34. Prozrazení
Od tohoto dne podezříval Patrik Gabrielu nejen z Valeriiny smrti, ale
také ze všech možný podivných událostí, které se v městečku přihodily.
Gabriela si byla jistá, že ji tehdy neviděl, ale také si byla vědoma
toho, že Patrik věděl s kým byla Valerie naposledy. Proto jí přišly
vhod řeči, které říkaly, že její smrt má na svědomí Patrik. A ještě je
sama podpořila historkou o Valeriřině nevěře. A podezírání bylo na
světě. Patrika také vyšetřovali, ale nic mu nedokázali. Lidé mu však i
tak nevěřili. Nemohli s tím ale nic dělat.
Tak uplynulo oněch osm let. Gabriela je prožila v obavách o svůj život,
a jak čas ubíhal, její strach se stále více stupňoval. Pořád se jí
nedařilo najít Gurbeyho potomka a už z toho byla celá zoufalá.
Patrik těch osm let prožil také téměř na okraji společnosti. Na rozdíl
od Gabriely (která pořád seděla na internetu nebo navštěvovala archív)
to bylo však nedobrovolné. Lidé ho ze svého kruhu vyloučili, pokud
mohli, vyhnuli se mu, měli ho za podivína někdo dokonce i za vraha.
Samozřejmě mu neuniklo, že se Gabriela chová divně. Byl si jist, že
něco plánuje. Kom toho už ji několikrát viděl vstupovat do lesa. Od té
doby ji sledoval – nebo se o to alespoň snažil.
Na Gabrielu se po sedmi letech horlivé práce konečně usmálo štěstí.
Podařilo se jí najít pravého potomka. Byla to žena, které už bylo přes
třicet a bydlela někde v České republice. Byla to ona. Určitě, sice pro
to neměla žádné pádné důkazy, ale určitě to byla ona. Čarodějnici
samozřejmě o svém konání pravidelně informovala.
Při jedné své návštěvě jeskyně si však nevšimla, že ji zpoza stromu
pozoruje jedna dívka, která si toho dne vyšla do lesa na houby. V lese
se jí podařilo zabloudit a dostala se až na tuto mýtinu. Když spatřila
Gabrielu, velmi se zaradovala. Pak si ale všimla, že Gabriela šplhá po
stezce nahoru na skálu. Už se chtěla ozvat, ale pak si to rozmyslela.
Zvědavost u ní zvítězila. Co tam asi chce Gabriela dělat?
Když Gabriela zmizela v temném otvoru, rozhodla se jít za ní. Hbitě
vylezla po stezce a vplížila se do jeskyně. Ani ne po pár krocích
zaslechla hlasy. Jeden patřil Gabriele a ten druhý neznala. Byl však
hrozně zvláštní, jako by ani nepocházel z tohoto světa. Šel z něj
strach. Nicméně napjatě poslouchala.
„Váš plán vyšel, paní,“ říkala zrovna Gabriela. „Dala na váš sen. Už si u nás zařídila rezervaci. Za dva týdny přijede!“
„Výborně!“ pravil druhý hlas spokojeně. „Tvůj úkol však ještě nekončí. Musíš ji přivést sem!“
„Jak bych měla…?“
„To už je tvůj problém. Zařiď si to jak chceš!“
„Ano, paní!“
„A běda jak se ti to nepovede! Pak konečně poznáš můj hněv! Poslední Gurbeyův potomek musí zmizet ze světa!“
Ticho. Po chvíli dívka zaslechla šramot a vzápětí do ní Gabriela vrazila.
„Co tady děláš?!“ vyhrkla Gabriela překvapeně a vyděšeně zároveň.
Neviděla, kdo stojí před, ale byla si jistá, že dotyčná osoba všechno
slyšela. Měla by se jí zbavit? Stejně jako Valerie před osmi lety? Ne,
ještě chvíli počká, co se z toho vyvrbí.
„Ty tady plánuješ vraždu!“ vykřikla dívka.
Gabriela ji poznala. Byla to holka od sousedů naproti. O osm let
mladší. Pořád (když ještě byly malé) za ní chodila, dalo by se říct, že
doslova dolézala. Toho by mohla využít.
„Myslím, že do toho ti nic není…“ zamračila se vyčkávala odpověď.
„A já myslím, že do takových věcí je každému hodně!“
„Hele, vždyť toho člověka ani neznáš, vůbec není odtud, takže co kdybychom na to prostě zapomněly…?“
„Ne, tak to ne!“ vykřikla dívka. „Vrahy jí krýt nebudu!“
„Heleď se!“ vyprskla Gabriela a chytal ji pevně za ruku. Dívka se jí
však vytrhla a zamířila k východu. Gabriela se rozeběhla za ní.
