyprávěli o květinách, protože se ukázalo, že tato dívka obdivuje půvab květů, s jakým dokáží rozeznět harmonii vůní a barev. Vojta ji provedl po zahradě a dívka se nemohla na tu nádheru vynadívat.
Jaké však bylo jeho zděšení, když vstoupil do místnosti. Na zemi tu ležely jeho květinky, mnoho rozbitých květníčků a rozsypané hlíny. Cítil, jak se mu sevřelo hrdlo a slzy mu začaly kalit zrak. Vrhl se na zem a bezmocně se díval na tu spoušť. Měl pocit, jakoby klečel na hřbitově a oplakával zemřelé. Snad některé ještě zachrání. Začal sbírat, co se dalo, a náhle spatřil, že na zemi leží neporušená nádoba. Ta, do níž před několika dny zasadil semínko Sedmikvítku. Opatrně ji zdvihl a tu vidí, že ze země vykukuje první známka života. Předzvěst nové existence, která dokázala přežít ten strašlivý útok. Moc dobře věděl, kdo má tohle všechno na svědomí.
Naskládal vše do dřevěné bedýnky a definitivně se rozhodl, že své malé přátele odnese do bezpečí. Zde by jim neustále něco hrozilo a to nemohl dopustit. Mísila se v něm zloba se smutkem, když procházel chodbou zámku. Proti němu právě šla kněžna, která si povšimla od hlíny zamazaného chlapce.
“Copak se stalo, Vojtíšku?” zeptala se.
“Zeptejte se Adama, proč ubližuje nevinným rostlinám,” řekl úsečně.
“Ale Adam by přece něco podobného neudělal,” udiveně odpověděla, ale to už chlapec neposlouchal. Věděl, že kněžna nemá ani potuchy, co se s Adamem děje. Ona v něm vidí stále roztomilého chlapce a aby mu vynahradila čas, který mu nemůže věnovat, ochotně vykoná vše, co si její arogantní, sobecký a zároveň dětinský syn přeje.
“Tady jim nebude nic chybět, uvidíš,” řekl Ondřej, když Vojta přinesl ty nebohé rostliny k němu do zahradního domku.
“Budu se o ně starat sám, Ondro. Hlavně o Sedmikvítek.”
Součástí domku byla terasa a malý skleník, kde byly rostliny předpěstovávány. Sedmikvítek zatím položil na terasu, na místo, kde bude mít dostatek světla, ale ne tolik, aby ho slunce sežehlo, a dostatek vzduchu, ale jen tolik, aby ho vítr nepolámal. Dokud nemá rostlinka dost sil, musí o ni s láskou pečovat.
Blížil se večer a kuchařka svolala všechny k večeři. Těžko se Vojtovi jedlo, když vedle něj seděl Adam. Už dávno ho přestal litovat a dnes by mu dal nejraději do zubů. Ale dokázal se ovládat. Chvíli poté, co začali jíst, se kněžna zeptala:
“Tak co,Vojtíšku, zachránil jsi nějaké rostlinky?”
“Copak se stalo?” vložil se do hovoru kníže.
“Vojtíškovi spadly v pokoji jeho květníky s kytičkami. Asi vítr prudce otevřel okno a všechno shodil. Ale náš malý zahradníček si s tím jistě poradí, viď, Vojto.” Usmála se na něj a v tom okamžiku si rozmyslel jim cokoliv vymlouvat. Jen tak po očku se podíval na Adama. Ten se usmíval s takovým úšklebkem, že už to Vojta nevydržel, prudce vyskočil ze židle a málem by byl po mladém pánovi skočil. Dobré vychování ho naštěstí zarazilo. Všichni přítomní na něj udiveně vzhlédli.
“Promiňte, nemám dnes hlad. Rád bych se s vaším dovolením vzdálil,” řekl docela klidným hlasem.
Dovolení bylo uděleno, a tak odešel.
Nešel však do svého pokoje, nýbrž ven do zahradního domku.
4.kapitola - Odchod
Den za dnem plynul čas. Ubíhaly hodiny i dny, již sedmé kouzelné jaro vystřídalo krutou zimu a dětská léta poznenáhlu přešla v dospělost. Jak dospíval Vojta, tak rostl a sílil i Sedmikvítek. Každým rokem vyrašil nový květ, a tak dnes, když jako každý den přišel Vojta za svými květinkami a za Ondrou, objevil se kvítek poslední. Sedm bělostných kvítků krášlilo rostlinku, kterou dostal darem od víly Flóry. Mnohokrát si na ni za tu dobu vzpomněl, ale nikdy ji nespatřil.
“Ondro,” vběhl Vojta do zahradního domku, “viděl jsi to? Sedmikvítku vykvetl poslední kvítek.”
“Viděl, milý chlapče,” řekl unaveným a skleslým hlasem.
“Co ti je? Nejsi nemocný?” zeptal se starostlivě Vojta.
“Nejsem nemocný, jsem starý a unavený. Na práci již nestačím a tvé paže zesílily tak, že by mohly skály lámat. Nepotřebuješ mě.”
“Co to povídáš? Já že tě nepotřebuji? Nemám nikoho jiného, s kým by mi bylo tak dobře. Jestli tě práce zmáhá, budu pracovat za tebe. Jen tu, prosím, zůstaň se mnou.”
“Kdepak, chlapče. Už jsem mluvil s paní kněžnou. Nemysli, že odcházím od tebe, ale nikdo z nás není nesmrtelný. Však to dobře víš. Všechno mám už připravené, jen se ještě rozloučím se zahradou a odejdu. Buď sbohem, milý příteli, a vzpomínej na mne jen s veselou.” Pomalu se vydal ke dveřím.
Vojta ho zadržel a objal. Po chvíli starý zahradník beze slova odešel.
“Proč?” ptal se kněžny. “Proč musel odejít? Mohl tu přece dožít? Jistě by tu nikomu nepřekážel.”
“Sama jsem mu to navrhla, ale on odmítl. Snad, že nechtěl být nikomu na obtíž, snad pro tvé dobro. Už dva milované lidi ti smrt vzala. Nechtěl, abys znovu zakusil tu bolest.”
Nyní měl však stejný pocit. Odešel ten, který mu čtrnáct let nahrazoval přítele i otce.
Vzpomněl si na otcova slova, že bude-li mít zahradu, nebude nikdy sám. Rozhodl se proto, že chce skončit s životem knížecího adoptivního syna a vrátit se nadobro ke svým stromům, keřům, květinám a všemu, co neodmyslitelně patří do jeho milované zahrady.
Musel si o tom promluvit s kněžnou.
“Je-li to tvé přání, nebudeme ti s knížetem bránit, ale nevzdávej se naší přízně. Zůstaneš i nadále součástí naší rodiny. Můžeš se opět stát zahradníkem, žít v zahradním domku, ale věř mi, že nikdy nepřestaneš být naším synem.”
Nastal zlom ve Vojtíškově životě. Nyní už byl mužem, mladým urostlým zahradníkem, kterého jim mohl kdekdo závidět. Všechny své věci přenesl ze zámeckého pokoje do zahradního domku, usedl na terasu mezi malé sazeničky a zamyslel se. Bojovaly v něm dva pocity. Smutek z toho, že bude v tomto domku poprvé osamocen, a na druhé straně se mu vracely krásné vzpomínky na dobu, kdy tu žil s otcem a později i s Ondrou. První nepříjemný pocit zaplašil a soustředil se jen na to veselé, co zde zažil.
Sledoval zapadající sluníčko a usnul.
Ráno probudil Vojtu překrásný zpěv. To ptáček zpěváček vítal ranní sluníčko.
“Dobré ráno, zpěváčku. To máme dnes krásný den.” Protáhl si tělo, protože celou noc strávil na lavici a na tak tvrdé ležení již nebyl zvyklý.
Dobré ráno popřál také v zámecké kuchyni, kam přišel požádat o snídani.
“Vaše snídaně, mladý pane, se podává v jídelně.” Odpověděla mu kuchařka.
“Už nejsem mladý pán, jsem normální zahradník. A mám děsný hlad. Prosím, prosím, aspoň kousek chleba.”
Kuchařka se usmála:
“Já vím, mladý pane, ale kněžna nakázala, že se k vám máme i nadále chovat jako vždy.”
“Ach, to je trápení. A to mám kvůli tomu hladovět?” řekl smutně, ale oči se mu smály.
“Co takhle nějaký ten koláček?” pronesla spiklenecky kuchařka.
Slupl pár koláčků a šel si promluvit s kněžnou.