Na plošince ji dohonila a chytla za vlající vlasy. Dívka zaskučela bolestí.
„Nedotýkej se mě, ty vražedkyně!“ zavřeštěla a začala ji tlouct do ruky.
Gabriela ji pustila. Hned toho však litovala, neboť dívka začala
sešplhávat dolů po stezce. Gabriela neváhala ani minutu, vrhla se na ni
a za oblečení ji vytáhla zpátky nahoru. Dívka se pořád bránila,
Gabriele bylo jasné, že se jí musí zbavit. Hrozilo vážné nebezpečí, že
by ji mohla udat. To nemůže dopustit.
V mysli jí vyvstala stará vzpomínka na Valerii ležící pod skálou. To je
nápad! Bude to vypadat jako nehoda. A když ne, tak si alespoň všichni
budou myslet, že to má na svědomí Patrik.
Dotáhla bránící se dívku až k okraji, tam jí vykroutila prsty ze svých
rukávů a vší silou ji mrštila dolů. Dívka přepadla přes okraj a spadla
dolů. Málem s sebou strhla i Gabrielu.
Když Gabriela slezla dolů, viděla, jak dívka ještě slabě dýchá.
Přiskočila k ní a sledovala, jak na ni mžourá očima. Pohnout se však
nemohla. Gabriela ji nakopla. Dala do toho všechnu svoji sílu. Dívka
zaskučela.
„Alespoň teď víš, že bonzovat se nesluší!“ poučila ji Gabriela a uštědřila jí další kopanec. Tentokrát už se dívka neozvala.
35. Sourozenci na bitevním poli
Sotva skončilo vyšetřování dívčiny smrti (opět se došlo k tomu, že to
byla nešťastná náhoda), do městečka přijela Veronika. Gabriela její
příjezd netrpělivě očekávala a byla velmi zklamaná, když byl za
Veroničin doprovod zvolen Patrik.
Ten na druhou stranu byl velmi rád, protože si nemohl nevšimnout, neboť
si nemohl nevšimnout, že Gabriela je den ode dne nervóznější. Bylo mu
jasné, že to nějak souvisí s Veronikou… ale jak? Věděl, že Gabriela
chodí pořád do lesa, dával si ji do souvislosti s čarodějnicí. Radši si
dá pozor.
Když však viděl, jak se k ní Gabriela má a jak ji pořád láká do lesa,
věděl, že si na ni MUSÍ dát pozor. První, co udělal, bylo, že Veroniku
varoval.
Po té noci, co měla Veronika tu halucinaci, věděl, že musí začít
jednat. Dohledal vše potřebné a rozhodl, že Veronika musí zmizet. (Ty
papíry, které se mu ztratily, mu samozřejmě ukradla Gabriela, aby bylo
těžší dohledat Veroničin původ). Samozřejmě by ji mohl obětovat, a pak
by to třeba všechno skončilo. Ale to nesedělo jeho povaze. Krom toho mu
Veronika trochu připomínala Valerii. Nevěděl, jak se to možné – moc
podobné si nebyly, ale on to tak prostě cítil. A také, kdyby jí pomohl
utéct, znamenalo by to jednou provždy zmizet tohoto zapadákova. Byl
rád, že s tím Veronika souhlasila.
Ráno v den odjezdu byl ve svém pokoji a balil kufry, když se najednou
ozvalo zaklepání na dveře. Myslel si, že je to Veronika, a tak spěchal
otevřít. Popravdě řečeno – nebyl zas tak překvapený, když uviděl
Gabrielu. Ale vhod mu to zrovna nebylo.
„Co tady chceš?“ utrhl se na ni neurvale. Měl vztek, že ho otravuje a také pociťoval nepatrnou obavu, s čím zase přijde.
„Hádej, koho jsem potkala a co říkal!“ prohlásila Gabriela kysele a mračila se.
Patrik okamžitě věděl, kolik uhodilo. V duchu proklínal Veroniku, že
nedržela pusu. Vždyť ji přece varoval. Upozorňoval ji na to, aby byla
ticho.
„A?“ pozvedl obočí a vyčkával odpověď.
„Prý hodláš pláchnout,“ prohlásila a pozorovala ho přivřenýma očima.
„A to ti snad vadí?“ oponoval Patrik a hodil do kufru kalhoty.
„Mně? Né,“ zavrtěla hlavou Gabriela. Přízvuk, s jakým to pronesla, byl
poněkud přehnaný. „Vadí mi, že chceš odjet s ní! S tou Češkou!“
„Nechápu, co ti na tom vadí?“ Patrik všeho nechal a zaujal proti Gabriele bojovný postoj.
„Nedělej, že to nevíš nebo alespoň netušíš!“ prskla Gabriela a
nenápadně se přibližovala rukou k Patrikově nočnímu stolku. „Dalo mi
tolik práce, než jsem ji našla, a ty mi to teď zkazíš!“
„Měl jsem teda pravdu, když jsem tě podezříval, že?“ ušklíbl se.
Přikývla.
„Ano, zabila jsem Valerii i tu holku. No, Valerie se spíše zabila sama, já jsem na tom podíl vlastně ani neměla…“
„Ty mrcho!“
„Víš, chtěla jsem ti dát ještě jednu šanci. Ale když už jsem ti řekla,
jak vlastně ty dvě umřely… Musíš zmizet a nemyslím tím zrovna
zahraničí.“
„Jak vůbec…“ začal Patrik a vykročil směrem ke Gabriele, když…
„Ahgrr!!!“ neboť Gabriela ve svém vzteku bleskurychle popadla Patrikův
nůž, který ležel na jeho stole, a vrazila ho Patrikovi přímo do hrudi.
Ten se zapotácel a vyprskl proud krve. Gabriela jen tak tak uskočila, aby ji krev nezamazala.
„Vždyť jsme sourozenci,“ zachrčel ještě výčitku a chvějícíma se rukama si vytáhl nůž z těla.
„Teď musí jít veškeré příbuzenské vztahy stranou, bratříčku!“ pronesla
Gabriela chladně. „Tady jde o život! O můj život! Tvůj je mi v tomto
případě ukradený!“
Patrik se ještě jedno zapotácel a pak padl tváří na podlahu. Gabriela k
němu přistoupila a dívala se, jak se pod ním rozlévá kaluž krve. Patrik
ještě trochu sípěl.
„Mimochodem, za halucinace té ženské jsem taky mohla já, nasypala jsem jí do jídla bylinky, které mi poradila Ona.“
Sebrala ze země nůž a zamířila ke dveřím. Tam se ještě otočila, aby
neujistila, žej e bratr skutečně mrtvý a že ji tím pádem „nepráskne“.
Patrik se ještě slabě škubal, ale po chvíli třas ustal a už se ani
nepohnul.
Gabriela se spokojeně usmála a vyšla ze dveří. Plán jí zatím vycházel.
Teď ještě pro jistotu sebrat té Češce pas a bude vystaráno.
Zamířila k jejímu pokoji. Byla si stoprocentně jistá, že Veronika je ještě dole. Ta rozmluva s bratrem zabrala jen pár minut.
Gabriela vytáhla klíče a za stálého rozhlížení odemkla dveře.
Veroničiny kufry stály přesně uprostřed místnosti a kabelka ležela na
posteli.
Gabriela v té chvíli byla v takovém stresu, že ji nenapadlo podívat se
jako první do kabelky. Místo toho se vrhla na kufry a vyházela z nich
vše, co se dalo. Pak jí došlo, že pas si nejspíše nikdo nebude dávat do
kufru, ale radši do kabelky.
Přeskákala přes haldy oblečení na zemi a přihupla k posteli. Popadla
kabelku a vysypala její obsahána postel. Nemusela hledat dlouho. Pas jí
padl přímo k nohám.
Pak uslyšela dole v hale nějaký šramot. Na nic dlouho nečekala, drapla pas a utekla do svého pokoje.
36. Život za život
Co bylo dál, už nebylo nutné vyprávět. To si Veronika pamatovala až moc dobře. V tu chvíli se v ní míchaly všechny možné pocity.
Převládala v ní však nenávist k té ženě, která seděla ve tmě před ní a právě se přiznala ke všem těm vraždám a zločinům.
Ze začátku celé té historii věřila, ale po tom příběhu v ní zahlodaly
pochyby. Nevyužila Gabriela celé té historky o čarodějnici, aby měla na
koho svést všechny své zločiny? Ale co pak s tím má společného ona? Ve
vteřině se její názor opět změnil. Věděla, že pravdu měl Patrik. Proč
by o ni Gabriela tak moc stála? Jiná odpověď není možná.
Největší chyba byla, že šla s ní. V tom šoku z Patrikovy smrti si ani
neuvědomila, že Gabriela sotva bude stát o její záchranu z čistě
ušlechtilých důvodů. Za všechno tohle si může sama.
„Jak jste to mohla udělat? Jak jste mohla zabít svého vlastního bratra?“ znovu nechápala Veronika a dožadovala se vysvětlení.
„Myslím, že vy byste to taky dokázala, kdyby vám šlo o kejhák!“ vyprskla Gabriela v odpověď.