Vysvětlil jí, že nemůže stolovat v jejich společnosti, protože bude-li pracovat na zahradě, budou jeho ruce stále zašpiněné od hlíny, i kdyby je drhnul kdovíjak dlouho. Raději by ode dneška jedl v kuchyni. Kněžna svolila, ale s podmínkou, že ještě jednou jim bude dělat společnost u velkého jídelního stolu. Zanedlouho přece slaví své jedenadvacáté narozeniny. A hostina bude připravena jako každým rokem.
V den narozenin Vojtovi všichni přítomní srdečně přáli, služebnictvo ho s očividným potěšením obskakovalo, jen Adam kysele sledoval, jakou přízeň mu všichni věnují. Dokonce i jeho matka. Jeho vlastní matka, která jemu, vlastnímu synovi nikdy nepřipravila takovou slavnost.
Pravda to nebyla, protože i on míval takové oslavy. Jen to štěstí kolem něj scházelo. Ale za to mohl vždy jen on sám.
“No počkej, zahradnickej, jednou toho všeho budeš litovat,” řekl jen tak pro sebe.
Večer, po skončení oslavy, jako každý rok v tento den, usedl Vojta pod lípu. Strom byl už pěkně vzrostlý a husté listoví chránilo větve před větrem. Seděl a vzpomínal. Na den, kdy lípu s otcem sázel, na chvíli, kdy se mu zjevila víla Flóra a dala mu ten nejhezčí dárek. Okamžik s maminkou a tatínkem. Na Sedmikvítek, který za sedm let zesílil a zkrásněl. Jeho sedm bělostných kvítků mu každým dnem připomíná chvilky strávené s jeho milovanými, k nimž neodmyslitelně patří i Ondřej.
Vojtovi nedalo, aby stále na Ondřeje nemyslel. Copak asi dělá? Kde bydlí? Našel vůbec nějaké přístřeší? A protože se mu spousta dalších otázek honila hlavou, rozhodl se, že zítra půjde do vsi a vyhledá ho. Bude-li mu přát štěstí, najde ho a přivede zpět. Nemůže dopustit, aby ho nechal osudu napospas. O svého otce by se také staral až do jeho konce. A Ondřej je přítel, který zaslouží, aby byl ve stáří zaopatřen.
Jak tak o všem přemýšlel, náhle zaslechl známé, ale již dlouho neslyšené jemné volání.
“Vojtíšku.”
Vojta vyskočil a rozhlížel se. Někde tady musí být Flóra.
“Flóro, jsi tu?” zeptal se.
“Jsem ráda, že jsi nezapomněl.” Objevila se stejně krásná, jak si ji pamatoval.
“Jakpak bych mohl na tebe zapomenout,” řekl mladík. “Mnohokráte jsem tě vyhlížel, paní, ale ode dne, kdy jsi mi darovala semínko vzácného Sedmikvítku, jsem tě ani koutkem oka nespatřil.”
“Nebylo třeba našeho setkání.” Víla se usmála. “Dobře vím, s jakou starostlivou péčí jsi opatroval můj dar. Teprve dnes, když jsi oslavil své jedenadvacáté narozeniny, je Sedmikvítek připraven.”
“K čemu je připraven?” zeptal se udiveně Vojta.
“Přines, prosím, Sedmikvítek a uvidíš.”
Mladý zahradník běžel do zahradního domku a květinku přinesl. Flóra mávla svým kouzelným šátkem a všech sedm bělostných kvítků zahalila mlha. Opar začal pomalu ustupovat a namísto bílých kvítků se Sedmikvítek pyšnil bleděmodrými.
“Pročpak květy změnily barvu?” zeptal se Vojta.
“Dnešním dnem se v Sedmikvítku probudilo kouzlo. Každý modrý kvítek má moc splnit vyslovené přání. Jednou v roce smíš pronést prosbu, kterou ti Sedmikvítek vyplní. Ale jen jediné přání jedinkrát v roce, jinak by s tebou bylo zle. Jakmile své přání vyřkneš a nato se Sedmikvítku dotkneš, bleděmodrý kvítek odpadne a přání se ti splní.”
“Ale to je kruté.” Zahradník neměl ani pomyšlení na to, že by takto rostlince ubližoval.
Víla mu vysvětlila, že odpadlý kvítek doroste. Pouze barvou se bude lišit od druhých. Se svou kouzelnou silou ztratí kvítek i modrou barvu, kterou nahradí růžová. Potřebuje však na to celý rok. Kdyby bylo vyřčeno více přání najednou, Sedmikvítek by nestačil nabrat novou sílu a zahynul by. Ale neměla strach, že by Vojta něco takového dopustil. Byl celou svou duší i srdcem oddán rostlinné říši. Proto mu byl také tento dar věnován.
Poděkoval Flóře, ale sám sobě si slíbil, že po Sedmikvítku nebude nikdy nic požadovat. Vždyť mu bleděmodré kvítky tolik sluší.
Květníček se Sedmikvítkem odnesl zpět na terasu zahradního domku, kde měl už celých sedm let své místo. Ve světle slunečních paprsků zářily jeho kvítky mnohem jasněji než dříve. Rád zde po práci usedal a kochal se pohledem na jeho krásu.
5.kapitola - Markétka
Druhého dne se vydal do vsi najít svého přítele Ondřeje. Chodil po návsi, obcházel stavení a každého se na Ondřeje ptal. Nikdo však o novém příchozím neslyšel. Vojta byl bezradný. Nešťastně usedl na kraj cesty a přemýšlel, kam se mohl Ondřej ztratit. Pravděpodobně zamířil jiným směrem, do jiné vsi. Ale do které? To nevěděl.
Slunce pomalu zacházelo za vrcholek Větrové hory a Vojta se musel vrátit. Byl již v půli cesty, když potkal staříka, který mu prozradil, že před pár dny viděl nějakého pocestného před chalupou statkáře Roubala. Byl-li to jeho přítel, nevěděl, ale ochotně ho do statku dovedl.
“Dobrý podvečer,” zdvořile pozdravil, jakmile ho stařík postrčil do otevřených vrat statku. Sám zůstal venku.
“Dobrej, dobrej,” zaznělo z několika koutů dvora. Tu seděla žena, škubající slepici, tam dva nádeníci kydali hnůj a na opačném konci se malí chlapci prali o kdovíco.
“Necháte toho, uličníci,” zlobila se na ně žena se slepicí. “Chcete, aby nás pán vyhodil? Hybaj pro vodu. Sama se do kuchyně nenanosí.”
Chlapci se přestali rvát, popadli vědro a pelášili k potoku.
Vojta přistoupil k ženě a zeptal se na svého přítele.
Dověděl se, že pán najal někoho k ovcím. Jeden bača mu utekl, a tak hledal nového, ale jestli je to ten, koho hledá, žena opravdu neví. Odešel prý s ovcemi hned ten den.
“Počkej ještě, já nového baču neviděla, ale naše Markétka mu nosí jídlo.” Žena zavolala a z domu zanedlouho vyšla mladičká dívčina, která Vojtovi v mžiku zamotala hlavu. Krásnější stvoření nikdy neviděl. Tolik urozených dam se na zámku vystřídalo, ale žádná se Markétce nevyrovnala.
“Já bych ... kdybyste ... rád bych se zeptal ...,” koktal Vojta a nemohl si vůbec vzpomenout, co vlastně chce. Zachránila ho až žena, která vše dívce vysvětlila.
“Ano,” usmála se Markétka, “znám nového baču. Jmenuje se Ondřej a vy jste určitě Vojta.” Její úsměv ho dočista omámil.
“Ano, ano, ano!” volal nadšeně. Snad z radosti, že přítele našel, nebo ho potěšilo, že ta krásná dívka zná jeho jméno, nebo prostě proto, že se právě zamiloval. Měl mnoho důvodů se radovat, ale sám si brzy uvědomil, že se takové chování nehodí. Zvážněl, a jak se na slušného mládence sluší, poděkoval a odešel.
Nyní věděl, že má Ondřej kde hlavu složit a že má co jíst. Byl již mnohem klidnější. Slunce už zapadalo, a tak nechal jeho návštěvu na druhý den.
Doma si však uvědomil, že se zapomněl zeptal, na které pastvině ho má hledat. Při této myšlence se neubránil úsměvu. Má totiž důvod opět Markétku spatřit. S tímto pomyšlením se mu bude jistě lépe usínat.