„Vy si vůbec nezasloužíte být člověkem!“ zakřičela Veronika. „Vždyť
jste jen obyčejná zrůda!“ Nenávist a strach, že přijde o život v ní
najednou dosáhly takové síly, že se vymrštila ze země a za chvíli už
svírala Gabrielino hrdlo pevně rukama jako v kleštích a tlačila ji
hlavou k zemi.
Gabriela se zpočátku srdnatě bránila – kopala a křičela, ale síly ji
opouštěly stejně rychle jako mizel vzduch z jejích plic. Lapala po
dechu a rukama už jen sotva třepala, křik utichl. Kdyby bylo v jeskyni
nějaké světlo, poznala by Veronika, že Gabriela nápadně zmodrala.
Veronika by ji už už uškrtila, kdyby ji neoslepilo jasné modré světlo, které se vynořilo ze skály, a ona Gabrielu nepustila.
Ta se bleskově odšoupala k zdi. Tam si prohmatávala hrdlo a sípavě se
nadechovala a vydechovala. Veronika si stínila rukou oči a pokoušela se
v zářivých paprscích rozeznat nějaké rysy.
Světlo se rychle pohnulo vpřed. Veronikou prošel ledový chlad. Světlo
se z ní vynořilo na druhé straně, proplulo kolem a těsně před ní se
zastavilo.
„Je to ona,“ zašeptal duch a z jeho hlasu bylo slyšet vzrušení.
„Konečně jsem se dočkala! Po takových letech! Jsem opravdu moc ráda, že
tě vidím!“
„Bohužel, nemohu říct to samé,“ vykoktala zděšeně Veronika a pomalu se
vzpamatovávala z údivu, že vidí pravého ducha. „Co po mě vlastně
chcete?“
„Nic zvláštního – jen život za život. Myslím, že podrobnosti znáš tady od mé drahé přítelkyně.“
„Ale co s tím mám společného já? Vždyť ani své předky neznám. To je hrozně nespravedlivé!“
„Ale v žilách ti koluje jejich krev – jeho krev! Člověka, který mi
zničil život! Mohla jsem se vdát, mít děti! Nikomu jsem nikdy
neublížila. A oni ze mě udělali čarodějnici! To byla nespravedlnost, ne
tohle!“
„Nemůžu přece za to, jaký byl můj předek!“
„Myslíš, že se lidé v průběhu staletí mění? Vsadím se, že bys udělala
to samé, kdybys mohla… Podívej se tady na mé drahé potomky – zabila
svého bratra, aby si zachránila vlastní kůži! Moje rodina kdysi udělala
to samé, tak proč bys nemohla být po svém předkovi i ty?“
„To nemůžete vědět, neznáte mě!“
„To sice ne, ale abych řekla pravdu, teď o to ani moc nejde! Slíbila jsem pomstu, a to taky splním!“
„Na tohle přece nemáte právo! Měla jste se pomstít Gurbeymu!“
„Gurbey fouknul dříve, než mohlo k něčemu dojít. Sama jsem ho
pronásledovat nemohla, jsem k tomuto místu připoutaná a nemohu ho
opustit! A pak – pomsta na potomcích tu rodinu pak víc bolí! A protože
to byla přísaha, nemohu ji jen tak porušit a pouze jejím splněním dojdu
pokoje!“
„Ale…!“ zvolala Veronika, čarodějnice ji však přerušila.
„Ty nevíš, proč mi to Gurbey provedl! Vůbec to nebylo způsobeno jeho
strachem z čarodějnic! Jenom toho využil, protože věděl, že na ostatní
lidi to zabere! Ten hlavní důvod byl ten, že jsem ho několikrát
odmítla. Ano, dvořil se mi a já ho nechtěla. Byl na mě starý a škaredý!
Byl to slizoun! A byl moc hrdý na to, aby překousl mé odmítnutí! Takže
– pomstu za pomstu, smrt za smrt!“
Veronika věděla, že ducha nepřesvědčí. Co má teda dělat? Má nějakou šanci na útěk? Těžko říct…
Duch si už Veroniky nevšímal. Otočil sena Gabrielu, která klečela u zdi na zemi.
„Ale napřed…“ zahuhlala čarodějnice a na její slova se ze zdi vynořilo několik dalších bílých světel.
„Posledního potomka si nechám až naposled. Nejdříve si vyřídím účty se svými příbuznými!“
Duchové obklopily Gabrielu a odváděli ji pryč. Kdesi ve stěně zapraskal kámen a ozvalo se šramocení.
„Vždyť jste říkala, že když vám přivedu potomka Gurbeyho, necháte mě
jít!“ křičela Gabriela hystericky a její hlas postupně utichal.
„Nesmíš věřit všemu, co kdo řekne!“ zasmála se čarodějnice a zmizela stejným směrem.
Ozvalo se další zaskřípění a Veronika zůstala ve tmě sama. |
|
Standa 