Ráno sluníčko nakouklo do zahradního domku a Vojta z hlubokého spánku procitl do nového dne. Když se postaral o své zelené svěřence, neváhal ani chvíli a rozeběhl se do statku.
Stejný dvůr, stejní lidé. Jen jejich práce byla jiná. Žena prala v neckách prádlo a její synkové přehazovali již vyprané prádlo přes šňůru. Když Vojta vešel, upadla chlapci bílá košile na zem. Rozhlédl se, a když si myslel, že ho nikdo nevidí, pověsil zamazanou košili mezi čisté prádlo. Vojta přistupoval k ženě a jakoby nešťastnou náhodou shodil právě tu ušpiněnou košili na zem.
“Moc mě to mrzí,” začal se kajícně omlouvat, přičemž nenápadně mrkl na chlapce. Ten si hlasitě oddechl.
“No, vždyť se tak moc zase nestalo.” Vzala košili a znovu ji namočila do necek. Vojtovi bylo jasné, že by to chlapec jistě odnesl hůře. Žena měla nepochybně své syny ráda, ale přísností nešetřila.
Trochu stydlivě se zeptal na Markétku. Rád by prý věděl, kde najde Ondřeje.
“Máš štěstí, zrovínka mu nese oběd,” usmála se, protože na jeho očích bylo znát, že se nemůže dočkat, až ji zase uvidí. “Musíš si však pospíšit, protože je již na cestě.”
“Aha, už běžím,” a Vojta vyrazil. Už byl téměř u vrat, když na něj paní zavolala.
“Počkej přece.” Chlapec se prudce zastavil a otočil se. “Copak jsi neříkal, že neznáš cestu? Za vraty vpravo a u posledního stavení doleva. Vede tam polní cesta. Tam už jistě Markétku dohoníš.”
“Mockrát děkuji.” Vojta běžel, co mu síly stačily.
Právě zabočil na polní cestu, když ji spatřil. Nesla košík přikrytý bílým plátýnkem.
“Krásný den přeji,” pozdravil ji.
“Kdepak se tady berete?” usměvavě se zeptala.
“Běžím za vámi.” Markétka byla zjevně potěšena a trošičku se zarděla. “Tedy, aby jste dobře pochopila, rád bych viděl Ondřeje, ale nevěděl jsem, kde je. Vaše maminka mi řekla, že k němu právě jdete.”
“Aha,” řekla malinko uraženě.
Teď tomu dal. Uvědomil si, že to musí rychle napravit.
“Ale vás také moc rád vidím.” Nyní se zarděli oba dva.
“Smím vám pomoci?” zeptal se a když kývla, uchopil košík z druhé strany.
Šli téměř mlčky. Občas prohodili nějaké to slovíčko, ale jakoby nevěděli, co říci.
Za nějakou dobu zahnuli z cesty na lesní pěšinu a odtud kolem potůčku, přes lávku a ven z lesa.
Hned jak jim les řekl sbohem, spatřili v dálce na kopci stádo ovcí a nedaleko salaš. Kolem běhal malý voříšek a hlasitým štěkotem dával najevo, kdo je tady pánem.
Jakmile Vojta uviděl Ondřeje, vesele na něho mával.
“No podívejme, to jsou k nám milí hosté,” přivítal je Ondřej, jakmile k němu dorazili. Přiběhl i pejsek, protože věděl, že mu Markétka přinesla určitě něco dobrého.
Když si pověděli, co je kde nového, znovu se Vojta pokusil Ondřeje přemluvit, aby se k němu vrátil.
“Kdepak, Vojtíšku, co mně tady schází? Celé dny si tu sedím, dívám se na ovečky, jídlo mi nosí tady Markétka,” podíval se na ni a mile se usmál, “a když jsem unavený, zamhouřím na chvíli oči a Voříšek se už postará. Viď, Voříšku.” Pejsek zavrtěl ocáskem a aby všem dokázal, že nelenoší, vrátil se opět k ovečkám.
Když se s nimi Markétka rozloučila a odešla, nedalo Vojtovi, aby se na ni nepoptal. Ondřej se při vyprávění rozplýval. Hodnější děvče by prý nenašel široko daleko. A jaká je kuchařka. Ani na zámku neumí takové dobroty, jaké dokáže uvařit ona.
Jak vyprávěl, nemohl si nevšimnout, že Vojta bedlivě naslouchá každému slovíčku, které se děvčete týká.
“Tobě se Markétka líbí, viď?”
“Líbí.” Vojta se Ondrovi vždycky se vším svěřoval, a tak mu nedělalo problémy přiznat i to, že se do Markétky zamiloval.
“Měl bys jí to říct,” radil mu Ondřej.
“Kdepak, to nemohu.”
“Ale jakpak se dozví, že se ti líbí?”
“Ne, ne,” bránil se Vojta. Červenal se, jen na to pomyslel.
Téměř celé odpoledne strávil na pastvině a byl to pro něj opravdu krásný den.
Doma na zámku musel paní kněžně povědět, jak je o Ondřeje postaráno a ani kněžna se netajila tím, že je potěšena. Měla opravdu dobré srdce. Pročpak její dobrotu nepodědil také syn Adam? Souboje, lovy, plesy. To bylo to jediné, co znal. Nikterak ho nezajímal osud knížectví ani problémy, se kterými se jeho rodiče museli potýkat. Jen o sebe se staral a jiné pokořoval. Adam už ani pohledem nezavadil o Vojtu, ale kdo by stál o přízeň někoho takového. Pramálo společného měli ti dva.
6.kapitola – První přání
Jak čas běžel, myslel Vojta na Markétku čím dál víc. Tak smutno mu náhle bylo samotnému v zahradním domku. Občas zašel za Ondrou na pastvinu, ale potkal-li tam Markétku, nedokázal ze sebe vyloudit kloudné slovo. Tak přešlo pár dní.
“Ach, ty můj Sedmikvítku modravý,” zastavil se jednoho dne u své rostlinky. “Ty jsi nyní jediný, komu se mohu se vším svěřit. Ani nevíš, jak je mně samotnému smutno. Tak rád bych se s někým o svůj život podělil. Ani nevíš, jak rád bych měl nablízku jednu dívku, která mě svou krásou i laskavostí učarovala. Jmenuje se Markétka. Mám ji rád, ale říci jí to nedokážu. Snad kdyby byla blíže. Kdybych ji mohl každý den vidět, snad bych se osmělil a řekl jí vše. Tobě mohu svěřit tohle mé tajemství.” Nyní se přihodilo něco, co Vojta nechtěl, ale stalo se. Tak byl zaujatý svou malou zpovědí, že v záplavě citů Sedmikvítek lehounce pohladil. V tu chvíli odpadl jeden modrý kvítek.
“To jsem nechtěl!” Vojta vystrašen svým nešťastným počínáním náhle nevěděl, co dělat. Vyřkl snad nějaké přání? Vždyť se jen svěřoval svému modrému příteli. Zařekl se, že nikdy nezneužije Sedmikvítek k vyplnění jakéhokoliv přání. A teď svou neopatrností způsobil ztrátu jednoho kvítku. Copak se nyní asi stane? Čekal, rozhlížel se, ale nestalo se nic.
“Dobré ráno všem,” popřál jako každý den v kuchyni, když se přišel nasnídat. Stará kuchařka mu již nesla koláčky a mléko a jakmile mu popřála dobré chuti, řekla:
“Představte si, mladý pane, že včera odešla jedna z kuchařek. Nic neřekla a klidně si odešla. Nikdo neví proč? To jsou věci,” kroutila hlavou. Vojta si v klidu pochutnával na koláčích. “No,” pokračovala dál, “ale jako zázrakem hledala jedna kuchařka práci, tak jsem ji hned vzala. Tady přichází.” Ukázala na právě přistupující dívku.
Vojta se úlekem zakuckal a vyprskl vše, co obsahovala jeho ústa. Téměř ohodil bílou zástěru Markétky. “Co tu děláš ... děláte?” zeptal se namísto pozdravu či vyjádření, jak rád ji vidí. Dívka se mile usmívala, přestože se zachoval jako pěkný nekňuba.
“Náš pán mě včera kdoví proč vyhodil. A protože jsem si vzpomněla, jak hezky Ondřej vyprávěl o práci na zámku, nedalo mně to a první kroky vedly sem.”
Teď mu to došlo. To Sedmikvítek splnil přání. Zastyděl se, že jeho vlastním přičiněním ztratila Markétka práci a kdoví, co se stalo s bývalou kuchařkou.
“Vidím, že se znáte,” dívala se na ně trochu udiveně kuchařka.
“Ano, známe,” odpověděli oba najednou.
Vojtovi to nedalo a běžel do zahrady. Tam se postavil pod lípu a začal volat vílu Flóru. Nejprve se nic nedělo, ale po chvíli se objevila.
“Copak se stalo, Vojtíšku, nejsi spokojen se splněným přáním?” zeptala se.
“Ale Flóro, nemohu být spokojený. Vždyť jsem ublížil dvěma lidem. Markétka byla vyhnána a nikdo neví, co se stalo s kuchařkou!”
“Nemusíš si nic vyčítat,” uklidňovala ho. “Markétce bude jistě lépe zde. O tom se sám přesvědčíš. A kuchařka? Ta odešla v noci se svým milým. Tak už se netrap. Jen si svým přáním trochu postrčil kolo osudu. Nic víc.”
Mladému zahradníkovi se ulevilo. Nerad by stavěl své štěstí na cizím neštěstí. Vrátil se do kuchyně.
Jak rád by teď všechno nové kuchařince pověděl, ale ještě není ta pravá chvíle.
“Kampak jste se ztratil, mladý pane?” zeptala se Markétka.
“Co máte všichni s tím mladým pánem?” trochu ho zlobilo tohle oslovení. “Jsem zahradník a jmenuji se Vojta.”
“Však my víme, Vojtíšku,” vložila se do hovoru stará kuchařka. “Ale co naplat. Paní kněžna nakázala oslovovat vás stejně jako mladého pána Adama, tak jste prostě mladý pán.”
“Ale vy mně nemusíte tak říkat,” řekl prosebně Markétce. “Máme přece společného přítele Ondřeje.”
“Jéminé, Ondřej,” téměř vykřikla. “Kdo mu bude nosit jídlo? Teď musí moje maminka zastat i moji práci. Nebude mít čas nosit mu dvakrát denně jídlo. I ta cesta do kopce ji bude zmáhat.”
“Neboj se, něco vymyslíme.” Najednou si všiml, že jí tyká. “Promiňte.”
“Nic se nestalo, vždyť jsi řekl, že máme společného přítele. Tak teď máme i společný problém.” Tím bylo vyřčeno vše.
Vojta se svěřil kněžně. Chvíli mlčela, přemýšlela a nakonec řekla:
“Podívej se, Vojtíšku. Mám takový návrh. Tu noc, co zmizela kuchařka, ztratil se také podkoní.” Tak to byl ten kuchařčin milý, vzpomněl si, co říkala Flóra. Kněžna pokračovala. “Zanedlouho přijde zima, ovečky se vrátí na statek a kdo ví, bude-li přes zimu pro Ondřeje nějaká práce. Dala bych mu práci hlavního podkoního a jeho úkolem by bylo dohlížet jen na koně a práci ostatních. Statkář si nového baču jistě najde. Souhlasíš?”
Jakpak by nesouhlasil. To bylo přímo vynikající. Nic lepšího si přát nemohl. Musel to rychle oznámit Markétce.
Když byla práce na zahradě hotová a Markétka dokončila své povinnosti při přípravě oběda, vydali se oba za Ondřejem. Cesta jim ubíhala mnohem rychleji, než by si přáli.
“Podívejme,” přivítal je Ondřej, “oba bych vás tu nečekal.”
Markétka mu ve stručnosti vypověděla, že ji pán vyhodil, protože prý nebude živit tolik krků, ale ona ví, že je lakomý až běda a ani ji to tolik netrápí. Jen je jí líto, že tam zůstala maminka a bratři. Také mu pověděli, že je už netrpělivě očekáván na zámku. Práce podkoního by se mu líbila a tak řekl, že přijímá, ale že ještě neví, jak to oznámí statkáři.
Druhý den ráno se Ondřej na zámek dostavil. Vyřídil Markétce pozdravení od maminky a brášků a zabydlel se v komůrce určené podkonímu.
“Ani nevíte, děti, jak jsem rád, že jsem tady,” řekl Markétce a Vojtíškovi. “Ono to na pastvině bylo hezké, to jo. Ale občas se mi tam i zastesklo. Nu, co jsem měl dělat, když jsem nechtěl být nikomu na obtíž.”
“Hlavně, že jsme zase pohromadě,” usmál se Vojta.
2
lipetka 